Od Kúdely s Krmenčíkem se mohou místní hodně naučit, říká jejich trenér v Jakartě Doll

Doll má za sebou úspěšnou hráčkou kariéru, kterou nastartoval ve východoněmecké Hase Rostock, po sjednocení Německa se prosadil také na západě v Hamburku či Itálii. Největší úspěchy jako trenér slavil opět v Hamburku a také v maďarském Ferencvároši Budapešť.

Přesun do Jakarty, kam ho přivedl libanonský agent žijící v Praze Feras Ali, nepovažuje za ústup ze slávy. „Svou práci tady dělám a budu dělat stejně dobře a naplno jako v Evropě. Fotbal nepřestanu milovat,“ vysvětluje Doll. Prozradil, že prvním útočníkem, o kterém vedení Persije uvažovalo, byl nejlepší střelec uplynulého ročníku české Furtuna ligy Jean-David Beauguel z Viktorie Plzeň.

Rozumíte už něco indonésky?
Ale ano, nějaká slova už jsem pochytil. Jednak je ta řeč malebná ale také není tak těžká na učení jako třeba maďarština, se kterou jsem bojoval, když jsem působil ve Ferencvárosi Budapešť. Pokud budu mít čas, možná se domluvím na hodinách indonéštiny s učitelem. Pokud tady hodlám žít, a že hodlám, tak by bylo dobré, kdybych jazyk ovládal.

Jaká je vůbec úřední řeč v týmu? Rozumějí Indonésané anglicky? Nebo musíte využívat služby tlumočníka?
Čtyřicet až padesát procent domácích hráčů rozumí anglicky. Jinak máme v realizačním týmu dva indonéské asistenty, kteří hovoří velmi dobře anglicky, takže překládají, pokud je něco třeba.

Co vám ukázal první ligový zápas?
Že před sebou máme ještě hodně práce. Přestože jsme měli až 65 procent času držení míče, což je proti úřadujícímu mistru hodně vysoké číslo, tak jsme to nedokázali na posledních 30 metrech zužitkovat. Tam potřebujeme ještě více průbojnosti a síly, protože to od nás nebylo dobré. Navíc se musíme zlepšit ve vzdušných soubojích, protože jsme inkasovali gól hlavou v pokutovém území.

Takže jste nespokojený?
S výsledkem nespokojený, ale jinak jsme na dobré cestě. Přestože máme hodně nových hráčů, kteří se do přípravy zapojovali postupně, tak naše hra vypadá podstatně lépe než v minulé sezoně. Těší mě, že hráči zapadli do našeho herního systému, cítí se v něm komfortně. Ta porážka nebyla nutná, protože jsme měli velké šance. Například hned v první minutě. Rozhodčí nám upřel penaltu po zcela jasné ruce soupeře, ale protože v Indonésii nepoužívají video, tak jsme s tím nic nezmohli. Takže věřím, že nyní v neděli získáme naše první tři body do tabulky.

Zlobil jste se na českého obránce Ondřeje Kúdelu, že neuhlídal soupeře a dovolili mu skórovat?
Ne, ne, vůbec. Kudy (Ondřej Kúdela, pozn.) toho protihráče nemohl vůbec vidět, protože mu vyběhl zpoza zad. Při soupeřově nahrávce mu měl pomoci spoluhráč, který vše viděl a měl jít soupeře zablokovat. Pro Kudyho to nebylo jednoduché, navíc střelec gólu měří 196 centimetrů, takže to bylo skoro bez šance. S Kudym jsem o tom mluvil, protože on sám byl nespokojený. Ale nemusí si dělat výčitky, nebyla to jeho chyba.

Jak hodnotíte hru obou Čechů?
Kudy je velmi důležitý pro organizaci obrany díky jeho zkušenostem, ale i výkonnosti. Má skvělou rozehrávku, ještě lepší dlouhé nahrávky do útoku. Cenný je také proto, kolik dokáže vyhrát osobních soubojů. Micha (Michael Krmenčík, pozn.) se dobře pohyboval, ale bylo to pro něj těžké, protože jsme hráli jako mužstvo jen do třiceti metrů před soupeřovou brankou. Ostatní ho málo podporovali, v útoku byl hodně osamocený. To byl rozdíl od posledního přípravného utkání, kdy vstřelil gól díky spolupráci s ostatními.

Přestože máme hodně nových hráčů, kteří se do přípravy zapojovali postupně, tak naše hra vypadá podstatně lépe než v minulé sezoně. Těší mě, že hráči zapadli do našeho herního systému, cítí se v něm komfortně.

Věříte, že Krmenčíka „probudíte“ či dostanete do dřívější formy?
Věřím v to. Pro něj teď bude nejdůležitější, aby našel herní rytmus, který v minulých měsících neměl, protože ve Slavii skoro nehrál, před tím ani v Belgii. Pokud se mu to podaří, pak budeme mít dva skvělé hráče z Česka, kteří mužstvu mohou hodně pomoci. Ale co je pro mě ještě důležitější, že jsou skvělí kluci. Mají skvělé vztahy s indonéskými hráči, kteří se od nich mohou mnoho naučit. U zahraničních hráčů je důležité, aby si nemysleli, že přišli za dobrodružstvím a nebo na dobře placenou dovolenou. Je krásné vidět, jak oni dva se svými místními spoluhráči vycházejí, jak s nimi mluví už před tréninkem, jak je některé věci učí. Také jsem hned odhalil, že jsou skutečnými osobnostmi i mimo hřiště. Včera jim přicestovaly manželky s dětmi, což je pro ně po tak dlouhé době uklidňující a příjemné. Doopravdy jsem s nimi velmi spokojený.

Uvažujete, že necháte hrát Michaela Krmenčíka s Júsufem Hilálem?
Ano, ano, samozřejmě. Oba se dobře znají z ligy, Kudy s Júsufem spolu hráli ve Slavii, což je pro tým také přínosné. Navíc Micha a Júsuf se budou dobře doplňovat, mohou si měnit pozice, umožní nám to hrát také více z křídelních prostorů, posílat jim tam vysoké centry. Pro nás je výhoda také jejich výška (Krmenčík měří 191 a Júsuf 194 centimetrů, pozn.) a jejich stabilita. Oba jsou velmi dobří fotbalisté, proto jsme pak také tolik chtěli Júsufa.

Jak jste vlastně zareagoval, když jste poprvé slyšel o nabídce Persije Jakarta?
Asi jako každý evropský trenér. Bylo to překvapení a čestně přiznám, že jsem nevěděl, jak se k tomu postavit. Ale později už to bylo jiné a měl jsem z jednání výborný pocit. Přes agenta Ferase Aliho (Libanonec žijící v Praze, pozn.) jsem se dostal přímo k vedení klubu, měl jsem možnost s nimi telefonovat a cítil jsem, že mě skutečně chtějí. Že chtějí vybudovat něco nového, protože poslední roky se klubu nedařilo, v minulé sezoně se pohybovali na hraně sestupu do druhé ligy.

Takže vás oslovila ta perspektiva, možnost se podílet na něčem novém?
Také. Proto jsme přivedli čtyři cizince, maximální počet tří Evropanů a k tomu hráče z Asie, tedy Júsufa Hilála, který pochází z Bahrajnu. Vím, že to bude trvat, ale právě to je na tom to zajímavé.

Kdo vám tu nabídku učinil? A jak dlouho jste se rozmýšlel, zda ji přijmete?
První kontakt s Persijí Jakarta přišel přes Ferase Aliho, kterého znám již delší dobu, protože jsme před dvěma roky řešili jiné angažmá. Mezitím se z nás stali přátelé s výjimečným vzájemným vztahem založeným na plné důvěře. Odvedl skvělou práci nejen pro mě, ale také pro hráče, kteří do Jakarty přišli. On mě pak spojil s generálním ředitelem Persije, šéfem marketingu a dalšími lidmi v klubu. Mluvil jsem o tom s rodinou, zvážili jsme pro a proti a nakonec jsem se dostal do bodu, kdy jsem si po dvou dnech řekl, že by to mohlo být ono, že právě toto chci. Už jednou jsem něco takového zažil, když jsem dostal nabídku z Budapešti, abych ve Ferencvároši pomohl vybudovat něco nového a úspěšného. Rozebíral jsem to také se svým trenérským týmem a dospěli jsme k názoru, že do toho půjdeme. A když mi manželka řekla: Jestli chceš, tak to podepiš. Tak jsem nabídku přijal. Chtěl jsem do Jakarty přicestovat dříve, ale nemohl jsem, protože jsem dostal covid.

Věřím, že Krmenčíka probudím. Teď pro něj bude nejdůležitější, aby našel herní rytmus, protože ve Slavii skoro nehrál, před tím ani v Belgii. Pokud se mu to podaří, pak budeme mít dva skvělé hráče z Česka, kteří mužstvu mohou hodně pomoci.

Měl jste ještě jiné nabídky?
Ano, z evropských klubů. Ale v době pandemie koronaviru jsem nechtěl jít do žádného angažmá. Navíc se mi na stará kolena narodila před devíti měsíci dcera. Až nyní jsem měl pocit, že je to ten správný okamžik pro novou výzvu.

Tedy spokojený?
Ano, po devíti týdnech v Jakartě mohu říci, že to byl správný krok, protože mě to všechno baví. I přesto, že ty podmínky jsou jiné. S mužstvem je však skvělá spolupráce. Myslím, že si lze všude zvyknout, aklimatizovat se. Jsem plný naděje a pozitivně naladěný.

Takže vám nic nechybí?
Teď už ne. Před dvěma dny přiletěly manželka s malou dcerkou, která absolvovala svůj první let. K tomu její maminka a nejlepší kamarádka, aby na to nebyla sama a vše zvládly. Jediné, co jsme ještě před přijetím nabídky Jakarty rozmýšleli, jak to udělat s dcerkou a jejími povinnými očkováními. S ní to nebylo tak jednoduché, že bychom si zabalili kufry a jeli. Museli jsme vše důkladně připravit, sami se také nechat očkovat.

Co všechno jste před tím věděl o Indonésii? Věděl jste, že takový klub vůbec existuje?
Přiznám, že jsem věděl o indonéském fotbalu velmi málo. Vlastně skoro nic. Ale tak to prostě je. Když žijete v Evropě, zajímáte se přirozeně o velké kluby na kontinentu, především ve významných ligách v Německu, Španělsku, Itálii a samozřejmě Anglii. Neuměl bych vyjmenovat všechny kluby bulharské nebo rumunské ligy, z nich znám jen ty skutečně tradiční. Navíc člověk ani nemá tolik času všechno to sledovat. Ale bylo zajímavé, když jsem se o Persiji dověděl více. Poslali mi videa. To, co jsem na nich viděl, se mi tady potvrdilo. Něco jsem si našel na YouTube. Přišel jsem na to, jak je to velký klub, že se k němu hlásí deset milionů příznivců. O Indonésii jsem věděl, že má téměř 300 milionů obyvatel a rozkládá se na tisících ostrovech.

Překvapilo vás něco po příletu do Jakarty?
Doprava. Že je třeba mít velkou trpělivost. A to, že lidé jsou neuvěřitelně přátelští. Když bych to porovnával s Evropou, tak takovou milou atmosféru zažijete snad jen ve Skandinávii. Je to tady velmi příjemné a myslím, že v mnoha zemích Evropy by se od nich mohli učit, jak vzájemně vycházet. A pak také to, kolik lidí nás přišlo přivítat na letiště. Potěšilo mě a také překvapilo, že mě na letiště přišel přivítat sám prezident. A to jsem jen trenér, ne hráč. Vím a viděl jsem, jaké to bylo, když přiletěli Kudy a po něm Micha, kolik fanoušků se dostavilo na letiště.

Dá se vůbec tamní fotbalové prostředí porovnávat s tím evropským?
Ještě ne, ale v klubu to vědí a dělají vše proto, aby se vše zlepšilo. Takže brzy budou nové šatny, na podzim bychom měli mít nová tréninková hřiště. Dostavuje se také fotbalová hala s umělou trávou. Což může být zlom v naší přípravě. Protože když se odpoledne začne blýskat a následně pršet, tak se nedá venku trénovat a tím nám vypadne jedna příprava. To už by se nemělo stávat. Navíc bychom se v říjnu mohli přestěhovat na nový stadion. Právě se to řeší s městem, které ho nechalo postavit za 300 milionů dolarů (7,2 miliardy korun). Byl by druhý největší na světě se zatahující se střechou. Měl by mít kapacitu 83 tisíc diváků. Už jsem ho viděl a je fakt velmi krásný, a proto věřím, že to bude náš nový domov. Nebojím se říct, že je až gigantický.

Mají skvělé vztahy s indonéskými hráči, kteří se od nich mohou mnoho naučit. U zahraničních hráčů je důležité, aby si nemysleli, že přišli za dobrodružstvím a nebo na dobře placenou dovolenou.

Případně v čem je největší rozdíl?
Třeba v tom, jak tady lidé fotbal milují. Den po naší sobotní porážce v prvním kole ligy na Bali hrálo naše druhé mužstvo přípravný zápas a přišlo se na něj podívat 63 tisíc lidí. Dovedete si to představit v Evropě? Tolik lidí na B-tým! Na takové fanouškovské základně se dá stavět, vedení klubu to ví a proto s nimi pracují.

Jaké zázemí má nejznámější indonéský klub? Máte k dispozici vše, i technické pomůcky, co potřebujete?
Ano. Majitel a jeho nejbližší spolupracovníci jsou navíc velmi otevření našim potřebám. Takže nyní dostaneme nové tréninkové pomůcky, klub otevře skvěle vybavenou posilovnu s nejnovějšími moderními přístroji, aby se na nich dalo pracovat i po zápase, budou je využívat k rychlejší regeneraci zranění hráči. S tím všichni z realizačního týmu pomáháme, aby byla úroveň ještě profesionálnější. Aby měli hráči možnost se zlepšovat nejen v technicko-taktické oblasti, ale i v pohybové a kondiční. Chceme naší hrou a výkony udělat z některého z našich hráčů reprezentanta, protože momentálně žádného v týmu nemáme. A nebo se ho pokusíme přivést z jiného klubu. I to by bylo pro fanoušky Persije důležité.

Nedlouho po vás klub oznámil příchod českého reprezentanta Ondřeje Kúdely. Vybral jste si ho sám? Znal jste ho? Viděl jste ho v některých zápasech?
Všechny hráče jsem samozřejmě znal. Nejvíc Kudyho, protože jsem viděl všechny jeho zápasy v Lize mistrů, když hrál třeba proti Borussii Dortmund. Michaela jsem znal z belgické ligy a české reprezentace. Navíc všechno bylo spojené přes Ferase Aliho, který má výborné kontakty na vedení klubu a byl v kontaktu i s hráči. Nejdříve se uvažovalo o tom, že by přišel Jean-David Beauguel z Viktorie Plzeň. To se změnilo a telefonoval jsem s Michaelem Krmenčíkem, který mě přesvědčil, že chce skutečně přijít, má zájem, stejně jako jsem ho měl já. Jak s ním, tak s Kudym jsem byl opakovaně v kontaktu už během jara.

Německý záložník Hanno Behrens už je vaše „práce“?
Ano.

