Když 7. ledna 1980 přivezli do ostravské věznice Václava Havla, v takzvané příjmové komisi seděla i Eliška Romanová z oddělení nápravně výchovné činnosti. Ve věznici v ostravských Heřmanicích je zaměstnána dodnes jako sociální pracovnice. „Václava Havla k nám přivezli společně s Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou. Zkonfrontovali jsme je všechny se spisy, ale od náčelníka věznice jsem tehdy dostala rozkaz, abych se jich na nic neptala,“ vzpomíná 65letá Romanová přímo ve své vězeňské pracovně.
Ostravská věznice v Heřmanicích vznikla v roce 1959 jako pracovní lágr. Vězni byli umístěni přímo v areálu Dolu Stalin I a těžili černé uhlí. Některé budovy již uzavřeného dolu stojí v base dodnes a slouží jako výrobní haly. „Když k nám v lednu 1980 přivezli Václava Havla, přijel anton touto branou,“ ukazuje dodnes ostře střežený vjezd Martina Lompová z Vězeňské služby. Kriminál je obehnán vysokou zdí a žiletkovým plotem, na strážních věžích stojí hlídky s nabitými zbraněmi. Fotografování je přísně zakázáno.
V době Havlova nástupu do Heřmanic se věznice přestavovala. Nízké dřevěné baráky pomalu ustupovaly panelovým ubikacím. „Co jsem zjistila, tak na přijímacím oddělení byl Havel na jednom z těch dřevěných baráků, které už nestojí. A pracoval v některých z dílen v areálu bývalého dolu,“ ukáže k cihlovým stavbám z konce 19. století. Pak mě provede dvorem přímo mezi vězni. Zámky cvakají, mříže čili katry se otvírají a zase zavírají. A to už jsme v zamřížované kanceláři 65leté sociální pracovnice Elišky Romanové, která zde pracovala již v lednu 1980. Havel byl v Ostravě vězněn do července 1981, kdy byl s těžkým zápalem plic odvezen do vězeňské nemocnice v Praze na Pankráci.
Jak si vybavujete 7. leden 1980, když sem do heřmanické věznice přivezli Václava Havla? Odsouzen byl v procesu s Výborem na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS) na čtyři a půl roku. Soud proběhl na konci října 1979 a šest uvězněných tehdy režim označil za „hrstku zavilých nepřátel socialismu“.
V lednu 1980 jsem ve věznici teprve začínala jako sociální pracovnice na oddělení nápravně výchovné činnosti. Vždycky, když jsme přijímali nově odsouzeného, zasedla takzvaná příjmová komise, která vězně vyslechla. Komise se skládala z vychovatele, sociálního pracovníka, psychologa a tak dále. Václava Havla k nám přivezli společně s Jiřím Dienstbierem a Václavem Bendou. Zkonfrontovali jsme je se spisem, ale od náčelníka věznice jsem tehdy dostala rozkaz, abych se jich na nic neptala. To bylo neobvyklé, dělo se to pouze u politických vězňů.
Na co byste se jinak Havla musela zeptat?
Odsouzených se dodnes ptám třeba na výživné, čili alimenty, a další sociální záležitosti.
Jak si Havla vybavujete?
Úplně ho vidím, vlastně všechny tři. Vzpomínku mám v sobě, na tu nikdy nezapomenu. Ve věznici jsem pracovala od roku 1977, ale mezi vězni jsem byla jako sociální pracovnice až od začátku ledna 1980, takže Havel byl jeden z mých prvních případů. S trochou nadsázky se dá říct, že jsme tady v Heřmanicích s Havlem vlastně začínali spolu. On i já, i když každý na jiném postu (smích). A v jiném věku, Havel byl starší o dvacet let.
Jak často jste s Havlem, Bendou anebo Dienstbierem něco pracovně řešila?
Vlastně jsem je téměř nepotkávala, vedení věznice je od řadových pracovníků věznice téměř izolovalo. Nesměli jsme ani nahlížet do jejich spisů, což bylo také netypické opatření, ty spisy měl v trezoru uzamčen náčelník našeho útvaru, pplk. Košulič.
Věděla jste, že to jsou političtí vězni a čím se takzvaně provinili? Že byli v procesu s VONS odsouzeni jen za to, že sledovali případy osob, které byly trestně stíhány nebo vězněny za projevy přesvědčení, nebo které se staly oběťmi policejní či justiční svévole? VONS byl přitom součástí Mezinárodní federace pro lidská práva, dokonce to byla přidružená organizace OSN.
