Jednou jsem cestujícího musel zmlátit, přiznává kapitán historického parníku Vltava

V klukovských představách je plavba parníkem obrovským dobrodružstvím. Je jím i v očích zkušeného kapitána?
Upřímně – po všech těch letech na vodě už to zas takové dobrodružství není. Ale baví mě to pořád. A moc! Jako klukovi se mi líbily jak lodě, tak vlaky. Lákala mě i práce s lidmi – převážet je, udělat jim radost. Je moc příjemné, když se vám takové sny splní.

Jako kluk jsem se nejvíc bál ve zdymadlech. Bojí se na řece občas i kapitán?
Já ne, ale pro ten váš strach mám pochopení – když se ocitneme ve zdymadle u Štěchovic, děti mi na lodi brečí běžně. Svým způsobem se není co divit – jakmile loď začne mezi čtyřmi zdmi spolu s hladinou klesat, je to hodně stresující situace. Jste zavřený v díře, před vámi vysoká vrata, z kamenů teče voda. Rozdíl je dvaadvacet metrů. Jednou musela dokonce přijet sanitka, protože paní bylo fakt strašně zle. Klepala se, dál s námi nemohla. No jo, je to strašidelné. Obyčejně to ale lidi spíš přivítají – když jsou z dlouhé plavby spálení sluníčkem, ve stínu zdymadla se rádi zchladí.

Nechtějí se občas zchladit i jinak, třeba skokem přes palubu do řeky?
Takových už jsem pár zažil. Většinou při večerních plavbách spojených s diskotékou. Kluci se vsadí, předvádějí se před holkami. Pro někoho se pak vrátíte, pro jiného nemůžete – řeka v daném místě není tak široká, abyste se s lodí mohl otočit. Někteří byli bohužel tak opilí, že ke břehu nedoplavali – smrťáky jsem měl už dva.

Jak k tomu došlo?
Vybavuju si případ u Vraného, co je tam přívoz. Kluk skočil do vody, viděli jsme ho plavat ke břehu. Rybáři pak vyprávěli, že se mu to skoro povedlo, bohužel ale zazmatkoval a zničehonic začal plavat na druhou stranu ke Strnadům. Nezvládl to. Dvě tři hodiny pak na policejní kanceláři vysvětlujete, proč jste se pro něj nevrátil. Proč asi… Když máte loď dlouhou šedesát metrů a řeka je široká čtyřicet, tak to prostě nejde.

Co uděláte s frajerem, kterého z vody vytáhnete živého?
Jednomu už jsem dal i nakládačku. Jako kapitán máte zodpovědnost za loď, za posádku, za cestující. Při plavbě zastupujete firmu, všechno jde za vámi. Nad vámi je jen Pán Bůh. Pokud tedy takový chlapec vyleze a ještě si z toho dělá pr…, pár ran mu nemůže uškodit. Vždyť než ho posádka vytáhla, už pomalu dodělával! Bylo to fakt na poslední chvíli. Takže jo, zbil jsem ho. Večer po jízdě za mnou přišel, že se omlouvá. Jestli si s ním prý dám pivo. Co by ne, nakonec jsme se spolu prdli a skamarádili se.

Je tedy pro vás nakonec nejvíc o strach to, kdo vstoupí na palubu?
Už při nástupu si je odhaduju. Když jsme dělali taneční parníky, bylo leccos poznat ještě před vyplutím – jakmile se na vás kluk blbě tváří, je jasné, že má někde schovanou placatku. Od pohledu víte, že bude dělat problémy. Že je to gauner, který se chce vytahovat. Na delších pravidelných plavbách mezi Prahou a Slapy naštěstí vozíme rozumné lidi, kteří si chtějí užít výlet.

Stalo se už, že jste někoho z lodi vykázal?
Asi třikrát. V přepravních podmínkách je jasně uvedeno, že na to máme právo. Nejdřív upozorníte, že se chová nevhodně vůči druhým. Když to pak jinak nejde, vyvedete ho bez nároku na vrácení peněz. Takhle jsme někde v Davli zastavili a pánové šli na vlak. Pamatuju si, že byli tak opilí, že jim to bylo jedno.

