Děkuju, Filípku!

Dnešní sloupek asi nemá žádný poselství. Je to jen příběh o životě jednoho psa. Možná jen nechci, aby zapadl mezi ostatní příběhy těch, o kterých se nikdy nikdo nedozví.

Jméno: Filípek
Věk: asi 14 let
Život: 7 let u baráku bez péče, 7 let v útulku, pár týdnů v Naděje pro čtyři packy a 4 měsíce doma
Povaha: Je mi líto, ale já to vlastně nevím

Je to už pár let zpátky, tehdy jsem ještě nedočaskovala a o psech jsem věděla možná až moc málo. Pár let zpátky a pár měsíců po poslední injekci do žíly mého prvního psa, se kterým jsme bojovali statečně, ale vyhrát v sedmnácti letech nad ledvinami asi nelze a nějak odejít se musí.

Tehdy jsem trochu tušila, že možná zvládnu o fous víc, než co je člověku pohodlné a zábavné a taky jsem viděla svůj pracovní diář. Tam někde vzniklo rovnítko ke staršímu pejskovi na dožití. Já ty psí duše vedle sebe potřebuju a někdo někde potřebuje zase domov a adopce starých pejsků není až tak populární. Nemám moc času na dlouhý procházky a obrovský vyžití, ale mám pelech, misku a v koutě skladuju pytel plnej lásky, kterej stačí otevřít a vysypat.  

Věřím na osud a na nechat to plynout, a tak se mi jednoho dne objevil na mé facebookové zdi Filípek. Tehdy jsem ukázala fotku drahé matičce a ta se rozbrečela. V tom psím pohledu na jedný nekvalitní fotce toho bylo prostě nějak moc.

Při prvním setkání s Filípkem jsem poznala poloochrnutého pejska. Trochu většího, než je na dům bez výtahu príma, se zapnutým odpočtem tam někam nahoru, kdy už se to asi nepočítá ani na měsíce a s hlavičkou, která je schovaná ve svém vlastním světě, kam nemám přístup.

Odjížděly jsme samy s časem na rozmyšlenou. Já mám ale takovou zvláštní část duše, která k sobě poutá a vytváří si vztah k těm, které viděla, představovala si je nebo se s nimi setkala a nezapomíná, a tak jsme za pár dní naložily do mazlika deku a vyrazily (ano, moje auto má jméno a taky mu říkám dobré ráno a díky, že si mě dovezl, což možná dokresluje to, o čem tu vlastně mluvím).

Bydlení s Filípkem nebylo jednoduché. Ráno jsem drhla jeho pelech, venku ho chytala, když chtěl na velkou a domů si odnášela obtisk na tričku, když jsem to párkrát nestihla. Ale Filípek venku chodil každý den s větším zájmem a těšil se na snídani a pokud se těšíte na snídani, ještě se nekončí, ať se děje, co se děje. Doma trávil dny spánkem, anebo prostě jenom byl. Vlastně ani nevím, jestli věděl, že vedle něj jsem.

Filípek byl doma pouhé čtyři měsíce a za tu dobu mě do svého světa pustil přesně čtyřikrát, olízl mi nos a pár sekund se mnou opravdově pobyl.

Často jsem se dívala do pelíšku a přemýšlela, jaký byl, jak se měl, jak žil. Po pár telefonech a emailech jsem se dozvěděla něco o paní, pro kterou byl pes jen něco, čemu to sluší na zahradě. Jen někdo, komu se dá ráno miska a tam někde se končí, protože to asi stačí. Informace dál se rozcházejí, někdo vyprávěl o stromu v lese a provazu a někdo jiný o smrti a nechtěném dědictví. Následovalo dalších 7 let za mříží a když přestaly fungovat zadní nohy, ujala se ho Natálka ze spolku Naděje pro čtyři packy a potom jsem se objevila já. Mezi Natálkou a mnou byli ještě jedni majitelé, ale Filípka vrátili. Asi jim to nemám za zlé, tohle není pro každého.

O posledním týdnu se mi píše špatně. Nevím, jestli jsem něco neměla udělat jinak a až moc tuším, že jsem byla tehdy v nějakém podivném kolotoči práce, neuměla z něj vystoupit a zabouchnout dveře i přesto, že jsou některé věci v určitých chvílích prostě důležitější. Možná jsem měla prostě říci, že si beru volno a tečka, nebudu se o tom bavit a odvézt ho někam daleko, kde nejsou sousedi a spát, když spí on a být vzhůru, když je vzhůru on. Nebo jsem ho možná měla nechat jít hned po první noci. Nevím.

Poslední týden Filípek celé noci plakal a vyl, začal v devět večer a končil v devět ráno. S mamkou jsme se střídaly, ale nespal nikdo. Od té doby vím, že být vzhůru 72 hodin je nezvládnutelné a můj hlas už někdy není tak konejšivý, jak by měl být.

Hodný veterinář pokrčil rameny a já jsem třetí den odjížděla do práce, když Filípek v osm ráno po probdělé noci usnul. Nakonec pokrčil rameny i zlý veterinář, protože pokud je něco složitý, je dobrý mít hodnýho veterináře, který s vámi půjde na hranici, ale ne až za ní a taky zlýho, který bude od začátku realista.

Čtvrtý den už se ráno nenajedl a venku udělal jen jeden krok a sedl si. Odjela jsem zase, když usnul, abych si před firmou dala cigaretu, hodně se vysmrkala, pořádně se nadechla, zavolala veterináři a otočila auto. Doma jsem si k němu lehla a vyprávěla mu, že se za nás lidi omlouvám, že by takhle ten psí život prostě vypadat neměl. A tehdy vystoupil ze svého světa naposledy, olízl mi nos a tímhle milosrdným gestem zachránil mojí duši, která utrpěla posledním týden šrám. O pár hodin později přišla beze slov paní doktorka a Filípek tiše a klidně usnul. Jeho srdíčko se zastavilo ihned. Byl jeho čas.

Tenkrát jsem si sáhla na dno svých sil a někde vzadu stále cítím malou výčitku, že mě i v posledních dnech musel učit, co je opravdu důležité.

Po pár týdnech jsem dala v práci výpověď a jen doufám, že když usínal, slyšel mě a tam někde nahoře u brány se nahlásil jako Minařík, našel Betynku a drží se u sebe. Protože já se tam jednou objevím a hrozně ráda bych ho poznala.

Dnes už toho znám a vím mnohem víc, mám vedle sebe na těžká rozhodnutí úžasný kolegyně z Dočasek De De, za zády skvělej tým doktorů z Ivetu a taky umím používat čůrací podložky.

Bez tohohle kluka by ale nic z toho nebylo. To on mě nasměroval tam, kým jsem.

Děkuju, Filípku!