Všechno jsem nevěděla, ale vystudovala jsem Matiční gymnázium v Ostravě, kde jsme měli výbornou dějepisářku Hanu Pravdovou, která nás nenápadně informovala i o tom, co se dělo v opozici. Zažila jsem sovětskou okupaci v roce 1968, moje generace se s ní nikdy nesmířila, a samozřejmě nás studenty zajímalo, co se v sedmdesátých letech dělo třeba s Dubčekem. A samozřejmě jsem znala i jméno dramatika Václava Havla.
Co se o Havlovi říkalo mezi pracovníky věznice?
Myslím, že náčelník Košulič se snažil všech tří co nejrychleji zbavit. Nechtěl tady politické, měl rád svůj klid. Ale vím, co se říkalo, že Havlovi moc nejde manuální práce. Ve věznici byla pracovní povinnost, tady jsme částečně v areálu dolu a v těch historických budovách šachty byla kovovýroba a další podobné práce. On byl filozof, no prostě jinak založený, tak mu to prostě nešlo, nebyl na těžkou práci stavěný. O Dienstbierovi se říkalo, že kam přišel, tam vtipkoval, takže byl oblíben. A Václav Benda, ten na sebe moc nedbal, možná z protestu. Ne že by byl vyloženě špinavý, ale prostě nechodil jako za škatulky.
Kdo tady byl v té době nejčastěji vězněn, za jaké paragrafy?
Tady byla I. nápravná skupina, nejmírnější vězení. V areálu měli vězni v podstatě volný pohyb, byla to spíše taková ostře střežená ubytovna. Ty katry, čili mříže, co tu dnes všude vidíte, to bylo všechno doděláno až později v souvislosti s překvalifikováním věznice pro tvrdší nápravnou skupinu. Když tu seděl Havel, převažovali tady odsouzení za sto třicet dvojku, což bylo rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví. Tedy krádeže. Ale nejvíce jsme tu měli přečinů proti pracovní kázni, to už je zrušený paragraf. Tehdy platila v republice pracovní povinnost, takže kdo déle nepracoval nebo měl neomluvené bulky, skončil u nás. A pak jsme tu měli vězně kvůli neplnění ochranného dohledu. Předčasně propuštění se museli hlásit na policejní stanici, ale jak si s sebou třeba nevzali tužku, už je někteří policajti zatkli za neplnění dohledu. A už zase seděli u nás.
Nedávno jsem o téhle šikaně a policejní zvůli mluvil s někdejším disidentem Františkem Stárkem, prostě policejní stát. Ale zpět k Havlovi, ač se jeho dědeček Hugo Vavrečka narodil nedaleko odsud na Hranečníku, byl to pražský intelektuál a ostravština se mu moc nelíbila. V jednom dopise manželce Olze, když se z Heřmanic dostal s těžkým zápalem plic do vězeňské nemocnice Na Pankráci, napsal, jak je rád, že zase slyší „libozvučnou mateřštinu“. Byli tady tehdy vězni převážně z Ostravska?
Je to tak, především z Ostravska, aby měli blíže k rodinám. Takže se tu samozřejmě mluvilo hodně ostravsky.
Václav Havel na věznici v Heřmanicích nevzpomínal zrovna pěkně, to ale asi nikdo, kdo byl zavřený. Málem ho tady nechali umřít na zápal plic, nutili ho k těžké práci, náčelník Košulič mu za trest zakazoval přijetí některých balíčků, nebo mu nedovolil jazykové učebnice v cele. Potkala jste se někdy s Havlem po sametové revoluci?
Nepotkala, ale cítím se s ním hodně propojena. Narodila jsem se na svatého Václava, kdy má Havel svátek. A on se narodil 5. října, to mám zase svátek já, je Elišky. Jednou jsem našla odvahu, když už byl prezidentem, a poslala mu dopis. Napsala jsem mu, že jsem v Heřmanicích byla už při jeho nástupu do vězení, a pak jsem připomněla ty souvislosti svátků a narozenin. A bylo to zároveň přání k jeho narozeninám.
Odpověděl vám?
Odpověděl, dostala jsem fotku s podpisem a také přání k narozeninám.
To je skoro romantický konec celého toho zvláštního příběhu mezi vězněným a pracovnicí věznice.
No jo, něco jako happy end.
Prvního polistopadového prezidenta si můžete připomenout také filmem Havel z roku 2020, který je nyní dostupný ve videopůjčovně na webu iprima.cz.