Že jste přece jen chtěl mít v klubu aspoň jednoho krajana…

(smích) Ne ne. O to vůbec nešlo. Právě když jsem se stal trenérem Persije, tak mi volal agent Hanno Behrense Marcus Marin, kterého znám ještě ze své hráčské kariéry, jestli by byla možnost, aby Hanno přestoupil do Persije. To mě udivilo, protože bych si nikdy nemyslel, že nějaký německý fotbalista by chtěl hrát v Indonésii. Hanno není tak starý, vždyť je mu teprve 32 let, navíc odehrál skvělou sezonu v Hanse Rostock (druhá německá bundesliga, pozn.). Všichni ho tam měli rádi kvůli jeho výkonům. Ale o to víc mě potěšilo, že bychom se mohli domluvit. Chtěl zkusit dobrodružství a zahrát si také v zahraničí, poprvé mimo Německo. No a tak je tady. Nikdy před tím jsme nebyli v kontaktu, vybavuji si ho jako hráče Norimberku a Rostocku. Ale věděl jsem, že je to člověk do nepohody, že má rád Indonésii, protože tu byl opakovaně na Bali na dovolené.

Všechny hráče jsem samozřejmě znal. Nejvíc Kudyho, protože jsem viděl všechny jeho zápasy v Lize mistrů, když hrál třeba proti Borussii Dortmund. Michaela jsem znal z belgické ligy a české reprezentace.

Jako poslední přišel Júsuf Hilál…
Měli jsme ještě jedno volné místo pro hráče z Asie, takže jsme dlouho přemýšleli nad tím, koho bychom vzali, na jakou pozici. Je jasné, že máme v mužstvu hodně postavou menších hráčů, proto jsme se zaměřili na vysokého hráče bez odstupného. Aby byl výborný fotbalista s dobrým charakterem. U něj byla výhoda, že znal české kluky, což je výhoda pro celé mužstvo. Ale jen zopakuji, že v Indonésii je doopravdy důležité mít hráče dobrých povah, protože fotbal tady je přece jen jiný. I díky fanouškům, takže to obnáší hodně fotografování, podpisů, úsměvů. Lidé fotbal milují, takže pokud by někdo přijel jen jako na dovolenou a nepodával výkony, taky by to nebylo dobré pro klub, ani pro mě jako trenéra.

Čtyři cizinci k sobě lidsky pasují? Drží spolu?
Ano, přesně. Navíc všichni bydlí ve stejném komplexu, kde mají krásné byty. Chodí spolu na jídlo, potkávají se i v soukromí. I za těch pár dnů či týdnů si vybudovali pevné vztahy, vzájemně si pomáhají. Je to i tím, že se nikdo nad nikoho nepovyšuje, nemyslí si, že by byl důležitější než ti druzí. To je pro mě jako trenéra také velmi důležité.

Dělají tito čtyři cizinci i atmosféru v kabině? Nějaké vtípky?
Ale ano, samozřejmě. Je s nimi zábava. Ale víc si považuji, jak komunikují s indonéskými spoluhráči. To vidíte například při přesunu na tréninkové hřiště, kam to máme z kabiny 300 metrů. Jdou všichni společně, nejsou rozdělení na skupinky. Evropané jim něco vysvětlují, mluví spolu, jsou na jedné lodi.

Dá se očekávat, že budete sázet na osu Kúdela–Behrens–Krmenčík?
Ano, a ještě do ní počítám Júsufa. Právě proto jsem chtěl mít tyto hráče. Středního obránce, středního záložníka, ofenzivního středopolaře a útočníka. Hanno může hrát na více pozicích, klidně i s Júsufem za Krmenčíkem. Protože v indonéských klubech je možné mít tři hráče z jiných kontinentů a jedno z jiné asijské země, tak jsem nechtěl krajní obránce ani záložníky.

