Hawkinga jsem rozesmál a viděl ho tančit na vozíčku. Byl ale i ostrý, vzpomíná český vědec

Je to kouzelná shoda: Jiří Bičák se v roce 1942 narodil jen jediný den předtím, než v Anglii přišel na svět též Stephen Hawking.

„Takže když mě pak mnohem později zvali do Cambridge na Hawkingovy narozeniny, bývalo to fajn: Moji tamní kamarádi vždycky s denním předstihem uspořádali nejdřív mou oslavu,“ vzpomíná uznávaný český teoretický fyzik.

Osmdesátiny letos bohužel slaví jen jeden z nich, Hawking je už tři roky po smrti. Na proslulého britského vědce se přesto jen tak nezapomene, málokdo dokázal zpopularizovat i složitou vědu tak jako právě křehký muž shrbený na invalidním vozíčku, který s okolím komunikoval pouze díky syntetizátoru.

„Nejvíc jsem ho vždycky obdivoval právě za to, že se dokázal poprat s nepříznivým osudem,“ tvrdí Bičák, který se s autorem bezmála dvou set vědeckých publikací setkal hned několikrát.

Slyšel jsem, že se vám povedlo Hawkinga rozesmát. Jak?
Od proslulého britského astrofyzika Martina Reese jsem byl kdysi dlouho zván do Cambridge, coby nestraník jsem tam mohl po velkém boji s úřady odjet až v roce 1979, kdy už jsem za sebou měl nejrůznější fyzikální výsledky. A dostalo se mi té cti, že jsem mohl mít seminář na katedře u Hawkinga.

Bylo krátce po obědě. Hawking už v té době jezdil na motorizovaném invalidním vozíku, v podstatě nemohl mluvit, rozuměli mu pouze nejbližší spolupracovníci. Na semináři působil dosti znaveně, většinu doby mu hlava spočívala na rameni. Ale poslouchal. Promítal jsem snímky s polem elektromagnetického dipólu kolem černé díry; vypadá velmi zvláštně, siločáry ji specificky obepínají, tak jsem k tomu pronesl, že obrázek má až psychedelický účinek. Hawkingova hlava se najednou rozkmitala – tehdy to ještě dokázal – a v jeho chlapeckém výrazu se objevil široký úsměv.

To vás muselo zahřát.
Byl to zážitek.

I tohle dokazuje, že Hawking měl smysl pro humor.
O tom není vůbec pochyb. Jinak by se tolikrát neukázal v seriálech typu Simpsonovi, Teorie velkého třesku, ve Star Treku.

Jako kdyby se nebral zas tak vážně.
Pozor, konkrétně svou vědeckou práci bral velice vážně. I své postavení jako člověka značně handicapovaného. Měl velmi rád roli superhvězdy, užíval si úspěch mezi širokým spektrem generací. Ale legraci si ze sebe udělat dokázal. Rád třeba vzpomínal, jak se ve dvanácti vsadil jeden z jeho přátel s jiným o pytlík bonbonů, že z Hawkinga nikdy nic nebude. Sám Hawking pak s odstupem žertoval: „Nevím, zda o výsledku této sázky bylo kdy rozhodnuto. A pokud ano, kdo ji vyhrál.“

Jinou sázku uzavřel v roce 1975 i on. S pozdějším nositelem Nobelovy ceny Kipem Thornem se vsadil, že astronomický objekt Cygnus X-1 považovaný za první objevenou černou díru ve skutečnosti černou dírou není. Předmětem sázky bylo předplatné pánského časopisu Penthouse pro Thorna a Private eye pro Hawkinga. Dnes už víme, že Hawking tuhle sázku prohrál.

Co jste s ním zažil vy osobně?
Pamatuji si ho z budapešťské konference v roce 1987, kde po oficiálním programu začal ve vinném sklípku večírek, při němž Hawking se svým vozíčkem tancoval. Točil se na něm dokola, pořádně to rozjel. I tímhle vlastně potvrdil, že se na rozdíl od jiných vědců rád veřejně projevuje. Asi jako když se kdysi na čtyři minuty nechal umístit do stavu beztíže a psalo se o tom po celém světě. Ano, to byla jedna podoba Stephena Hawkinga. Ale měl i jiné, nepříjemnější. Byl třeba i velice ostrý. Viděl jsem jeho rozhovory o paralelních vesmírech, kde se ho někdo ptal: „Pane profesore, v takovém vesmíru bych mohl být chytřejší než vy?“ A Hawking odpověděl: „To mohl. A třeba byste tam byl i vtipný.“

