Je to mé životní poslání, v plánu je stavba stanice, říká záchranářka holubů

Okřídlené krysy, škůdci, přenašeči nemocí – holubi dostávají od lidí spoustu nálepek. Jsou nechtěnými návštěvníky parapetů i krmítek. Podle Kateřiny Brabencové, která se snaží holubům pomáhat aktivně i šířením osvěty, si však zaslouží víc. Jací vlastně holubi jsou a proč bychom v nich neměli vidět nepřítele číslo jedna?

Jak jste se k záchraně holubů dostala?

Do užšího kontaktu s nimi jsem se dostala až nástupem do Záchranné stanice Lesů hl. m. Prahy v březnu 2018 – do té doby jsem pomáhala holubům jen jako člověk, kterému není lhostejné dívat se na utrpení zvířat na ulicích. Určitě to nebylo tak, že jsem se jednoho dne ráno vzbudila a řekla jsem si ‚tak, odteď budu zachraňovat holuby‘.

HOLUBI KOLEM NÁS

Nejčastěji se můžete setkat s holubem domácím, domestikovaným a pak opět zdivočelým potomkem holuba skalního, nebo také s holubem hřivnáčem, který kvůli své velikosti získal přezdívku „kachní holub“. V bukových lesích můžete spatřit také holuba doupňáka zařazeného mezi silně ohrožené druhy.

A jak se tedy z pečovatelky o volně žijící živočichy stane záchranářka holubů?

Když člověk pečuje o pacienta nebo odchovává mládě, vytvoří si k němu vztah, a pak je těžké dát zvířeti svobodu. Zvlášť když ví, že to obnáší živoření na ulici. To byl důvod, proč jsem se o to začala dál zajímat. Z pohledu záchranáře jsem dělala svou práci – vyléčila jsem holuba nebo vypiplala mládě, které se pak vypustilo. Jenže co potom? To mě začalo trápit.

Během svého života jsem neustále hledala to, co by mě naplňovalo, co bych chtěla skutečně dělat. Odpověď mi dali holubi – beru to jako své životní poslání a je to to, co mi v životě dává smysl. Našla jsem se v tom a nedokážu si představit, že by to bylo jinak.

Měla jste nějakého průvodce holubím světem?

Mám svého osobního holuba, který se jmenoval Kevin, dokud nesnesl své první vejce. Teď je to Kevina, která se našla okroužkovaná se zlomenýma nohama. Její majitel už o ni ale kvůli zranění nejevil zájem, takže jsem s ní trávila hodně času, vypadalo to s ní opravdu špatně. Absolvovala léčbu, týden jsem ji brala na klín a píchala injekce. Byla dost odevzdaná a jako kdyby čekala, že jí pomůžu. Tenhle můj osobní holub mě vlastně utvrdil v tom, že je to ono.

Čím si vás holubi získali?

Osobitostí, inteligencí a tím, že i když snáší tolik útrap, netrpí (na rozdíl od nás, lidí) sebelítostí. Když je poznáte blíže, zjistíte, že se velmi rychle učí, dokážou se přizpůsobit, tvoří monogamní páry – holubi, kteří se nám spárovali ve stanici, tak spolu zůstali i po přestěhování do azylu Holubí srdce. Když to shrnu – oblíbila jsem si je jednak pro jejich povahu a jednak proto, že jsou to tvorové žijící na okraji společnosti, o které se málokdo zajímá. S tímhle něco udělat je výzva.

Proč se na ně podle vás dívá společnost skrz prsty?

Spousta lidí má hrůzu, že holubi jsou přenašeči nemocí. Jenže když se jich zeptáte, kolik znají lidí, kteří se něčím nakazili od holuba, nejsou schopni odpovědět. Při práci v záchranné stanici jsem během 4 let vzala do rukou hodně holubů. Nikdy jsem se ničím nenakazila. Pokud jsem si brala rukavice, tak ne ze strachu, že mi něco hrozí, ale abych případně nenakazila zdravého holuba od nemocného. Navíc každý člověk si po manipulaci se zvířaty umyje ruce.

Já sama bych společnost rozdělila na tři kategorie. První jsou zarytí odpůrci, které nepřesvědčí ani vědecká studie nebo vyjádření veterináře. Pak jsou lidé jako já, kteří se holubům snaží pomáhat a snaží se napravit jejich reputaci. A pak je kategorie neutrálních lidí, naše cílová skupina.

Proč cílová skupina?

Protože když lidem, kteří se k holubům staví neutrálně, řeknete, jakým způsobem jsou dnes likvidováni (odchyt do klecí a následné zplynování, pozn. red.) a že existuje humánní způsob regulace v podobě městských holubníků, začnou se ptát, proč u nás ještě žádný nestojí.

MĚSTSKÉ HOLUBNÍKY

Úkryt, vodu i potravu – to všechno poskytují městské holubníky holubům. Díky tomu se ptáci zdržují v jejich blízkosti, místo posedávání na parapetech a fasádách domů. V holubnících je navíc možné měnit snesená vejce za umělá, čímž dochází k regulaci holubí populace.

Mají města o holubníky zájem?

V prosinci jsem měla možnost hovořit o této problematice s náměstkem primátora Prahy panem Hlubučkem a vedení města si uvědomuje, že je potřeba tuhle situaci nějakým způsobem řešit. Samostatný projekt je v jednání.

Na Vítkově v Praze 3 vznikne holubník formou uměleckého díla. Nákladná stavba vyžadující stavební povolení tak vznikne nejspíš až v následujícím roce. Oproti tomu v Českých Budějovicích bude stát městský holubník už letos. Projekt se dočkal ohlasu veřejnosti a už se vybírá konkrétní místo. Za zmínku stojí určitě i Ostrava, kde se o stavbě holubníků jedná na více místech.

Jaké jsou vaše plány ohledně záchrany holubů do budoucna?

Mým cílem je vybudovat záchrannou stanici pro holuby. V tuto chvíli pracuji na založení spolku Holubi v nouzi. Jakmile spolek vznikne, vyhlásíme veřejnou sbírku – věřím, že by to mohlo vyjít – a pokud se to povede, tak by se od července začalo stavět. Pozemek k vybudování poskytl za společnost Ekospol pan Evžen Korec, ředitel táborské ZOO, který je velkým milovníkem zvířat, holuby nevyjímaje. Bez jeho podpory by neměl projekt šanci vzniknout.

Jaké jsou nejčastější důvody, proč holubi potřebují pomoc lidí či přímo záchranných stanic?

Jako u všech ptáků jsou to nárazy do překážek či srážky s autem, během zimy to může být vysílení kvůli nedostatku potravy. A pak samozřejmě provázky. Holubi tráví spoustu času chozením po zemi a hledáním potravy, během toho se často zamotají do provázků, vlasů či vlasců. Kvůli zaškrcení pak přichází o prsty nebo celé nožky a někteří lidé si myslí, že ptáci jsou nemocní nebo degenerovaní.

Jak může holubům pomoci každý z nás?

Když člověk vezme pár pytlíků ovesných vloček a půjde třeba k vodě, kde může navíc přilepšit labutím, tak zvláště v zimě prokáže holubům službu. Ale není dobré to přehánět např. v zástavbě, kde se holubi mohou začít shlukovat, posedávat lidem na parapetech a tím vyvolat řadu stížností. Kvůli tomu pak může město či městská část sáhnout po deratizaci. Snaha pomoci tak může holubům spíše uškodit.

Tagy: