Nevadí, že není zlato, ty dva pátky stály za to. Takovými transparenty fanoušci vítali československé hokejové reprezentanty po návratu z mistrovství světa, které se konalo v roce 1969 ve Stockholmu. Srpnová okupace Československa vojsky varšavské smlouvy dala zápasům se Sovětským svazem zcela nový rozměr. Ale i po pádu železné opony měly česko-ruské hokejové duely zvláštní náboj.
Ty dva pátky znám už jen z vyprávění nebo dobových televizních záběrů. ČSSR–SSSR 2:0 a 4:3. Pro Čechoslováky to tehdy bylo jako pro mou generaci vítězství na olympiádě v Naganu nebo získání tří titulů mistrů světa v řadě v letech 1999 až 2001. Jistě, politika by se do sportu tahat neměla, ale… Ruku na srdce. Koho netěší, když vidí ruského hokejového medvěda na kolenou?
Česko-ruskou rivalitu mám spojenou hlavně s dominancí sovětské sborné v 80. letech. Vzpomínám, jak se ve výrazu trenéra Viktora Tichonova dalo přečíst, v jakém rozpoložení jím koučovaný tým je. Poker face znamenal průšvih. Tedy průšvih pro nás, protože v tu chvíli byl Tichonov spokojen s tím, jak jeho rudá mašina šlape. Makarov, Larionov, Krutov, v obraně Fetisov a Kasatonov. Tahle pětice byla skutečnou legií zkázy, která dokázala svého soupeře zašlapat do ledu, kdykoli si vzpomněla. Když se naopak Tichonov začal na střídačce vztekat a na své svěřence řvát, znamenalo to, že máme (skoro) vyhráno.
Zlatá Praha a vzteklý Tichonov
Mým Stockholmem 1969 se stala Praha 1985. Králík, Stavjaňa, Šejba, Hořava, Liba, Růžička nebo Richter se pro mě stali stejnými hrdiny jako Golonka, Augusta, Nedomanský nebo bratři Holíkové pro generaci mých rodičů. „Hlavně musíme porazit Rusáky,“ slýchával jsem vždy před zahájením šampionátu.
Zápas v základní části sice naši nezvládli – dostali výprask 5:1 – ale v části finálové dokázali tehdy těžko porazitelnou sbornou vyprovodit dvěma góly do Myškinovy sítě, zatímco Sověti skórovali pouze jednou. Tichonov byl toho večera skutečně velmi neklidný a doma měl zřejmě co vysvětlovat, když jeho tým z Prahy namísto očekávaného zlata přivezl jen bronz.
Po zhroucení totalitních režimů ve východní Evropě a rozpadu Sovětského svazu jako by hokejová rivalita mezi Českem a Ruskem zmizela. Bylo to zřejmě dáno tím, že obě země měly zcela jiné starosti – Rusko už nebylo nepřítel, a navíc nebylo na šampionátech tak silné jako kdysi. Vždyť mezi lety 1990 a 2008 Rusové získali jen jediný titul, a to v roce 1993 v Německu.
Když Jágr dostal „stroma“
Z této doby tak vyčnívají pouze dva zápasy mezi českým a ruským národním týmem, které se oba odehrály na zimní olympiádě v Naganu v roce 1998. A dost to připomínalo Prahu ještě o třináct let zpátky. Byl to po dlouhé době první turnaj, kterého se zúčastnily největší hvězdy NHL a ne nadarmo se mu říkalo „turnaj století“.
V základní skupině Češi 1:2 prohráli. Skóre sice otevřel Robert Reichel, ale dva slepené góly Valerije Bureho a Alexeje Žamnova na počátku třetí třetiny zápas otočily. Že to mezi kdysi nesmiřitelnými soupeři zase vře, naznačil moment z 11. minuty. To když Jaromír Jágr dostal „stroma“ od obrovitého ruského obránce Borise Mironova. Hvězda Pittsburghu zůstala chvíli ležet a na zbytek třetiny se odebrala do šatny. Jágr nakonec zápas dohrál. Později ve svých pamětech napsal: „Dostal jsem od Mironova takovou bombu, že jsem skoro nevěděl o světě. Bál jsem se, že mám otřes mozku a zlomenou klíční kost.“ Odveta přišla ve finálovém utkání, kdy o olympijském zlatu pro Česko rozhodl jediný gól Petra Svobody.
K dalšímu legendárnímu střetu mezi Českem a Ruskem došlo v roce 2006 na stejném místě, kde se světový šampionát koná letos. Když turnaj dospěl do vyřazovací fáze, pro čtvrtfinále na nás vyšel snad nejhorší soupeř, kterého jsme si mohli přát. S Ruskem to byla přetahovaná. První třetinu jsme prohráli 0:1, druhou stejným skóre získali. Ve třetí části padly do obou branek dva góly, a tak se prodlužovalo. Do semifinále násl poslal gól Zbyňka Irgla na konci osmé minuty overtimu. Z Rigy jsme si nakonec odvezli stříbro po debaklu 0:4 se Švédy.
Druhé místo neexistuje
Zatím poslední velký česko-ruský souboj se udál na šampionátu v roce 2010. Tehdy se oba týmy potkaly až v souboji o zlato. Český nároďák na turnaj nepřijel v roli favorita a vlastně se jím tak trochu protrápil. Aby se vůbec do play-off dostal, musel v posledním zápase osmifinálové skupiny porazit Kanadu. To se podařilo. Ve čtvrtfinále přešli Češi přes Finsko až na nájezdy a v semifinále ho před vyřazením zachránil gól Karla Rachůnka pouhých osm sekund před koncem normální hrací doby.
A zřejmě i pod dojmem naší kostrbaté cesty do finále nás Rusové trochu podcenili. Už ve 20. sekundě nás do vedení poslal Jakub Klepiš. Na konci druhé třetiny přidal druhý gól kapitán Tomáš Rolinek. Rusové už stačili jen snížit 36 sekund před koncem na 1:2, zlaté medaile si na krk pověsili naši hokejisté. Rusové si ty stříbrné ponechali na šíjích jen pár vteřin, což upoutalo pozornost diváků i médií. „Nikdo z nás nechtěl být druhý, pro nás druhé místo neexistuje,“ řekl ruským novinářům po finálovém duelu Kovalčuk, jehož příkladu následovala i řada dalších spoluhráčů. Inu, i prohrávat se musí umět.