Jakou úroveň mají místní fotbalisté?
Překvapilo mě, kolik je mezi nimi dobrých fotbalistů a těší mě, jak se po devíti týdnech výkonnostně posouvají. Myslím, že by jich několik mohlo hrát druhou bundesligu v Německu. Ale najdou se i tací, kteří mají nedostatky a musí se s nimi více pracovat. Trénují s námi i hráči z akademie, kteří potřebují ještě čas, ale mohli by být příslibem do budoucna.

Mohli by v tomto pomoci Evropané?
Samozřejmě. Svým přístupem, svou profesionalitou, tím, jaké jsou jejich návyky. Na co se koncentrovat při tréninku, při zápase. Každý z místních z toho může profitovat. Každý, kdo chce. Vždyť místní vidí, jak pracují tři reprezentanti, hráč z bundesligy. Už jenom to, že je budou pozorovat, trénovat s nimi, pokoušet se s míčem udělat to, co oni, tak je může posouvat dopředu. Našim cizincům je od 29 do 35 let, mají něco za sebou, jsou zkušení, proto se od nich domácí mohou hodně naučit.

Výkonnostní cíl? Pro tuto sezonu ještě ne. Zaplaťpánbůh. Pro tu příští už to asi bude vypadat jinak. Chtěli bychom také do pohárů, protože tam už hrají skutečně dobré týmy třeba z Thajska.

Dostal jste od vedení klubu výkonnostní cíl? Je jím u nejznámějšího indonéského klubu mistrovský titul?
Pro tuto sezonu ještě ne. Zaplaťpánbůh. (smích) Pro tu příští už to asi bude vypadat jinak. Chtěli bychom také do pohárů, protože tam už hrají skutečně dobré týmy třeba z Thajska. A to nemluvím o klubech z Austrálie, Japonska či Jižní Koreje, ty jsou výkonnostně výrazně výš.

Jakou roli může sehrát náročné cestování? Především přelety z ostrova na ostrov?
To pro vás bude jedna z největších výzev, protože cestování je tu především časově náročné. Když jsme hráli v sobotu na Bali, letěli jsme už v pátek ráno, sice jen 90 minut, ale pak jsme ještě tři hodiny cestovali autobusem. Zpátky až v neděli. K dalšímu venkovnímu zápasu poletíme ještě déle a opět nás čeká dlouhá cesta autobusem z letiště do hotelu a pak na stadion. A jak už to tak bývá, hodně času strávíme na letištích před odletem. Náročné je to také po organizační stránce, ale na to jsou v klubu zkušení lidé. Přiznám, že jsem rád, že v minulé sezoně sestoupily dva týmy, ke kterým bychom to měli nejdál. Čekal by nás jinak i šestihodinový let. To je jako by se v Evropě létalo na ligový zápas z Portugalska na sever Finska nebo z Německa do Dubaje. Ale musíme se s tím vyrovnat. To prostě k fotbalu patří.

Jak jste se aklimatizoval a adaptoval na život v Indonésii?
Přiznám, že první týdny nebyly jednoduché. Měl jsem trochu potíže se žaludkem, musel jsem si zvykat na horko a vysokou vlhkost vzduchu. Bojoval jsem také s únavou, protože jsme vstávali brzy, abychom byli už v osm hodin ráno na tréninku. Pět týdnů jsem byl v hotelu, pak jsem se přestěhoval. Hráčům jsme to udělali o něco jednodušší, protože jsme pro ně dříve něco připravili a mohli se skoro hned nastěhovat do jejich apartmánů. Ale nyní už jsem si zvykl, i když se člověk nejčastěji pohybuje v klimatizovaných prostorách.

