Vztah mezi řidiči osobních aut a šoféry kamionů se blíží nevraživosti mezi automobilisty a cyklisty. Jablkem sváru je především předjíždění těžkých souprav na víceproudých komunikacích.
Hned na úvod bych rád předestřel, že jsem si velmi dobře vědom tvrdého chleba, jaký „tiráci“ dnes a denně na silnicích zakouší. Tlak na výkon ze strany majitelů spedičních firem a jejich zákazníků je obrovský a představa povolání profesionálního řidiče jako romantické záležitosti v duchu známého šlágru Ladislava Vodičky je už dávno pryč.
Nepříznivé podmínky
Několik objektivních faktů. Česko je ze své geografické podstaty tranzitní zemí, přes kterou dnem i nocí putuje po silnicích velké množství zboží z nejrůznějších světových stran. Tomuto zatížení však neodpovídá kvalita, a hlavně kapacita naší dálniční sítě.
Je sice pěkné, že byla po mnoha letech dokončena rekonstrukce páteřní D1, současně je ale na místě se ptát, zda by bývalo nestálo v rámci obnovy povrchu za to přistavět v každém směru rovnou i jeden pruh navíc. Realita je totiž taková, že v „provozních hodinách“, tedy víceméně od soumraku do úsvitu, je pravý pruh takřka výhradně okupován nákladními auty, což jej činí pro osobáky víceméně nepoužitelný.
Zjevně nestačí ani kapacita odstavných parkovišť, neboť „odpočívající“ kamiony běžně okupují nebezpečná místa, jako jsou sjezdy z dálnic a podobně. Česká republika je přitom zemí s nejhustší železniční sítí v Evropě, pro většinu dopravců však není způsob přepravy vlakem rentabilní ani dostatečně efektivní.
Nechci zpochybňovat ani reálný fakt, že řidiči osobních aut jsou kamioňákům také schopni připravit krušné momenty v čele s různými „myškami“ a prudkým brzděním před čtyřicetitunovou soupravou. To opravdu na klidu nepřidá. Škody, které může zejména na zdraví účastníků provozu napáchat nákladní kolos, jsou však diametrálně větší.
Dvojí metr bohužel není možný
Ani všechna popsaná příkoří nemohou ospravedlnit holou skutečnost, že se řidiči těžkých náklaďáků na silnici často chovají nepříčetně. To, že vám někdo pošle velké široké vozidlo rovnou do cesty se snad dá tolerovat u řidičů MHD ve městech, kde se obecně jezdí pomaleji a člověk s tím ze zvyku vždy trochu počítá. Když se ale řítíte stotřicítkou a necelých třicet metrů před vámi se do levého pruhu (tam kde nejsou v jednom směru pruhy tři) náhle bez blinkru vystřelí tahač s návěsem jedoucí předpisových 85 km/h, začíná jít o zdraví.
Jedna věc je, že musíte prudce brzdit, což zejména za ztížených povětrnostních podmínek zavání rizikem řetězové srážky s auty jedoucími za vámi, druhá potom skutečnost, že tímto stylem dochází k zásadnímu zpomalení provozu na dálnici jako takového.
Zvláště zvrhlým kouskem jsou kamioňáckým slangem řečené tzv. „akvabely“, tedy dlouhodobá synchronní jízda dvou těžkých souprav vedle sebe, ideálně v kopci. Nějak se mi nechci věřit, že by tuto scénku nevytvářeli někteří výtečníci naschvál. Podobně chytrým kouskem je zahájení předjíždění doslova na dohled začátku třetího stoupacího pruhu, kam by předjížděný mohl v klidu zajet a nebránit v cestě rychlíkovi.
Viděno selským rozumem mi zkrátka nepřijde nezbytné předjíždět rychlostí 86 km/h někoho, jehož povoz jede třeba kvůli jiné kalibraci tempomatu či rychloměru 85 km/h. Přesně tímto stylem vznikají nekonečné situace, o kterých jsem psal výše a je to výjev vpravdě pekelný.
Jediné řešení
Chápu, že jet ve vláčku s ostatními kamiony je asi pěkná otrava podobná řízení metra v monotónním tunelu, jednou si ale šofér své povolání vybral a je za něj placen, s čímž automaticky souvisí akceptace všech aspektů této práce.
Profíci za volanty, kteří umí řídit lépe než většina ostatních, jezdí skutečně bezchybně a bezpečně. Bohužel i oni jsou na své pověsti nespravedlivě biti hazardéry z řad cechu řidičského, kteří v oboru dopravy zboží nemají co dělat. S nedostatkem kvalifikovaných pracovních sil nejen v Česku přibývají za volanty nákladních aut řidiči, kteří si stavovskou úctu prostě nezaslouží. A na dálnicích, kde se jezdí nejrychleji, je jejich bezohledné chování či nevěnování se řízení nebezpečné.
Vysvobození z této situace by měla v delším časovém horizontu přivést plně autonomní jízda vzájemně komunikujících nákladní souprav, kdy bude jejich šofér působit víceméně v roli neřídícího supervizora a nebude jej tedy trápit ani jízda za někým, kdo jede o chlup pomaleji, protože se bude věnovat jiným činnostem.
Dnes ale ve jménu bezpečnosti a plynulosti doprav na čtyřproudových komunikacích vidím řešení jediné a sice plošný zákaz předjíždění mezi kamiony přinejmenším ve vymezených časových intervalech, typicky mezi šestou ranní a 22. hodinou. Tam, kde jsou v jednom směru jízdní pruhy tři, by tato povinnost samozřejmě neplatila.
V zahraničí je situace jiná
Ostatně, ony nebezpečné situace by teoreticky neměly vznikat už ani dnes, neboť zákon jasně praví, že: „Řidič nákladního automobilu o celkové hmotnosti převyšující 3 500 kg a řidič jízdní soupravy, jejíž celková délka přesahuje 7 m, nesmí předjíždět jiné vozidlo, pokud k jeho předjetí nemá dostatečnou rychlost, takže by omezil v jízdě ostatní vozidla svou výrazně nižší rychlostí jízdy (zákon o silničním provozu, § 36, odstavec 4).“ Jenže dohled na dodržováním tohoto předpisu je takřka nemožný.
Jde samozřejmě o velmi citlivé téma, které má spoustu souvislostí. Jeho odpůrci například používají argument, že jedna „vlekoucí se avie“ v pravém pruhu po dálnici může celý štrůdl kamionů zpomalit či úplně zastavit. Nic takového jsem ale při četných cestách po evropských zemích, kde zákaz platí, tedy namátkou třeba na Slovensku nebo ve Slovinsku, neviděl a prudké dobrzďování za kamiony tam prakticky neexistuje – na rozdíl od Česka a zemí na východ od slovenských hranic.