Nesvědčí to o tom, že byl pyšný?
Hodně jsem se o něm bavil s jeho kolegou Rogerem Penrosem, loňským nositelem Nobelovy ceny, i dalším Hawkingovým blízkým spolupracovníkem Garrym Gibbonsem. Mluvil jsem také s některými jeho žáky. A vyslechl jsem si spíš to, že dokázal být skutečně nekompromisní. Jednomu studentovi šel třeba na svatbu a jeho matce tam přede všemi řekl: „Harvey byl nejhorší student, jakého jsem kdy měl.“ Přitom jej zanedlouho v Cambridge přijal na trvalé místo. To je vypovídající historka. Ať už to Hawking myslel vážně, nebo šlo o hec.

The Simpsons pays emotional tribute to Professor Stephen Hawking https://t.co/G7YMI750Pk pic.twitter.com/zvy7kUINAl

— NME (@NME) March 19, 2018

Já se zase dočetl, že ho nějaký student tak vytočil, až mu Hawking přejel nohu vozíčkem.
To jsem také kdesi slyšel, nemám to však potvrzeno. Ano, byl hodně přísný, otevřeně například napadl americké fyziky Steinhardta a Albrechta, že opsali Lindeho teorii pomalé inflace – měli někde v Kalifornii slyšet jeho přednášku a hned z toho prý honem honem napsat článek pod svými jmény. Sám jsem zažil jinou příhodu z již zmíněné konference v Budapešti, kde Hawking zkritizoval jednoho z největších maďarských fyziků Marxe.

To bylo tak: On míval své přednášky pro takové konference vždy pečlivě připravené, dokázal je přesně a stručně formulovat, vzhledem k jeho křehké postavě je pronášel přes syntetizátor naprosto neodpovídajícím hřmotným hlasem s americkým, notně patetickým přízvukem. Celé to zvládal zpaměti, měl ji fenomenální. Jakmile ale došlo na následnou diskusi, bývalo to těžké. Syntetizátor ovládal už jen pohybem oka, s jeho pomocí pomalu přejížděl z písmenka na písmenko. Takže to trvalo. A Marx se tenkrát zeptal, zda vesmír, který v Hawkingově vidění nemá okraj, je stabilní, či ne. Zabralo deset minut, než jsme se konečně dočkali Hawkingovy odpovědi. Když to konečně dopípalo, zaznělo: „Tato otázka nemá smysl.“

Opravdu si mohl dovolit odbýt takto zhurta jinou kapacitu? Měl takový kredit nejen mezi veřejností, ale i mezi dalšími vědci?
Renomovaný britský časopis Physics World položil svého času 130 světovým fyzikům tuto otázku: „Kterých pět fyziků všech dob podle vás vytvořilo vůbec nejdůležitější díla?“ Jednoznačně největší počet hlasů získal Albert Einstein, mezi 61 jedinci s alespoň jedním hlasem se ocitl také Hawking. A sám si hlas dát nemohl, protože v této anketě volit odmítl. Bezesporu byl tedy mimořádným, brilantním vědcem, teoretickým fyzikem, který revolučním způsobem přispěl k našemu chápání struktury vesmíru. Někteří lidé o něm dokonce tvrdili, že byl Einsteinem naší generace, to však považuji za velmi přehnané.

Proč?
Einstein vytvořil zcela nové pojetí, přišel s fungujícími teoriemi. Hawking byl jiného ražení. Ve své veleúspěšné knize Stručná historie času například příliš nerozlišoval mezi tím, co je vědecky jasně prokázáno a co se dalo označit „pouze“ za jeho teorie. To je poněkud nepedagogické, jelikož to všechno vykládal jako daná fakta. Aby bylo jasno: Vážím si toho, jaký úspěch se svou knihou měl, nechci ji ironizovat; klobouk dolů. Ale…

Ale?
Vlastně k tomu mám milou historku: Má mladší dcera pracuje na CERGE (Centrum pro ekonomický výzkum), kde měli přednášku jistého slovutného amerického ekonoma. A ten vyprávěl, že v angličtině měla Hawkingova kniha dost tiskových chyb, takže nakladatelé čtenářům nabídli, aby si lidé přišli své výtisky vyměnit. Téměř nikdo nepřišel. Co to znamená? Že si ji mnozí kupovali jen jako tzv. coffee table book. Aby jim ležela v knihovně jako důkaz pro návštěvy, jak se do hloubky zajímají o vesmír a vědu.

Je fakt, že jeho jméno znají po celém světě i čtyřkaři z fyziky. Proč vlastně? Je za tím jeho dílo, příběh o boji s handicapem, něco dalšího?
Lidé jako Martin Rees tvrdí, že kdyby Hawking byl slovutným vědcem v genetice, neznalo by ho ani zdaleka tolik lidí. Kombinace jeho výrazného handicapu a mysli schopné toulat se po nejvzdálenějších koutech vesmíru na lidi působí velmi impozantně.

Přesto jej Nobelova cena minula.
Sám říkal, že byť několik jeho kamarádů ji dostalo, on sám se Nobelovy ceny dočká jen těžko. Za to, čemu se věnoval, ji vlastně ani obdržet nemohl. Neudělal nic přímo observačně prokazatelného, za teoretické spekulace se zkrátka neuděluje.

Dá se odhadnout, zda se bude na Hawkinga vzpomínat jako na velikána i za sto či dvě stě let, nebo ho v učebnicích fyziky pod heslem Začátek 21. století přebijí jiná jména?
Myslím, že se na něj bude vzpomínat. Už jen díky jedné jeho knize, kterou v 70. letech napsal s matematikem Georgem Ellisem. To je tvrdá fyzika a matematika, která se bude bezesporu používat i za hodně dlouho.

Vůbec nejvíc se mu však povedlo, když pracoval na vypařování černých děr, tzv. Hawkingově záření. Tento efekt bude strašně těžké pořádně pochopit, dokud nebude udělaná tzv. kvantová teorie gravitace. Zkusím to co nejvíc zjednodušit: Černé díry se vypařují velice pomalu, nakonec by měly nějak explodovat. Řeší se tedy otázka, zda po nich zůstanou singularity, které uvnitř vždycky byly, nebo jestli se to vypaří naprosto všechno. Minimálně zásluhou tohoto tématu se dá očekávat, že se Hawkingovo jméno jen tak neztratí.

Pro laika je těžké Hawkingovo dílo pochopit se vším všudy. Tím spíš, že se pouštěl i do hodně ambiciózních nápadů. Jak jste třeba nahlížel na jeho snahu o objevení tzv. teorie všeho, tedy jediné rovnice, která by zvládla vysvětlit úplně vše?
Upřímně: Nikdy v tomhle příliš nepokročil. K teorii všeho mám pěkný příběh. Jedním z nejgeniálnějších fyziků, jehož předkové navíc pocházejí z Prahy, byl Švýcar Wolfgang Pauli. O něm se říkalo, že byl chytřejší než Einstein, jen neměl vůli. Objevil neutrino, dostal Nobelovu cenu, byl to velký člověk. Spolupracoval s dalším nobelistou Wernerem Heisenbergem, zakladatelem kvantové teorie, který se snažil dát dohromady právě tuhle jednotnou teorii. Ona je kouzelná, lidstvo se o ni bude pokoušet, co bude lidstvem. Jenže…

Pauli na tom začal pracovat, za chvíli to ovšem celé zavrhl jako nerozumnou snahu. Místo toho vzal čtvrtku, složil z ní obdélník, napsal: „Heisenberg si představuje obraz světa jako Tizian.“ A pod to přidal malinkou poznámku: „Jen pár detailů chybí...“ To je přece skvělé. Taková obecná teorie může mít podobu jedné velké rovnice, ale vůbec to neznamená, že z ní odvodíte skutečně všechny důsledky. Proč má třeba hora Říp právě takový tvar, jaký má? To vám tahle rovnice neřekne. Proto se příliš nedivím, že jsme se jako lidstvo k takové teorii ani nepřiblížili. Nic tomu nenasvědčuje.

Stephen Hawking'in ölüm yıldönümü...

Hawking ve Sheldon/ The Big Bang Theory pic.twitter.com/xAhqaWYAfM

— Gizem Çoban (@astronomystery) March 13, 2020

Že se jí ale chytil právě Hawking, mě nepřekvapuje. Jeho hlavním znakem prý bylo, že přicházel s provokativními tezemi, které si ostatní raději nechávali pro sebe.
Ano, s tím se dá souhlasit.

