Boris Jelcin. Kdo byl muž, který pro Rusko vybral Putina? Opilec i vítěz nad Gorbačovem

Od úmrtí prvního ruského prezidenta Borise Jelcina uplynulo přesně 15 let. Ředitel Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty UK Stanislav Tumis v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že bělovlasý inženýr od Uralu ušel dlouhou cestu – od zlomeného muže páchajícího sebevraždu až po politika, který se odnaučil prohrávat. Pokud tedy nepočítáme jeho alkoholické excesy a sázku na snaživého kágébáka jménem Vladimir Putin.

Byl to právě Boris Jelcin, kdo si v roce 1999 jako svého nástupce pro funkci ruského prezidenta vybral Vladimira Putina. Proč ukázal zrovna na něj?
Otázka nástupnictví se řešila minimálně od chvíle, kdy Jelcin začal být těžce nemocný. A Putin určitě nebyl první volbou. Zpočátku se zdálo, že by dalším ruským prezidentem mohl být třeba Boris Němcov.

Boris Jelcin

1. února 1931 – 23. dubna 2007
První ruský prezident
, funkci zastával v letech 1991 až 1999. Už roku 1989 byl zvolen členem Nejvyššího sovětu SSSR.
Ve
Sverdlovsku (Jekatěrinburgu) působil jako první tajemník oblastního výboru KSSS.
V srpnu 1991
se zasloužil o likvidaci puče proti Michailu Gorbačovovi. V říjnu 1993 si vojenskou silou poradil se zkrocením svých odpůrců, kteří obsadili budovu parlamentu. Střety, které odstartovalo už Jelcinovo zářijové rozpuštění Nejvyššího sovětu a Sjezdu lidových poslanců, si vyžádaly přes sto mrtvých.
Zajímavost:
V dětství přišel o dva prsty, když se s kamarády pokoušel rozebrat ukradený granát.

Co tomu nasvědčovalo?
Jeho kariéra byla zářná, už jako velmi mladý politik se stal gubernátorem Nižného Novgorodu, patřil k nejbližším Jelcinovým spolupracovníkům. V roce 1994 dokonce Jelcin představil Němcova na ruské ambasádě Billu Clintonovi jako budoucího prezidenta. Od roku 1997 byl Němcov vicepremiérem, hodně spolupracoval především s Anatolijem Čubajsem, jednou z nejvýznamnějších politických figur Ruska 90. let. V roce 1997 se v zemi uskutečnil výzkum veřejného mínění, zda by Němcov měl podporu v kandidatuře na prezidenta.

A?
Více než 50 procent hlasujících se vyjádřilo kladně. Bohužel – jeho prezidentské ambice zničila finanční krize z roku 1998, která ho stála místo ve vládě. Když byl v roce 2015 za podivných okolností zavražděn, už šlo dávno o éru Vladimira Putina.

Takže zpátky k první otázce – proč si Jelcin vybral právě Putina?
Putin se v Moskvě objevil někdy kolem roku 1996. Před tím pracoval v Petrohradu a byl velmi úzce spojen se starostou města Anatolijem Sobčakem, který však roku 1996 prohrál ve volbách. A jelikož Sobčak ztratil politický vliv, Putin hledal jinou cestu vzhůru. Už byl dostatečně známý, takže ho představitelé Jelcinova mocenského kruhu povolali do metropole. V Moskvě pak každým rokem rostla jeho politická angažovanost, rychle se ukázal jako velice schopný, pracovitý, energický mladý muž, který zaujal i samotného Jelcina. Už v roce 1998 byl jmenován do čela FSB, nástupnické organizace KGB. Putin se tak vrátil do známého prostředí, součástí těchto struktur byl už před pádem SSSR. V FSB se navíc opět osvědčil. Takže jakmile se Jelcin začal potýkat nejen se zdravotními problémy, ale i s velice vážnou politickou a ekonomickou krizí, stal se pro něj Putin do značné míry logickou volbou. Roli mohlo dost možná sehrát i něco jiného.