Co je pro hráče z Evropy nejdůležitější? Zvyknout si na tamní kuchyni? Nebo počasí?
Za mě spíš počasí, protože indonéská kuchyně je dobrá. Ale přesto je třeba dávat pozor, kde člověk venku jí. Naše žaludky jsou přece jen jiné a zvyklé na jiný druh stravy. Záleží také, co člověk jí. Jinak je tu hodně mezinárodních restaurací, především italských, do kterých chodí evropští hráči nejčastěji. Několikrát jsem mluvil s Kúdelou i Krmečníkem, jak se cítí. Hlavně na začátku pro ně bylo obtížné si zvyknout na místní počasí, na „stojící“ vzduch, kdy se při tréninku nedýchalo dobře. Micha potřeboval na aklimatizaci o něco více času než Kudy. A pak být trpělivý při cestách.

Jak vám v tom pomáhá klub? Stará se?
To je až neuvěřitelné. A jak rychle to někdy jde. Všechno je na zcela profesionální úrovni. Pomáhají opravdu se vším, aby se nám dobře žilo a pracovalo. Potřebovali jsme internet, tak vše velmi rychle zorganizovali, abychom mohli být všichni ve spojení. Byl jsem překvapený, co všechno dokázali lidé z klubu vyřídit. Když přilétala manželka s dcerou, mohl jsem jít až přímo k letadlu. Klub to vyřídil s policií i s úředníky na letišti.

Když přilétala manželka s dcerou, mohl jsem jít až přímo k letadlu. Klub to vyřídil s policií i s úředníky na letišti.

Máte třeba řidiče? Nebo se na tréninky dopravujete sám?
Ano, stejně jako zahraniční hráči, protože s dopravou to tady není jednoduché. Vždy mě vyzvednou, odvezou na trénink nebo kam potřebuji a pak zase zpátky. Jezdí tu skutečně hodně aut, ale hlavně ani neznáme všechny cesty. Museli bychom se pořád dívat do telefonu na Waze nebo Google Maps, čím bychom ztráceli pozornost na všechny ty mopedy, které tu všude jezdí. Takto je to příjemnější, přestože si dovedu představit řídit kdekoliv na světě. A jednou na to také dojde.

Není pro vás působení v Indonésii ústupem ze slávy?
Ne ne. Jsem již ve věku, ve kterém si to mohu dovolit. Každý, kdo říká, že tím, že jdu do Indonésie, nebo třeba i Thajska či Malajsie, tak moje kariéra končí, neví, o čem mluví a vůbec mě to nezajímá. Svou práci tady dělám a budu dělat stejně dobře a naplno jako v Evropě. Fotbal nepřestanu milovat. Myslím, věřím, že jednou zase budu pracovat někde v Evropě. Ale to, co se nyní děje, je pro mě jedinečné, stejně jako to tehdy bylo v Budapešti. Všichni říkali, že je to krok zpátky, protože nikdo neznal maďarskou ligu. Ferencvároši se moc nedařilo, pak jsme vyhrávali tituly i poháry a všechno se otočilo. Prožil jsem tam pět fantastických let. Jsem rád, kolik hráčů mi prošlo rukama, z kolika jsem udělal dobré fotbalisty. Důležité je se sám rozhodovat a nebrat v potaz to, co si ostatní myslí. To jsem se naučil. Jde o vlastní spokojenost. Věřte mi, že si to tady užívám, že jsem rád, že tu jsem. Tady a teď. Nedívám se ani do minulosti ani do budoucnosti, žiju přítomností. A nejbližším ligovým zápasem. Věřím, že ho vyhrajeme a teprve potom začne to pravé dobrodružství.

Byla nabídka ekonomicky tak zajímavá, že se nedalo odmítnout?
(smích) To je dobře popsané. A nebo opsané, jak ze mě dostat informace. Můžeme mluvit o všem, co se týká fotbalu. To ostatní je jen pro mě a pro mou rodinu.

Do Česka se dostala informace, že si zde čeští hráči vydělají několikanásobně víc peněz, než měli při posledním angažmá ve Slavii Praha...
Věřím, jsem si jistý, že i chlapci si mohou dopřát třikrát denně teplé jídlo (smích). Stoprocentně. Třikrát denně nasi goreng (tradiční indonéské jídlo ze smažené rýže, pozn.).