Nehoda ji upoutala na vozík, přesto Kamila dál žije, jak nejlépe umí. I pro děti

Jaké to je bojovat o život po vážné nehodě a zvykat si po ní na následky velmi vážných zranění, ví více lidí, než by většině z nás bylo milé. K těm, kdo jednou z nejtěžších zkoušek museli projít, je i Kamila Š. z Prahy. S novým uspořádáním života jí velmi pomáhají nejen jiní handicapovaní, ale také vlastní děti. I díky nim se Kamila může pokoušet alespoň částečně se přiblížit životu, jaký znala dřív. Letos v létě třeba poprvé jela na vodáckou výpravu se Sportovním klubem vozíčkářů Praha.

Den před původně plánovaným setkáním Kamila rozhovor pro náš web zrušila. Telefonát to byl stručný, právě ji odvážela záchranka. Omluvila se a v několika málo větách vysvětlila, proč nemůže na smluvené místo dorazit. Slíbila ale, že se ozve. A jak řekla, tak udělala.

Kvadruplegie

Úplné nebo částečné ochrnutí všech čtyř končetin a trupu, způsobené poškozením míchy v dolní krční oblasti.

Častou příčinou takového vážného tělesného postižení, obvykle doživotního, je poranění míchy při úrazu, například autonehodě, pádu z výšky nebo skokem do mělké vody.

Termín kvadruplegie vychází ze spojení dvou různých slov. Jedno pochází z latiny a druhé z řečtiny. Výraz „kvadru“ vznikl z latinského quattuor, což znamená „čtyři“, čímž odkazuje na počet postižených končetin. Slovo „plegie“ je původem z řeckého plegia a znamená „ochrnutí“. Někdy se používá původem pouze řecký termín tetraplegie.

zdroj: Wikipedie

Po nehodě život naruby

Dnes osmačtyřicetiletá Kamila byla ještě před třemi roky máma jako každá jiná. Pracovala v oblasti lidských zdrojů a při tom se starala o dva teenagery, syna a dceru. Dnes je jim 15 a 17 let a všechnu péči jí vracejí.

Fatální změna přišla s vážnou dopravní nehodou, kterou přežila, ovšem s vážnými zdravotními následky. Diagnóza, na kterou si musela zvyknout jako na doživotní partnerku, je kvadruplegie. Tedy ochrnutí trupu a končetin. V případě Kamily sice jen částečné, ovšem dost rozsáhlé. „Potřebuji každodenní péči. Není to tak, že bych se sama oblékla nebo uložila ke spaní.“

A tak si Kamila musela začít zvykat na novou podobu života. Pohyb je pro ni možný jen s elektrickým vozíkem. Díky němu si zvládne třeba nakoupit nebo zajet do kavárny. Snaží se o co největší možnou samostatnost. Přesto nemá problém obrátit se na druhé. „Neváhám požádat o pomoc, třeba když potřebuju v rámci nákupu něco podat. Ale často vídám, jak lidi často nevědí, co s tím. Někteří jsou takoví až nepřirození, když mi ukazují úplně každé jablko, pak mi ho podávají a dávají ho do pytlíku, to je zase mně divné.“

Jak ale sama Kamila říká, má většinou štěstí na milé lidi. Potěšit ji dokáží i řidiči MHD, kteří jí popřejí hezký den. A s přehledem zvládá i pozornost dětí, jejichž zrak poutá především elektrický vozík.

„Děti na mě ukazují nebo mě dobíhají a maminkám je to trapné. Nejlepší reakce je říct: ‚Já mám vozík, jako ty máš kočárek.‘ I ta maminka si přestane připadat trapně.“

Fáze smiřování ještě nenastala

Pro člověka, který má v životě štěstí a nic podobného ho nepotkalo, je to jen těžko představitelná změna. Smíření se s novou podobou života musí být velmi těžké. Jenže jak Kamila říká, tohle přichází až později. „V první řadě bojujete o život. Vzhledem k tomu, že já mám děti, kterým v době úrazu bylo 15 a 13 let, tak jsem s tím bojovala kvůli nim. Přemýšlela jsem hodně o nich, co by bylo, kdybychom se vzájemně neměli.

A další fáze je, že věříte a že se snažíte o maximum. Pořád věříte, že to bude dobré, a ono je to lepší, ale dobré to v žádném případě není.“

Do fáze smiřování se prý Kamila dostává až teď, po třech letech. „Ta situace se stabilizuje a vy už víte, že toho už moc nevybojujete. A v podstatě už je systém nějakým způsobem zajetý a máte čas nad tím přemýšlet.“

Děti jako parťáci v dobrém i ve zlém

Při dobré mysli Kamilu drží vlastní vůle a také děti. Zatímco jejich vrstevníci se v tomhle věku snaží od rodičů spíš vzdálit na první zkušenou, oni jí nesobecky a obětavě vrací veškerou péči, kterou jim ještě donedávna sama věnovala. „Když jdou s kamarády, tak mi hlásí přesně, v kolik přijdou. A vím, že když je poprosím, jestli mohou přijít o hodinu dřív, tak to udělají. Ale samozřejmě mám na většinu denní péče asistentku.“

Když Kamila o symbióze s dětmi vypráví, je znát, jak moc je na ně hrdá. Současně je ovšem jasné, jak ráda by jim od náročné zkušenosti ulevila. „I když vědí, že se jim snažím dát volnost, tak nemají takovou tu dětskou bezstarostnost, že ráno jdou ven s kamarády a vrátí se odpoledne a nemusí nic řešit.

Oni vlastně permanentně řeší, kde jsem, co dělám a kdy budu potřebovat jejich pomoc. Kdybych mohla, tak bych jim tohle sebrala…“

Denně ve společnosti, poprvé na vodácké výpravě

Před nehodou byla Kamila akční žena. Lyžovala, jezdila na kolečkových bruslích, cestovala... Ale ani po ní na život nerezignovala. Dál dělá, co ji baví. Čte, kdykoli může, vyráží mezi lidi. Má ráda čerstvou kávu. Jejím oblíbeným místem je kavárna v pražských Strašnicích. Společnost druhých je pro ni důležitá a ani vozík na tom nic nezměnil. Naopak. Na otázku, jestli jí nehoda a doživotní následky přinesly i něco pozitivního, odpověděla: „Kamarádi, kteří dřív byli jen kamarádi, tak se z nich stali přátelé ochotní pomoci. A naopak lidi, které člověk považoval za přátele, tak s nimi už nepodniká nic, protože vidí, že by je nějakým způsobem zatěžoval.“

Její náhled na lidi se prý obecně velmi změnil. „Úplně cizí lidé dokážou být strašně milí. Najednou poznáváte, jak i lidé, kteří pracují třeba jako sanitáři, jsou velmi inteligentní. Mají spoustu atraktivních koníčků, což byste za normálních okolností asi neodhadovala. Řekla byste, že je to práce náročná fyzicky i psychicky, ale nenáročná na vzdělání.

Teď víte, že tohle chápání bylo úplně mylné. Ten úraz mi v některých věcech úplně otevřel oči.“

Za štěstí Kamila považuje nabídku Sportovního klubu vozíčkářů Praha na účast na vodácké výpravě. Řeky prý sjížděla už dřív, české i v zahraničí. S kvadruplegií se ale na vodu vydala vůbec poprvé. Spolu s dalšími hadicapovanými lidmi se letos v červenci coby háček vydala sjet Jizeru. „Když jsem se dozvěděla, že Sportovní klub vozíčkářů organizuje vodu, tak sice se strachem, ale rozhodla jsem se, že to zkusím. Byla to zkušenost úplně skvělá. Je to jedna z aktivit, která pro mě je hodně zajímavá.“

Na dvoudenní výpravu se Kamila vydala s dalšími zhruba dvaceti vozíčkáři a asistenty. Do kánoí se dostali hned první den. „Asistenti nám pomohli obléknout se do neoprenů. Posadili nás do lodí na speciální sedáky. A vybavili vším potřebným. Jeden zkušený vodák seděl vzadu, my jsme byli jako vozíčkáři vepředu. A sjížděli jsme vodu, jako bychom ten handicap neměli žádný. A to především díky asistentům, kteří se celý víkend starali o zábavu i náš celkový komfort.“

V druhé polovině výpravy někteří účastníci vyjeli na cyklovýlet na handbicích, mezi ně ale Kamila nepatřila. „Druhý den jsme s dalším vozíčkářem jeli po silnici na výlet. Setkali jsme se všichni v penzionu a dali jsme si oběd, povídali jsme si. Měli jsme k sobě pořád asistenty. Takže to byl přesně takový ten výlet, jako kdyby si člověk dal batůžek na záda a šel.“

A pokud taková nabídka přijde, na vodu se prý Kamila s chutí vydá znovu.

Letní aktivity klubu vozíčkářů podporuje i společnost Huawei

Společnost se v České republice aktivně podílí na celé řadě dobročinných projektů. Bez ohledu na stáří, pohlaví či handicap, každý má dostat svou šanci žít naplno a být plnohodnotnou součástí společnosti.

S plány do budoucna nešetří

Dobrodružství Kamila vítá. Ráda by se brzy vydala na cestu do zahraničí, konkrétní destinaci ale ještě vybranou nemá. Vypravit se za hranice navíc v jejím případě není jen tak. Potřebuje asistenta, případně aby ji doprovodilo některé z dětí. A do letadla potřebuje skládací elektrický vozík s odnímatelnými bateriemi. A složitější je i financování takové dovolené, z invalidního důchodu by to šlo jen těžko.

Příští rok by ráda poznala blíže české památky. Ani to ale vůbec není jednoduché. „Památky mají třeba schodolezy, ale schodolez není na elektrický vozík, takže ač je třeba zámek vedený jako bezbariérový, tak jsem limitovaná.“

Jediné, na co si zatím Kamila netroufá, je návrat na lyže. „Jsou lidi, kteří tvrdí, že bych na lyžích pro vozíčkáře jet mohla. Nemám ale pocit, že bych si to užila. Je to i o strachu být nízko nad zemí a jet nějakou větší rychlostí.“

Rozhodne i covidová situace

COVID-19 už Kamilinu výdrž a vůli jednou prověřil. Pandemie nastala právě v době, kdy se zotavovala z vážných zranění a zvykala si na nový způsob žití. „Vzhledem k tomu, že třeba v Kladrubech jsem byla pět měsíců a čtyři měsíce z toho člověk nemohl odtamtud vytáhnout paty, tak to vůbec nebylo jednoduché. Covid do mého života zasáhl hodně.“

Kamila ví, že jakákoli infekce může pro vozíčkáře znamenat další výrazné omezení. „Byla jsem v Parapleti a mluvila jsem s pánem, který říkal, že ho infekce, konkrétně covid, úplně asi na čtyři měsíce vyřadil z provozu. A on se snažil dostávat několik dalších měsíců do té kondice, kterou měl předtím.“

Zdraví je stěžejní pro každého člověka. U vozíčkářů je ovšem ještě choulostivější. A ovlivňuje ho řada faktorů. „Zdravotní stav kolísá podle počasí i podle psychického rozpoložení. Podle toho kolísá nálada. Snažím se z toho stereotypu vystoupit. Díky tomu se nálada lepší a člověk má trošku psychicky z čeho brát.“

Tagy:
havárie vozík Praha COVID-19 Sportovní klub vozíčkářů Praha Centrum Paraple