Co?
Jelcin neměl syna, pouze dvě dcery. A říká se, že k Putinovi pojal až otcovský vztah. To už se dá těžko potvrdit, v letech 1998–⁠99 byl Putin každopádně velice blízkým Jelcinovým spolupracovníkem. Rýsovala se před ním skvělá kariéra. Ačkoliv…

Ačkoliv?
Ačkoliv se nedá vyloučit, že se to celé odehrálo ještě zcela odlišně. Existovalo totiž něco, čemu se říkalo Jelcinova rodina. To byli lidé, kteří Rusku do jisté míry vládli v době, kdy už toho sám churavý prezident nebyl schopen. Šlo třeba o miliardáře Borise Berezovského, Jelcinovu dceru Taťjanu Djačenkovou, prezidentova bodyguarda Alexandra Koržakova. Ti všichni zničehonic ovlivňovali ruskou politiku více než samotný Jelcin, nebylo by tedy zas tak divné, pokud by si Putina ve skutečnosti vybrali oni. Pravděpodobně jej považovali za slabou figuru, se kterou by mohli do budoucna manipulovat a udržet si svůj vliv.

Spletli se.
Pokud to tak bylo, tak se spletli. Hodně. Byť ze začátku skutečně výrazný nebyl, nějakou dobu se učil být lídrem.

Našli bychom v Putinově osobnosti něco, čím je Jelcinovi až překvapivě podobný?
Nepochybně jde v obou případech o velmi ambiciózní muže. A schopné. Dnes je Jelcinova autorita zpochybňována jeho alkoholickými eskapádami, Putinova pro změnu tím, že se o něm hovoří jako o šílenci; což je podle mého názoru mimochodem velký omyl. Dejme si na ty rychlé soudy pozor. Jelcin i Putin byli a jsou především všeho schopní politici, kteří se nebojí ani nepopulárních rozhodnutí. Je možné, že to leckoho překvapí, ale Putin v mnoha ohledech navázal na Jelcinův politický odkaz z 90. let. Už v ústavě z roku 1993, kterou Jelcin protlačil po násilném rozehnání parlamentu, byla zakódována celá řada autoritativních rysů, které pak Putin rozvíjel. Nebo zahraniční politika země – Putin se v ní mnoha ohledech řídil tím, co formuloval už jeho předchůdce. Podobný byl i jejich nacionalistický přístup, jakkoliv se Jelcin dá označit za liberálnějšího, daleko ochotnější ke spolupráci se Západem.

To Putin Západem pohrdá.
Je otázka, zda jím pohrdá. V každém případě se vůči němu minimálně od roku 2003 ostře vymezuje. Jelcin už od rozpadu SSSR založil svou politiku na podpoře liberálně-národního státu, zároveň i na spolupráci se Západem. Od Západu očekával obrovskou pomoc; dostalo se mu jí možná jen částečně, rozhodně jím ale neopovrhoval. Jeho vztah k Západu byl jistě poznamenán i tím, co zažil v roce 1989 při návštěvě USA. Tehdy v letadle z Texasu do Miami dlouze seděl s hlavou v dlaních a bědoval: „Co to udělali našemu ubohému lidu?“ I po návratu do Moskvy se vyznával z bolesti, která jej najednou paralyzovala. „Cítím bolest za nás všechny, za naši zemi, tak bohatou a talentovanou, tak vyčerpanou neustálými experimenty. Myslím, že jsme se dopustili zločinu vůči svému lidu, když jsme jeho životní úroveň učinili tak nesrovnatelně nižší, než jakou mají Američané.“

Veřejnost dnes Jelcina vnímá hlavně jako opilce. Nezasloužil by si ale, abychom si ho pamatovali vlídněji?
Rozhodně! Byl to velmi schopný politik. Ukázal se jako hodně výrazná figura od první chvíle, kdy se s nástupem Michaila Gorbačova dostal ze Sverdlovsku (dnešního Jekatěrinburgu) do Moskvy. Stal se šéfem místního stranického výboru, v podstatě prvním mužem města. Byl zvolen i do politbyra, do ÚV KSSS. Od roku 1986 patřil mezi top pět politiků SSSR. Zhruba od sedmaosmdesátého se navíc začal vůči Gorbačovovi vymezovat; i to svědčí o jeho schopnostech a odvaze. V 90. letech sice během jeho prezidentského účinkování došlo k různým kontroverzím, velkou otázkou ovšem je, zda by to tehdy nějaký jiný politik zvládnul lépe. Určitě nastavil Rusko demokratickým, prozápadním směrem. Ekonomické reformy, které byly hlavním cílem jeho politiky, se příliš nepovedly. Nelze mu ale upřít, že si poradil se spoustou opravdu obtížných situací – v letech 1993 a 1999 na něj byl parlamentem uvalen impeachment, pokaždé to ustál. Podílel se na formování Ruska z hlediska jeho identity jako národního státu.