Některá z nich byla hodně odvážná. Tvrdil například, že cestovat do budoucnosti je možné. A že je nutné kolonizovat Sluneční soustavu.
Jistě, bylo to hodně odvážné. Obecnější provokativnější úvahy často pronášel především na sklonku svého života. Byla to taková tvrzení, která sice zaujmou každého, Hawking pro ně ovšem neměl žádný důkaz. Hodilo se to do atraktivního novinového titulku, já jako vědec jsem se nad tím ovšem shovívavě pousmíval.

A co jste říkal na jeho tvrzení, že existence Boha je pouze zbožně přání, že vesmír jej ke svému vzniku nepotřeboval?
Dovolím si k tomu zmínit, co jsem napsal do doslovu českého vydání Stručné historie času. Hawking se ze svého pohledu tázal: Jaké je místo pro Stvořitele, když vesmír nemá hranice ani okraje? I od kolegů v Cambridgi jsem nabyl dojmu, že měl v této otázce stejně vyhraněný názor jako v jiných oblastech. Předpokládám, že nejen teologové, ale i většina fyziků bude Hawkingovy myšlenky v tomto směru pokládat za překvapivě dogmatické a naivní.

Proč?
Neustále totiž operoval s tzv. euklidovskou kvantovou gravitací, což je zcela hypotetická představa, matematicky řádně nepropracovaná. Třeba jeden z největších astrofyziků 20. století Arthur Eddington jednou prohlásil: „Všechny důkazy existence a neexistence Boha jsou bezvýznamné vzhledem k jistotě, po které toužíme. V případě našich pozemských přátel považujeme jejich existenci za zaručenou, aniž bychom se starali, zda je dokázána, či nikoliv. Náš vztah je takový, že můžeme číst filozofické argumenty, snažící se dokazovat neexistenci druhé osoby, a snad jimi být i přesvědčeni. A pak se společně smát tak podivnému závěru. Máme-li skutečný vztah k Bohu, jeho nejpřesvědčivější vyvrácení je pro nás neškodné. Mohu-li to říci v pokoře, duše a Bůh se tak podivnému záměru společně smějí.“

Zajímalo by mě tedy, co by Eddington řekl na předchozí Hawkingovy argumenty. Hawkingův návrh, že není třeba žádné okrajové podmínky pro počátek vesmíru, by asi považoval za zajímavý. Nad jeho závěry by se nicméně patrně usmíval.

"If you feel you are in a black hole, don't give up. There's a way out."

-- Stephen Hawking (1942 - 2018) pic.twitter.com/aVPrz4a9Ij

— Physics In History (@PhysInHistory) January 3, 2022

Nemůžeme se bavit o Hawkingovi a nezmínit pořádně jeho handicap. Jiní kvůli ALS zemřou po půl roce, on s ní bojoval přes padesát let. Měl jen štěstí, pomohly mu peníze, nebo povaha?
Nepochybně bylo rozhodující, že šlo o bojovníka. Víte, poprvé jsem ho viděl na podzim 1968. Povedla se mi tehdy nějaká práce, pozvali mě proto do Londýna na několik přednášek. Po té hlavní, která proběhla v Kings College, vstal Penrose, s velkou chutí s námi diskutoval. A když jsme se tenkrát dali do řeči, sám začal o Hawkingovi. Mimo jiné mi řekl: „Tenhle mimořádně nadaný člověk tady za dva roky jistě nebude.“ Myslela si to obrovská většina lidí, tak to u této diagnózy zkrátka chodí.

Místo toho se dožil 76 let.
Přitom už to, že se Hawking dožil šedesátky, se považovalo za obrovský zázrak. Steve měl bezmeznou vnitřní sílu a vůli. Krásně na sebe aplikoval, co jako poselství opakoval při každých svých narozeninách: „Nedívej se dolů na nohy, ale nahoru na hvězdy.“ Penrose o něm v nádherném nekrologu napsal, že Hawkingův život představuje vítězství mysli nad hmotou. To mi přijde krásné. Stejně jako to, co jsem od samotného Hawkinga slyšel kdysi na jeho narozeninách: „Buďte zvídaví. Jakkoliv obtížným se život může zdát, je vždy něco, co můžete udělat a mít úspěch. Záleží pouze na tom, abyste se nevzdali.“