Zlobí se kapitán často i na lidi z jiných lodí?
S kapitány ostatních lodí na Vltavě se známe. Vím, jak kdo jezdí – někteří jsou opatrnější, jiní střelci; na ně je potřeba dát si bacha. Vždycky zbystřím u menších lodiček zajíždějících do Čertovky, se kterými jezdí převozníci. Nejhorší jsou půjčovny lodiček. Člověk se stává kapitánem bez papírů a bez zkoušek, po hodinovém školení se po Vltavě plaví týden s rodinou. Někteří z nich parníku uhnou, jiní ne; musíte si je hlídat. Další sortou jsou děti milionářů na různých velkých člunech a vodních skútrech, kteří vyloženě provokují. Rádi se před náplavkou předvádějí, dělají velké vlny. Pamatuju si jeden incident. Jeli jsme ze Slap, někde jsme takového borce potkali. Dvakrát se před námi otočil tam a zpátky. Přitom jak má tenhle starý parník nízko okna, vlny od toho kluka se srazily a voda stříkala až dovnitř na lidi. Tohle by samo o sobě v parném létě tolik nevadilo. Jenže nám to v kuchyni opařilo paní, která u plotny myje nádobí.

Opařilo?
Voda z vln cákla do friťáku... Kluk se pak přišel omluvit, že to nezná. Přinesl flašku, vyříkali jsme si to. Od té doby se zdravíme, všechno v pohodě. No jo, pražská Vltava je divočina. Až když se dostanete za Modřany, tak už víte, že jste v klidu. Do té doby vás ze všech stran obklopují veslice, do toho se tu trénuje na Primátorky, věčně se jezdí nějaké závody, kolem Žlutých lázní je víkend co víkend nějaká akce. Jakmile je Vltava prohřátá, musíte pozorně hlídat i vykukující hlavy. Není to legrace.

Nezlobí vás i rybáři?
To asi každého kapitána. Mají nahozeno a my si tam jezdíme točit. Těžko se jim vysvětluje, že se prostě nemůžete otočit o padesát metrů níž, jelikož šířka řeky to neumožňuje. Rybář zná přesný čas, ve který se tam loď objeví, a stejně bude řvát, že má nahozeno. Někdy řvou na nás, jindy řveme my na ně. Pokud je rybář rozumný, prut stáhne. Nikomu přece neděláme naschvály. Ale jasně – stalo se, že jsme někomu při točení zavadili o nádobíčko a prut jsme stáhli s sebou.

Spokojí se rybáři v takové situaci jen s jadrnými výrazy?
Jak kdy. Jednou jsem vezl diskotéku a rybář si na nás na Lahovickém mostě počkal, na cestující hodil plato vajec. Lidi měli zničené oblečení, na lodi šílený bordel. Chlapovi to možná na chvilku udělalo dobře, já se tam ale druhý den přijel otočit jako vždycky předtím. Osobně si teda vajíčka radši umíchám na cibulce.

Má i Vltava svůj Hornův mys, kde je kapitán více ve střehu?
Každý den na vodě je jiný. To mi říkali už staří kapitáni. Nikdy nemůžete říct: „Mám to projeté, nic mě nepřekvapí. Nic se nestane.“ Jednou je víc vody, podruhé fouká, po hladině plavou celé stromy, špalky. Jsou úseky, kde je důležitý každý centimetr. Složitější místa jsou třeba v úžině kolem Štěchovic. Pár let zpátky teď bylo málo vody, z parníku jsme viděli dno.

Jak je vůbec Vltava v Praze hluboká?
Tady kousek od náplavky zhruba tři metry. Někde jsou čtyři, jinde dva a půl. Když jedete od Zbraslavi, můžete mít pod sebou jenom půl metru vody. Poznáte to podle toho, že se vám loď začne klepat. Sajete vodu, za vámi boule, obrovské vlny, de facto to přestane jet. Musí se ubrat na výkonu.

Ve kterou denní dobu je pohled z lodi nejhezčí?
Brzo ráno. Nebo po dešti. Když jsou u Štěchovic a u davelských skal mlhy, je to nádhera. Jenom kvůli tomu občas nevidíte na cestu; orientujete se podle stromů. Používáte lodní zvon, jste opatrný, vpředu vám to raději hlídá lodník. Ukáže vám; je od kormidla pětadvacet metrů, vůči mlze vidí přece jen líp. Takové dny se objeví dvakrát třikrát do roka. Vůbec nejhezčí pohled je, když se vracíte k vyšehradské skále. Zvlášť teď, když kvete tařice skalní. Staří dědkové vždycky říkali: „Kvete tařice, už nebudou zimy.“ Věděli své. Byli pořád venku, protože staré parníky neměly kormidelny. Stáli na lodích v pláštěnkách a holínkách, pozorovali každý mráček, leccos vypozorovali. Tvrdili i to, že když je cítit smíchovský pivovar, budou pěkné dny.

Co si ještě pamatujete z řečí starých vltavských bardů?
Především si pamatuju, jak nás nabádali, abychom si svého řemesla vážili. Že jsme pořád venku, v přírodě, vlastně na výletě. Ono je to někdy na úkor zdraví – vždyť třeba před dvěma třemi roky nebyl víkend, aby nepřišel strašný slejvák. Není náhoda, že spousta těch starých dědků dostala revma, brzo umírali. Jiní ale měli naopak tuhý kořínek, ještě v osmdesáti na parníku pomáhali a předávali své zkušenosti.

Jací byli?
Pověrčiví. Pamatuju, že museli mít své cigárko, pivečko a kafe s rumem. Jezdil tu kapitán, který kdyby ráno nedal dva tři rumy, ani by nenapsal lodní deník. Dej jim pánbůh lehké nebe. Jezdit uměli. Ale něco se při tom vypilo.

Dneska už ne?
Vůbec! Nedovolíte si dát ani malé pivo k obědu. Pravidla a zákony jsou přísné, chyba by mohla znamenat veřejné ohrožení. Doba se holt změnila. V mnoha ohledech. Na chlapy, kteří už s námi nejsou, každopádně hodně vzpomínám. Tohle zaměstnání dřív lidi spojovalo, byli jsme jedna rodina. Poslední dobou se to vytrácí. Škoda.

Co ještě se na Vltavě změnilo?
Toho by bylo! Už jen to, že je nás na lodi míň. Kdysi na parníku jezdilo sedm lidí, teď jsme tady ve čtyřech. Po modernizaci hodně zastane hydraulika. Vidíte tamhleten sochor?

Jasně.
Tomu se říká šrek, díky němu loď můžete udržovat od neupraveného břehu. Jezdil jsem u něj šest let. Bez lodníka na špičce by se dřív plavidlo třeba ani neotočilo, nepřistálo. Dneska? Cvrnknu do joysticku a dostanu loď do polohy, kterou potřebuju.

Svým způsobem je to smutné.
Že něco mizí? K provozu, který je poslední roky v Praze, dokormidlovací zařízení vpředu lodi zkrátka potřebujete. K manévrům, k otáčení lodi, ke skládání do plavebních komor, ke zjednodušení přistání. Ono se toho na řece změnilo mnohem, mnohem víc: Dřív nejezdilo tolik autobusů, lidi neměli auta. Takže si na parnících vozili materiál na chaty – trámy, prkna, pytle cementu. Ale i sporáky, lednice, skříně, kamna. Dojeli jsme za Prahu, chlapi to nahodili na vozík a k chatě si to už dovezli. Nebo se změnilo, jak plavbu na parníku prožívají děti. Dneska jsou schopné při plavbě do zoo celou dobu čumět do mobilu. Vůbec je nezajímá, že jsou na lodi. My to měli holt jinak. Když jsme byli malí, žili jsme výletem od chvíle, kdy jsme doma zavřeli dveře.

Je o parníky obecně menší zájem?
A to zase ne. Lidem se to pořád líbí, někteří s námi jedou dvakrát třikrát za léto; už je od vidění známe. Pořád fungujeme. A kouzlo řeky nevyprchává: Cesta na Slapy je jednou z nejstarších provozovaných tratí, přehrada má nejvyšší rozdíl hladin ve střední Evropě – už zmíněných 22 metrů. Já osobně letos na Vltavě začínám třicátou sezonu a rozhodně mě to neomrzelo.

Když člověk dělá tak dlouho na historických parnících, vypracuje si k nim osobní vztah?
Dělat na nich znamená velkou čest. Lodí je na Vltavě víc, většinou motorových. Jenže parníky mají své zvláštní kouzlo. Provozujeme dva; Vyšehrad teď stojí jako restaurace, probíhá na něm dlouhodobá předělávka do původní podoby z roku 1938. Poslední v provozu zůstává Vltava, na jejíž palubě si teď povídáme.

Je to spolehlivý stroj?
Šlape jak hodinky! Parnímu stroji vyhovuje, aby jel na plný výkon. Když se o něj obsluha dobře stará, je nesmrtelný. Strojníci ho musí mít jako vlastní dítě. Proto bylo na lodi vždycky nejlepší, pokud velel kapitán s mnoha lety zkušeností a k ruce měl stejného strojníka. Není náhoda, že za celou éru Vltavy jezdilo jen šest až osm strojníků. Každý tu byl minimálně deset patnáct let, nikdy to nebyl průchoďák. Pokud by tomu tak bylo, ty lodě už by nejezdily. Za bezvadným stavem hledejme samozřejmě i fakt, že dřív se stavělo jinak. Zodpovědně, poctivě. Fabriky ve 30. a 40. letech dělaly tak, aby všechno vydrželo. Ne jako dneska, kdy se věci vyrábějí stylem, aby se za chvíli zase musely opravovat nebo vyměnit.

Fascinuje vás ta mašina?
Jistě, vždyť je ojedinělá. Stroj jako Vltava není nikde jinde na světě. Jezdí se na ni dívat i posádky ze zahraničí. Když jsme s parníkem dopluli na slavnosti do Drážďan, byli jsme za obrovskou atrakci.

Vy jste s Vltavou z roku 1940 dojeli až do Drážďan?
Ano, a zvládla to v pohodě! Vyšlapala to pěkně, bez jediné závady. Dorazili jsme dokonce ještě o den dříve, než se původně čekalo. Nocovali jsme v Litoměřicích, druhý den jsme dojeli až do Drážďan. Za velké slávy a radosti. My jsme pro ně byli opravdu něco extra, čestný host. Tenhle parník je stavěný vyloženě na vltavskou vodu; když se podíváte na ty německé, mají kvůli proudu užší trupy a široké lopaty.

Slyšel jsem dobře, že funkční je dosud i stroj z Bohemie, prvního českého kolesového parníku spuštěného na vodu přesně před 180 lety?
To je pravda, pořád prý funguje v jednom německém parníku. Na tenhle starý fortel je zkrátka spoleh. Bohemia se dá s trochou nadsázky označit za babičku parníku Vltava. Tvary se samozřejmě mění, princip parních strojů je však víceméně stejný. Staré parníky byly hlučnější; měly dřevěné lopaty, nebyly naklápěcí. Víc plácaly do vody, odrážely ji, bylo to slyšet z dálky. Když někde zavadily, každou chvíli za parníkem létaly třísky. Chlapi vyndali dva tři šrouby, dali tam fošnu a jelo se dál. Tomu se dneska snažíme vyhnout, protože jakmile drbnete železnou, těžkou lopatou, přenese se to na celé kolo. Nejezdíme ani po suchu, ani po dně, ani po skalách.

Stroj jako Vltava není nikde jinde na světě. Jezdí se na ni dívat i posádky ze zahraničí.

Strávíte na palubě více času v montérkách, nebo v parádní kapitánské uniformě?
Půl na půl. Hlavně v zimě se údržba nesmí zanedbávat. Rozhodně to není tak, že kapitán v září sleze z lodi a může dát na několik měsíců nohy na stůl. Za časů Vlasty Buriana to tak možná bývalo, teď už ne. Počet posádek se na zimu ztenčí, zůstávají jen kmenové. Musíme se postarat o veškeré lodnické práce – od natírání přes zasklívání, výměnu lina, opravu zábradlí, vylepšování interiéru až po dřinu ve strojovně. Není to vždycky taková romantika, jak si to lidé představují. Ale v létě nám to parník vrátí.