Jak to myslíte?
Rusko nemělo po celou sovětskou éru vlastní instituce. Existovala ukrajinská či arménská komunistická strana, ruská však nikoliv. A týkalo se to i dalších institucí. Jakkoli byli Rusové v éře Sovětského svazu dominantním národem, jejich identita byla utvářena jako imperiální, nadnárodní, nikoliv ruská. Jelcin o nich proto v 90. letech prohlásil: „To oni byli nejpostiženějším národem SSSR.“ Nebylo jednoduché znovu vybudovat jejich národní paměť. Jemu se to v mnoha ohledech dařilo.

Přesto se bude i dál mluvit hlavně o tom, co všechno prováděl v podroušeném stavu.
Je nepochybné, že alkohol měl rád. Mnozí ale říkají, že jeho eskapády z 90. let, kdy se třeba v Americe zničehonic složil na ulici, mohly pramenit i ze zdravotních důvodů. Někteří lékaři vysvětlovali, že Jelcin trpěl nespecifikovanou nemocí omezující jeho rovnováhu. A například Němcov tvrdil, že Jelcin byl pod silnými prášky, které nešlo kombinovat ani s malou dávkou alkoholu. Jelcin si prý mohl dát jen jedinou sklenku, v kombinaci s pilulkami to ale stejně znamenalo velký problém. Minimálně od roku 1996, kdy prodělal těžké infarkty, už navíc prokazatelně moc nepil, šel do sebe. Vůbec tím nechci rozporovat, že jinak šlo o těžkého pijana. Nelze však nevzít do úvahy i ostatní zmiňované okolnosti.

Když některé jeho excesy se staly až ikonickými… Třeba Clinton vzpomínal, že Jelcin byl v roce 1995 nalezen agenty nedaleko Bílého domu viditelně opilý, oblečený pouze ve spodkách a křičící, že si potřebuje koupit pizzu.
Ano, takové věci se o něm vyprávějí. Mou oblíbenou historkou je ta ze Stockholmu v roce 1997, kdy měl prohlásit, že mu tamní masové kuličky připomínají tvář tenisty Björna Borga. Načež prý po vypití šampaňského ztratil rovnováhu. Když se po čase potkal s Borgem, přiznal, že si nic z toho nepamatuje.

Podobné anekdoty k jeho škodě přebijí spoustu historických milníků, o které se zasloužil. Byl to například právě on, kdo ve své vlasti roku 1991 zakázal komunistickou stranu. Co ho k tomu jako dlouholetého straníka vedlo?
Musíme to vnímat v kontextu rozpadajícího se Sovětského svazu. Mnozí navíc tvrdili, že sám Jelcin se od jisté doby považoval spíš za sociálního demokrata než za komunistu. Hodně se to ostatně od roku 1987 projevovalo ve vnitrostranickém boji, kdy se velice ostře vymezoval proti Gorbačovově vedení. Veřejně vystupoval proti pomalému tempu ekonomických reforem. Stále častěji se stavěl do pozice člověka, který v KSSS hraje roli radikálního reformátora. Gorbačov byl oproti tomu někde uprostřed, což byla jeho politická chyba – tepali ho tím pádem jak konzervativci, tak radikálové kolem Jelcina. I na tom je patrné, že se Jelcin s tradicí komunistického státu minimálně od poloviny 80. let rozcházel.

Ovlivnil Jelcinovy postoje nějak fakt, že jeho otec byl kdysi kvůli údajné protisovětské činnosti odsouzen ke třem rokům v gulagu a děda přišel jako kulak o majetek?
Podobnou zkušeností v SSSR prošel kdekdo. A mnohým mladým mužům to stejně nebránilo, aby se z nich stali kariérní aparátčíci. Je pravda, že Jelcinova kariéra začíná později, dlouho působil jako inženýr a manažer ve stavitelství, do politiky ho ve Sverdlovsku vytáhli až na přelomu 60. a 70. let. V éře tzv. brežněvovské stagnace nepochybně patřil k lidem, kteří kariérně stoupali. Byl dítětem sovětského systému, v této době se projevoval jako klasický aparátčík. Pomáhala mu ale praxe z oboru, stavěl se velmi kriticky vůči politikaření, korupci, opilectví. S Gorbačovem si byli podobní tím, že chtěli prohnilý sovětský systém zlepšovat.

Stanislav Tumis (52)

Historik
Je ředitelem
Ústavu východoevropských studií Filozofické fakulty UK.
Věnuje se nejnovějším dějinám východní Evropy s důrazem na Sovětský svaz a postsovětský vývoj. Je rozvedený, má dvě děti.

Jaký byl vůbec jejich vztah?
Když si ho Gorbačov vytáhnul do Moskvy, souviselo to s personální krizí země. Od konce 70. let se v SSSR začalo hovořit o tzv. gerontokracii. Drtivá většina klíčových pozic v KSSS, politbyru i místních orgánech byla obsazena muži mezi sedmdesátkou a osmdesátkou. Postupně umírali, bylo třeba je nahradit. Gorbačov navíc plánoval velké reformy, v tom mu nemohli pomoci starci, ale mladé, schopné kádry, které hledal v regionech. A Sverdlovsk bylo důležité, strategické sovětské město – pokud Jelcin uspěl zde, už to něco znamenalo. Nějaký čas to mezi nimi fungovalo, Gorbačov jej i chválil. Zhruba od roku 1987 se ale ambiciózní soudruh ze Svedlovsku začal vymezovat proti Gorbačovovi i proti vlivnému Jegoru Ligačovovi. A jakmile jej Ligačov jednou důrazně zkritizoval, Jelcin udělal něco, co v SSSR nebylo zvykem: Napsal coby člen politbyra rezignační dopis. Ve spojení s jeho kritikou příliš pomalých reforem to znamenalo jediné: Gorbačov jej začal vnímat coby svého oponenta. Prvnímu muži impéria navíc nemohlo uniknout, že si Jelcin různými populistickými kroky buduje líbivou image.

Čím konkrétně?
Straničtí vůdci většinou žili odříznuti od běžných lidí, při jejich cestě do Kremlu se uzavíraly celé ulice. Jelcin měl odlišné zvyky: Často jezdil metrem, rád se bavil s obyčejnými Rusy. V listopadu 1987 proto došla Gorbačovovi trpělivost, zbavil Jelcina všech vysokých funkcí. Sesazený Jelcin to nesl těžce, údajně se pokusil o sebevraždu.

Co se o tom ví?
Moc ne, prý se ale pokusil ubodat nůžkami. Podle Koržakova trpěl chronickými depresemi, údajně se o sebevraždu pokusil ještě několikrát; sám to tedy rozhořčeně popíral. Onoho roku 1987 byl každopádně převezen do nemocnice, Gorbačov na něj naléhal, aby se už po dvou dnech dostavil na moskevské stranické plénum vysvětlit své kroky. Tohle Jelcin Gorbačovovi nikdy neodpustil. I tak se ovšem věci daly do pohybu: Zatímco se Jelcin zotavoval, Gorbačov se pustil do značných politických reforem, ještě v rámci SSSR inicioval demokratické volby do ruského parlamentu. Pro Jelcina se tím v roce 1989 otevřela obrovská příležitost, které využil. Jeho popularita rostla, posiloval pověst antisystémového politika vymezujícího se proti establishmentu. Dělal kampaň, na kterou v Rusku nikdo nebyl zvyklý. A v moskevských volbách jednoznačně vyhrál, měl ze všech volených poslanců nejvyšší podporu – 92 procent hlasů.

To muselo Gorbačova štvát.
Nejen tohle – ještě hůř se smiřoval s tím, když byl Jelcin o dva roky později zvolen prvním ruským prezidentem, byť Gorbačov veřejně preferoval jiného kandidáta. Jejich vztah pak definitivně vymezila událost ze stejného roku, kdy se konzervativní komunistické křídlo pokusilo o puč s cílem Gorbačova svrhnout. Gorbačova unesli, Jelcin se proti puči postavil, pronesl na kanonu tanku slavnou a statečnou řeč. Po definitivním potlačení puče byl Gorbačov jedním z poražených, Jelcin se naopak mohl těšit z výrazného vítězství. Nakonec tedy Gorbačova porazil. Šlo o vypovídající moment: Jelcin za své kariéry čelil několika krizím, nikdy z nich neodešel jako poražený.

Jak se to vezme: Zatímco v roce 1991 byla jeho popularita mezi krajany nesmírná, o osm let později se veřejné mínění stavělo proti němu.
To už jej podporovala jen dvě procenta občanů… Souviselo to ale s ekonomickými problémy, do kterých se Rusko dostalo. On se na počátku 90. let pokusil o šokovou terapii. Nebál se ani toho, k čemu se už Gorbačov neodhodlal: narovnání cen a privatizace. Byl to nezbytný krok, ceny za základní komodity byly v Rusku v letech 1964–⁠1989 uměle drženy na stejné hodnotě, přičemž to vůbec neodpovídalo obrovské inflaci. Aby se ekonomika mohla pohnout, Jelcin do toho prostě musel říznout. Privatizace začala částečně už za Gorbačova, fungovala ale tak, že obrovský majetek SSSR přecházel do rukou tzv. rudých ředitelů – manažerů jednotlivých sovětských podniků. Nesmírné množství peněz bylo takto už za vlády Michaila Gorbačova odkláněno ze Sovětského svazu do západních bank – hovoří se až o 200 miliard amerických dolarů!

Nepředstavitelná částka.
Zmíněná Jelcinova šoková terapie pak skončila v podstatě po roce; byl za ni kritizován především starými kádry a novými oligarchy, kteří se v chaosu jako jedni z mála dokázali zorientovat. Slovo chaos není vůbec přehnané. Vždyť na počátku Jelcinovy éry údajně žilo až 80 procent Rusů pod hranicí chudoby! Pro ně to znamenalo neskutečné ponížení, jelikož jen dva, tři roky zpátky žili v jednom ze dvou nejvýznamnějších států světa. Místo toho se Rusko v průběhu 90. let ocitlo v hluboké ekonomické recesi, která roku 1998 ještě zesílila vážnou hospodářskou krizí. Mluvil jsem o tom se svými ruskými kolegy, vzpomínají na to s neskrývanou hrůzou. Panovala bída, jako státní zaměstnanci jste třeba celý rok nedostávali plat, prostě na to nebyly peníze. Rusům se zdálo, že jejich vlast je v totálním rozkladu.

Když na to dnes vzpomínají, nadávají na Jelcina. Je to k němu fér?
Nebyla to jistě jen jeho vina, přesto nelze pominout, že zmíněné reformy podporoval. Ano, měl i smůlu – ceny ropy tehdy klesaly, nestoupaly jako za Putina; ani o to se tedy nemohl opřít. Na konci Jelcinovy vlády proto obyčejní Rusové často cítili, že si jejich politická reprezentace neví rady. Mnozí začali volat po vládě tvrdé ruky. Demokracie? Fajn… Hlavně ale ať skončí tenhle chaos. I za cenu toho, že přijde více autokratická vláda.

Ostatně i v Jelcinově případě se šuškalo, že ne vždy používá zrovna vybraných způsobů. Jak nahlížet na podezření, že se roku 1998 podílel na vraždě generála Lva Rochlina?
S jistotou vám to dneska nikdo neřekne. Rochlin každopádně patřil k významným postavám ruské armády, kdesi se snad měl v opilosti vyjádřit, že přispěje k pádu Jelcinova režimu. Mnozí míní, že šlo jen o žvást z alkoholového opojení, jiní to berou vážně. Tak jako tak je pravdou, že Rochlin byl zavražděn. Obviněna z toho byla jeho žena, která se k činu sice přiznala, později však tvrdila, že byla ke své výpovědi přinucena. Vysvětlovala, že za tím stála skupina maskovaných mužů. Bůh ví… Ptáte-li se na můj názor, pak nevěřím, že by rozkaz k zabití vydal sám Jelcin. Nemohly o tom ale rozhodnout struktury kolem něj? Tam už bych si tak jistý nebyl. Šlo přece jen o dobu, kdy se Jelcin léčil se zdravotními problémy a místo něho vládli jiní. Třeba to tedy vzešlo z jejich hlav. Anebo z úřadoven FSB.

V poslední den roku 1999 se Jelcin jako starý, slabý a nemocný muž sám vzdal moci. Stáhnul se do ústraní, do smrti byl sledován tajnými službami. Byl to hodně smutný konec?
Jak se to vezme. Sledován velmi pravděpodobně opravdu byl, vyplývalo to ze sovětské tradice. Nijak jej to ovšem neomezovalo, možná o tom ani nevěděl. Nebyl nikde násilím držen, nepochybně o něj bylo dobře postaráno. Proto bych o smutném konci nemluvil. Vždyť v životě dosáhnul všeho, čeho dosáhnout chtěl. Od Putina, který si jej do značné míry vážil, měl navíc garantovánu beztrestnost za všechno, co před tím učinil.

Dá se odhadnout, jak by se Jelcin tvářil na to, co Putin dělá teď?
Těžko soudit. Jisté je, že ani Jelcin se nechoval vždy v rukavičkách. Roku 1994 se například neostýchal nařídit invazi do Čečenska – hrubou silou se pokusil tamní obyvatelstvo přinutit zapomenout na jakékoli myšlenky o nezávislosti na Rusku. Proměnilo se to v mimořádně krvavý konflikt. Jen si pro jistotu zdůrazněme, že Čečensko nelze co do velikosti a významu srovnávat s Ukrajinou. A že tahle první čečenská válka skončila pro Rusy katastrofou. Je navíc téměř jisté, že první čečenská válka byla hlavně zástupnou akcí, s jejíž pomocí si Jelcin chtěl před prezidentskými volbami zvýšit popularitu.

Což je způsob, který si zjevně oblíbil i jeho snaživý žák.
Bezesporu.

Lze z toho odvodit, že by Jelcin měl pro současné obsazování Ukrajiny pochopení?
Osobně si nemyslím, že by byl typem politika, který by se pouštěl do podobně velkých mezinárodních dobrodružství. Na rozdíl od Putina. Není to ale černo-bílé: I vztahy mezi Jelcinem a ukrajinskými prezidenty byly už v 90. letech velmi napjaté, citlivé to bylo třeba v otázce Krymu. Právě za Jelcinovy vlády se objevil fenomén tzv. zamrzlých konfliktů, které se týkaly vztahů s Gruzií (Abcházie, Jižní Osetie) a Moldavskem (Podněstří). Mnohé o něm mohou napovědět i jeho velice tvrdé výroky z konce vlády v souvislosti s bombardováním Bělehradu, případně se západními ultimáty v již zmíněné čečenské krizi. Tenkrát varoval: „Bill Clinton asi zapomněl, že Rusko je jadernou velmocí.“ Takže ostrá rétorika zdaleka není jen Putinovou doménou. Uměl se s ní prezentovat i ten, kterého chválíme, že Rusku vštěpoval prodemokratické směřování. Ten, který tu byl před Putinem.

Tagy:

Hlavní zprávy

Redl z kauzy Dozimetr byl svéprávný už koncem dubna. Soud chyboval
Domácí

Redl z kauzy Dozimetr byl svéprávný už koncem dubna. Soud chyboval

Podnikatel a lobbista Michal Redl byl svéprávný již na konci dubna, tedy ještě před tím, než se stal obviněným v korupční kauze Dozimetr kolem pražského dopravního podniku (DPP). Okresní soud v Plzni, který mu v květnu nesvéprávnost prodloužil, totiž promeškal lhůtu. Vyplývá to z rozhodnutí krajského soudu, jenž v září Redlovo omezení svéprávnosti zrušil. Informovala o tom Česká televize

Infobox

Válka na Ukrajině

sledujeme živě
19:44

Představitel Pentagonu: Ukrajina se zdá být na dobré cestě k dosažení svých bojových cílů.

19:32

Společnost pro výzkum veřejného mínění Rating Group sídlící v Kyjevě uvedla, že v bleskovém průzkumu mezi dvěma tisíci respondenty se 83 procent z nich vyslovilo pro vstup Ukrajiny do NATO

18:50

Finská premiérka Sanna Marinová podpořila návrh postavit na hranicích s Ruskem plot

18:45

Rusové provedli raketový útok na zdravotnické zařízení v Kupjansku v Charkovské oblasti

Živě
ON-LINE: Myslet si, že se Ukrajina stane členem NATO? Bláznovství, řekl americký analytik

Ruská Státní duma chválila smlouvy o připojení čtyř okupovaných ukrajinských území k Rusku. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj potvrdil kompletní ovládnutí klíčového města Lyman. Unijní lídři budou v pátek v Praze jednat o další podpoře Ukrajině a také o energiích. Bývalý šéf americké Ústřední zpravodajské služby přiblížil, jak by USA reagovaly, pokud by Putin použil jaderné zbraně.

Otec roku Kadyrov: Pošlu své nezletilé syny bojovat na Ukrajinu. Jsou připraveni, tvrdí

Čečenský vůdce Ramzan Kadyrov v pondělí prohlásil, že pošle tři své nezletilé syny bojovat na Ukrajinu. O víkendu vůdce ruské autonomní republiky vyzval k použití taktické jaderné zbraně s nižší účinností na „příhraničních územích“. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov reagoval slovy, že Moskva dává přednost „vyváženému přístupu“ k otázce nukleárních zbraní.

Lipavský si předvolal Putinova velvyslance. Čechům radí opustit Rusko

Ministerstvo zahraničí v pondělí aktualizovalo svoji výzvu pro české občany, aby opustili Rusko kvůli hrozbě zhoršení bezpečnosti v zemi v souvislosti s invazí na Ukrajinu. Česká diplomacie zároveň varovala před cestami na ruské území. Zhoršení bezpečnosti může nastat zejména pro občany států Evropské unie a Severoatlantické aliance (NATO), uvedlo ministerstvo v oznámení na webu. Šéf resortu Jan Lipavský (Piráti) si kvůli anexi čtyř ukrajinských oblastí a porušování mezinárodního práva předvolal ruského velvyslance. Ten pozici Kremlu k anexi ukrajinských oblastí tlumočil náměstkovi ministra zahraničí.

Další úspěch Ukrajinců. Na několika místech v Chersonské oblasti prorazili ruské linie

Ukrajinské ozbrojené síly dosáhly určitých průlomů v Chersonské oblasti a ovládly některé obce. Podle agentury Reuters to v ruské televizi řekl Moskvou dosazený představitel tohoto ukrajinského regionu Volodymyr Saldo. Chersonská oblast je jedním ze čtyř regionů, které z části okupují ruské invazní síly a jejichž anexi ruský prezident Vladimir Putin ohlásil minulý týden. Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj ve svém pravidelném videoprojevu řekl, že ozbrojené síly jeho země nezaznamenávají úspěch pouze v okolí Lymanu na východě, ale naznačil pokrok také na jihu. Ukrajinská armáda se k nově hlášeným informacím z regionu dosud nevyjádřila.

Domácí zpravodajství

Policisté na hranicích zůstanou. Kontroly kvůli nelegální migraci neskončí, uvedl Rakušan

Český ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) má za téměř jisté, že Česko prodlouží kontroly na hranicích se Slovenskem, které vláda minulý týden zavedla v souvislosti s náporem běženců – a to v první fázi na deset dnů, tedy do 8. října. Rakušan to řekl po schůzce s kolegy ze Slovenska, Maďarska a Rakouska v Bratislavě. Ministři se mimo jiné shodli na potřebě posílit ochranu vnější hranice schengenského prostoru volného pohybu osob, a to i s pomocí unijní agentury Frontex.

Policie pátrá po psychicky nemocném muži ze Vsetínska. Má vousy a černě namalované nehty

Policie pátrá po psychicky nemocném muži z Karolinky na Vsetínsku, o pomoc žádá také veřejnost. Devětadvacetiletý Jan Juřica odešel ve čtvrtek večer z domova a od té doby se ho nepodařilo kontaktovat. Podle posledních informací by se mohl vyskytovat v oblasti obcí Kašava, Ostrata, Velíková, Hrobice a okolí na Zlínsku, uvedla v pondělí policejní mluvčí Monika Kozumplíková.