Emilku a Drahušku pohřbily domy z vepřovic, vzpomíná žena na sousedky z Troubek

Na děsivé zvuky, které doprovázely zkázu hroutících se domů, vzpomínají v hanáckých Troubkách jako na „strašidelné džuchy“. Při povodni v červenci 1997 tady domky z nepálené hlíny padaly také v ulicích K Záložně a Vrbí. „Tam bydlela sousedka Emilka a vedle v domku Drahuška. A jak to bortilo, to byly teda džuchy,“ ukazuje do dvora 85letá Jarmila Smolková. Obě sousedky zahynuly v přívalové vlně pod troskami domů. Záplavy v Troubkách nepřežilo devět lidí, poslední oběť zemřela 10. července 1997.

Povodeň v Troubkách smetla ze země 160 domů, nad dalšími 175 objekty pak vydali ortel statici. Hanáckou vesnicí jako by v červenci 1997 prošla válka, zákeřnému útok na dvoutisícovou obec ale velel nepřítel jménem vodní živel. Troubky se pak staly symbolem ničivých záplav, které na Moravě zahubily 50 lidí.

Emotivní záběry zdevastované obce se postupně objevily v mnoha publikacích a v jedné knize lze najít i snímek tehdy 65leté Růženy Němčáková. Na působivé fotografii se žena snaží vyčistit pokoj zanesený bahnem a troskami nábytku, který voda rozmetala po domě.

„Oni nám sem v darovaném šatstvu posílají hlavně sukně, copak v nich se dá opravovat barák?“ posteskla si tehdy paní Růžena, že místo gumáků našla v balíku s humanitární pomocí šaty jako na promenádu. Její dům stojí v hanáckých Troubkách v ulici K záložně číslo 4. A po čtvrtstoletí tam zaklepal reportér CNN Prima NEWS.

Návštěva po 25 letech

„Nerada na to vzpomínám,“ vypráví žena ve vysokém věku a o holi, která mi otevřela. Není to Růžena Němčáková z emotivního snímku v knize, nýbrž její mladší sestra Jarmila Smolková. „Tehdy jsme v tomhle domě žily obě, tu spoušť po povodni jsme uklízely společně, ale na fotce je pouze Růženka. Bohužel, sestra už umřela, tak tu teď bydlím sama,“ vypráví 85letá penzistka. I když několikrát zdůrazní, že se jí do vzpomínek na tragickou povodeň vůbec nechce, děsivou událost z léta roku 1997 stejně nelze vytěsnit z paměti.

„Baráky tady kolem se úplně rozsypaly, protože byly z vepřovic,“ vybavuje si nejsilnější dojem z osudové noci ze 7. na 8. července. Když se domy z nepálených cihel řítily do vody, dělaly podle paní Smolkové strašidelné „džuchy“, jak se říká v Troubkách velkému a nepříjemnému randálu. Řeka Bečva louky a pole u dědiny zalévala od nepaměti, takže pomalu se zaplavujícím obilným lánům napřed nikdo v obci nevěnoval větší pozornost. Beskydské průtrže mračen však z řeky učinily veletok, který do Troubek náhle vtrhl na počátku noci.

„Kolem deváté večer starosta hlásil v rozhlase, že nás to může zaplavit. Pak to šlo hrozně rychle, kolem jedenácté večer tady v pokoji sahala voda až ke stropu, rovné dva metry,“ ukazuje Jarmila Smolková k lustru. To už se sestrou přízemí dávno opustily a třásly se strachy na malé půdičce. „Tohle je naštěstí dům z poctivých pálených cihel, zatímco kolem stály baráčky z vepřovic,“ líčí. Domy z nepálených cihel už tu dnes nenajdeme, všechny zničila velká voda.

První mrtví u sousedů

„Napřed v Troubkách nikdo nevěřil, že z toho může být velká voda,“ vstupuje do hovoru 61letý Pavel Němčák, synovec Jarmily Smolkové. A syn ženy na snímku, která odhodlaně likviduje vodou zničený nábytek. „Kolem desáté večer to začínalo do Troubek natékat, pak jsme tu opravdu měli dva metry vody. To byl švuňk, jak to šlo rychle.“

Netrvalo dlouho, a první domy z vepřovic se začaly hroutit do proudu vod jak domečky z karet. „Jak se to nasáklo, tak začaly takový džuchy, no strašidelné to bylo, jak to kolem padalo. I na sousedy, neměli šanci přežít,“ pokračuje muž.

Během noci ze 7. na 8. července 1997 zahynulo v Troubkách osm starousedlíků. „Naštěstí má náš dům tu malou půdu, na kterou jsme se i se sestrou schovaly. Voda se opravdu zastavila v úrovni stropu přízemí. Kdyby stoupala výš, tak jsme nepřežily,“ vzpomíná Smolková.

