Když rozdíly mizí, 39. díl: Pouštní koráb

Většina z nás si ještě ze školy pamatuje, že velbloudi dokáží přežít v rozžhavené poušti po mnoho dní bez vody. Málokdo ale ví, že za tím nestojí jejich hrby, které navzdory běžnému omylu opravdu neslouží jako úložiště vody. Jak to tedy je s jejich hrby ve skutečnosti? Pravdou totiž je, že i když mýtus o jejich hrbech není pravdivý, velbloudi jsou dokonale přizpůsobeni životu v horkých klimatech.

Většina z nás si ještě ze školy pamatuje, že velbloudi dokáží přežít v rozžhavené poušti po mnoho dní bez vody. Málokdo ale ví, že za tím nestojí jejich hrby, které navzdory běžnému omylu opravdu neslouží jako úložiště vody. Jak to tedy je s jejich hrby ve skutečnosti? Pravdou totiž je, že i když mýtus o jejich hrbech není pravdivý, velbloudi jsou dokonale přizpůsobeni životu v horkých klimatech.

Velbloudi jsou schopni neuvěřitelně minimalizovat ztrátu vody. Jejich moč i výkaly jsou obzvláště koncentrované. Kromě toho dokáží zabránit ztrátám vody i při dýchání. Jejich nosy totiž obsahují velké spirálovité výstupky s ohromnou prostorovou plochou. Vdechovaný vzduch je ochlazuje a ony zase na oplátku ochlazují vzduch, který je vydechován. Díky tomuto procesu vzniká vodní pára, která na výstupcích kondenzuje. Velbloudi snášejí během dne i teploty vyšší než 40°C a díky tomu se nemusejí ochlazovat pocením. Pokud však ke ztrátě vody dojde, jsou schopni ji velice dobře tolerovat. Bez větších problémů mohou ztratit až čtyřicet procent své tělesné váhy ve vodě. Dokonce i jejich krvinky mají zvláštní tvar, díky kterému v jejich těle dál obíhá krev i v případě dehydratace.

Jejich schopnost přežít v těchto extrémních podmínkách však není to jediné, co je na nich pozoruhodné. Velbloudi totiž oplývají i skvělou pamětí. Moc dobře si pamatují člověka, který se k nim nezachoval dobře, a rádi mu to při každé možné příležitosti oplatí.

Dodnes patří mezi hojně zneužívaná zvířata na mnoha částech světa. Kvůli své snášenlivosti horka a rychlému běhu jsou od nepaměti využíváni jako prostředky transportu. Velbloudi se však chovají i na maso, mléko či vlnu. Své využití ale našel i jejich trus. I když původně pochází ze Severní Ameriky, dnes ho najdeme především v severní Africe, západní Asii a překvapivě i v Austrálii. Sem byli velbloudi dovezeni v osmnáctém století. Jako mnoho jiných druhů i oni se zde bez přirozeného predátora přemnožili. Australské úřady bohužel situace nijak zvlášť neřeší, a proto jsou velké počty velbloudů často odstřelovány.

Tagy: