KOMENTÁŘ: Bídu českého sportu potvrzují olympijské medailistky, jež vyrostly mimo systém

Jágr–⁠Štěstí–⁠Náhoda? Tak ti už za nás nehrají. Celkem oprávněně si z počínání našich hokejistů již nějakou dobu střílejí zahraniční experti i laická veřejnost. Jenže průšvih českého sportu (snad zatím jen toho zimního) dávno přesahuje hranice hokejových arén. Medailovou radost nám už pěknou řádku olympiád dělají především sportovkyně, které vyrostly mimo systém.

Český zimní sport nevzkvétá. Nic na tom nemůže změnit ani letošní zlatá medaile Ester Ledecké z paralelního obřího slalomu na snowboardu nebo olympijský bronz Martiny Sáblíkové na pětikilometrové trati.

Navíc se nyní v plné nahotě ukazuje, že o cenné kovy se už pěknou řádku olympiád dokáží stabilně postarat jen sportovci (tedy sportovkyně), které stojí vně systému nejrůznějších „tělovýchovných jednot“ či zavedených klubů.

Jedna (biatlonová) vlna jaro nedělá

Vzpomeňme na zlato a bronz Evy Samkové ze snowboardcrossu, bronz Karolíny Erbanové z rychlobruslařské pětistovky a v neposlední řadě také na bronz Šárky Strachové (dříve Záhrobské) z vancouverského slalomu. Jistě, zažili jsme skvělou biatlonovou vlnu, ale kde jsou nástupci Soukalové, Moravce nebo Vítkové?

Bídu českých zimních sportů podtrhli hokejisté historickým neúspěchem, když se poprvé na velkém turnaji nedostali mezi nejlepších osm týmů světa. Ne, nemůže za to jedna prohra se Švýcarskem, na český hokej se zkrátka už několik let nedá koukat. Uši mi krvácejí, když před mistrovstvím světa slyším kouče, jak doufá, že průšvih přijedou odvrátit hráči vypadlí ze Stanley Cupu.

Co se s naším sportem děje? Kde je chyba? Kdo za to může? K čemu máme Národní sportovní agenturu? Proč živíme nové úřady a úředníky, jejichž jedinou náplní práce je fungovat pouze jako „průtokáč“ na peníze? Co dělají v zahraničí jinak? Komu současný stav českého sportu vyhovuje? Proč mnoho talentů, kteří se prosadí v mládežnických kategoriích (viz například alpský lyžař Jan Zabystřan), mezi dospělými shoří jako papír? Otázky, samé otázky.

Hledejme v minulosti a ptejme se zkušených

Jistě lze namítnout, že jde jenom o sport a že je třeba z veřejných rozpočtů financovat mnohem důležitější věci. Třeba nemocnice, školy, vědu, výzkum. Pominu-li, že i toto jsou případy, které u nás dlouhodobě trpí podfinancováním, pak nelze s tezí, že sport není důležitý, úplně souhlasit.

Sport, respektive pohyb, má řadu blahodárných účinků na lidský organismus. Asi málokdo bude rozporovat, že pravidelné hýbání se funguje jako účinná prevence mnoha (hlavně civilizačních) chorob. O zájmu o pohyb se zpravidla rozhoduje v dětském věku. A pozitivní vzory v pěstování lásky ke sportu pomáhají. Ať už si k němu cestičku prošlapávají samy děti, nebo je k pohybu postrkávají i jejich rodiče.

Nechci se pasovat do role samozvaného odborníka, který ví, jak vzniklou krizi řešit. Protože to nevím. Možná by na začátku stálo za to se podívat do minulosti a hledat, co fungovalo. Zeptat se všech těch Jágrů, Neumannových či Jandů, co je zapotřebí dělat. Vždyť oni byli u toho. A stejně tak jejich trenéři, členové realizačního týmu. Zeptat se v zahraničí, byť s vědomím, že nemusí jít o stoprocentně přenositelné modely. Zkrátka předělat systém tak, aby supertalenti nemuseli vyrůstat mimo něj, ale aby je dokázal podchytit a vypiplat k medailovým úspěchům.