Obytným vozem napříč Českem: Jih Moravy nabízí kulturu, historii a především víno

Ale jedna z nejvyhlášenějších vinařských oblastí byla pro naši výpravu odměnou na konec. Ze všeho nejdřív jsme zadali navigaci úkol najít stellplatz poblíž Lednicko-valtického areálu. Hurá za památkami!

Jak si prohlédnout okolí Lednice? Koňmo, na vlnách i po svých

Výletem do Lednicko-valtického areálu neprohloupíte, ať jste dvojice dospělých nebo rodina s dětmi. My jsme se vzhledem ke končící dovolené museli uskromnit a z časových důvodů si prohlédnout jen část areálu, a to Lednicko.

Obytňák parkujeme v bezpečí soukromého stellplatzu a pouhým přeběhnutím silnice a pár kroků navíc se ocitáme v lednickém parku. Je pod mrakem, ale to nám nevadí.

Vyrážíme od Maurské vodárny, která původně sloužila k zavlažování parku. Mimochodem čerpadla by měla být funkční dodnes. Nasedáme na koňský povoz. Projíždíme lužními lesy i mezi poli, průvodce nám dělá Jiří Švásta, který po jedné ze zdejších tras vozí turisty už úctyhodných 25 let. Dozvídáme se něco o historii i místní přírodě. „Některé dřeviny, hlavně duby jsou staré až čtyři sta let.“

Koně jsou zážitkem především pro mladší osazenstvo vozu. A to je stejně nadšené i ve chvíli, kdy po necelé půl hodince jízdy u Janova hradu přesedáme na loď. Posloucháme vyprávění průvodkyně, zkoušíme v bývalém lichtenštejnském panství zahlédnout ledňáčky. A máme štěstí, jeden skutečně proletí kolem. „Turistům se plavba lodičkou líbí, plují s námi i během dešťů. Lodě nevyplouvají jen v případě bouří,“ upřesňuje Jaroslav Martínek. I on už návštěvníkům pomáhá proplout vlnami Dyje déle než čtvrt století.

Po Staré Dyji míříme k šedesát metrů vysokému Minaretu, kde plavba končí. K věži tyčící se k nebi se dojde pěšky, prohlédnout si ji návštěvníci mohou zevnitř i zvenku.

Pak je ale třeba se vrátit zpět a to už se musí po svých. Procházka je to ale hezká a vede k lednickému zámku, což je pohádka sama o sobě.

Lednicko-valtický areál musíme z časových důvodů nechat na seznamu míst, kam se chceme vrátit, a opět skáčeme do obytňáku vstříc poslední části naší dobrodružné výpravy.

Velké Bílovice

Do Velkých Bílovic přijíždíme ve chvíli, kdy už se slunce pomalu ale jistě blíží k horizontu. Jednou z prvních zastávek je kopec Hradištěk. Není přírodní, vytvořili ho místní. Ale malebnost mu vzhledem k výhledu na lány vinic kolem nechybí, a tak se stal vyhledávaným místem turistů, kteří sledují západy slunce se sklenkami v rukou.

Líbilo by se nám tu nocovat, jenže to se nesmí. A tak na kolech sjíždíme o kousek níž, do Velkých Pavlovic. Míjíme bustu Slípky, symbol zdejších vinařů. A máme to štěstí, že tu právě vrcholí první ročník nové vinařské stezky.

Stolky před sklípky jsou plné, všude je slyšet bujaré veselí. A uprostřed toho všeho kličkujeme se stativem a kamerou, abychom i tuhle krásu mohli v živých barvách ukázat divákům Prima Česka. Natáčíme v jednom z mnoha vinařství, nahlížíme do sklípku a dozvídáme se, že víno v 21. století obvykle dozrává v nerezových tancích. Ovšem i moderní vinaři zůstávají věrni starším metodám, a tak mnohé odrůdy nechávají zrát v dřevěných sudech. Metoda je ale náročná na čas i zpracování: „Nepoužívá ji každý, je náročná na čištění, na udržení hygieny, musí se to dolévat, hlídat. Dřevo je náchylné na choroby, výroba je mnohem náročnější a víno pak i dražší,“ poučuje nás vinař Jan Zapletal.

Na cestách po jižní Moravě vás okouzlí příroda, do které vinice neodmyslitelně patří, milí a pohostinní lidé a v neposlední řadě fakt, že většina lidí, kteří sem míří, jsou tak nějak lépe naladění.

Probuzení v obytném voze ve Velkých Bílovicích patřilo k těm nejhezčím. A moc nás mrzelo, že jsme po snídani museli vyrážet zpátky do Prahy a do reality.

Mimochodem za těch pár dní, přesněji za týdenní putování s obytným vozem jsme toho stihli objet víc než dost. Dvě zastávky v západních Čechách, jedna v jižních a na konec jižní Morava. A rozhodně je na co vzpomínat.