Dva „džuchy“ tehdy zničily i dva domy v těsném sousedství. „Tam bydlela Emilka Skřenková a vedle v dalším domku z vepřovic stařenka Drahuška Říhošková. Oba domy spadly,“ ukazuje do dvora a zahrad. Jaké byly poslední okamžiky sousedek, si nechce ani představovat. Možná se před proudem pokoušely utéct na střechu, jenže živel si s domy z nepálených cihel pohrával jako rozzuřené dítě s dětskou stavebnicí.

Sousedka Drahomíra Říhošková se narodila v roce 1912, ničivá povodeň ji zabila krátce před pětaosmdesátými narozeninami. Emilie Skřenková měla 74 let. „Vyrůstala jsem s nimi od dětství, prostě sousedky za plotem na dědině, to jsou lidé, na které nikdy nezapomenete,“ myslí Jarmila Smolková na tragický konec žen v oné děsné noci.

Trosečníci se zavařeninami na půdě

„Na půdě jsme zůstaly dva dny, než pro nás přijeli se člunem. Záchranáři to moc nezvládali, ještě že jsme se sestrou měly na půdě zavařeniny, tak jsme alespoň moc netrpěly hladem,“ vypráví Jarmila Smolková. Pokoj, který na 25 let staré fotografii zoufale vyklízí její sestra Růžena Němčáková, je dnes k nepoznání. Dům byl po záplavě skoro rok neobydlen, pak dostal nové podlahy i stropy. A samozřejmě i nábytek.

„Zemřeli hlavně staří lidé, kteří nedokázali před vodou utéct. Z mladších to zabilo pouze Honzu Zaorala,“ vzpomíná Pavel Němčák na nejmladší oběť. Teprve 24letý Honza Zaoral nejprve zachránil maminku a sousedku, když je ze zaplaveného domu dostal do bezpečí. Pak se ale do baráčku z vepřovic vrátil, v tu chvíli se však propadla střecha domu a zasypala jej. „Chtěl ještě zachránit televizi, ale to už neměl dělat,“ říká po letech Jarmila Smolková.

Na památníku obětí u kostela v Troubkách je vytesáno devět jmen, přičemž osm občanů Troubek zemřelo hned v noci ze 7. na 8. července 1997: Jiří Herman, Růžena Hermanová, Ludmila Smolková, Drahomíra Říhošková, Emilie Skřenková, Jan Vojtek, Jarmila Vojtková, Jan Zaoral a Božena Špalková.

Božena Špalková přežila dva dny v zaplaveném domě, když ji ovšem záchranáři šťastně vyprostili, podlehla v nemocnici následkům podchlazení. Zemřela 10. července 1997, bylo jí 76 let. „Stejně je to zázrak, že jsem ty povodně přežila. Škoda, že teď už nedojdu k pomníčku obětí u kostela, bolí mě hrozně nohy,“ posteskne si Jarmila Smolková. „U srdíčka mám kardiostimulátor, ještě se ale držím na tomhle světě. Pečovatelská služba v obci mi všechno donese až domů,“ pochvaluje si.

Svatá nestačí, obec potřebuje val

Z Troubek bylo do 10. července evakuováno 700 lidí, na záchranu se čekalo na střechách domů, kterým ovšem občas upadla stěna či kus střechy. „Z vesničky zůstalo jen torzo. Zatím se podařilo najít a identifikovat šest mrtvých. V opadající vodě je napjatá a dusná atmosféra. Lidé jsou vyděšeni a reagují podrážděně. Na kameramana České televize dokonce vzali sekyru,“ líčil deník Blesk 14. července 1997.

Velké záplavy se do Troubek vrátily ještě v roce 2010. Tehdy nikdo nezahynul, obec se ale opět proměnila v jedno velké jezero. Vodní živel zaplavil 600 domů a 500 starousedlíku bylo evakuováno.

Je to čirá náhoda, ale během reportáže z povodní v roce 2010 jsem se v Troubkách setkal s Růženou Němčákovou. Tedy ženou z emotivního snímku z července 1997, na kterém se paní Růžena v bahnem zaplaveném pokoji snaží pohnout spadlou skříní. Potkal jsem ji v evakuační tatrovce. „Z baráku mě museli odvézt hasiči na loďce, pak mě posadili tady do toho náklaďáků. Kdy už Troubky konečně ochrání stát a postaví tu nějaké pořádné hráze?“ ptala se mě v roce 2010 úzkostlivě. A zároveň i dost naštvaně.

Katolický kostel v samém středu Troubek je zasvěcen svaté Markétě. Tahle světice je patronkou rolníků, před ničivými záplavami však tradiční zemědělskou obec na úrodné Hané ochránit nedokáže. Namísto svaté ženy to musí opravdu udělat stát, který ostudně zaspává.

Protipovodňové hráze kolem Troubek se už 25 let plánují pouze na papíře! A podle nejnovějšího projektu budou prstencové valy kolem celé dědiny postaveny až kolem roku 2030. Snad se do té doby řeky Morava, Bečva a Malá Bečva, které obkličují vesnici ze tří stran, opět nerozlijí až ke kostelu svaté Markéty.

Tagy: