Patří k posledním pamětníkům nacistické genocidy Romů, 81letá Mária Gažiová z Ostravy zažila pogrom koncem roku 1944 u slovenského Popradu. „Tátu s mámou i sourozence zavraždili. Jeden voják po mně hodil poleno, které leželo u kamen, a trefil mě do hlavy. Pak si asi myslel, že jsem mrtvá,“ vypráví. Chmurné vzpomínky teď znásobuje bezútěšná současnost. Žena dluží za energie a exekutoři už jí vyhrožují vyhazovem z bytu.
S placením nájmu prý neměla nikdy problém. „Vždycky jsem s penězi vycházela, jak ale začala válka na Ukrajině, zálohy šly nahoru a najednou jsem to přestala zvládat,“ vypráví 81letá Mária Gažiová žijící v garsonce na periferii Ostravy. V Muglinově, což je převážně romská čtvrť, vlastně ghetto. Fluktuace ve městských kvartýrech je tady obrovská, neplatiče pořád střídají jiní neplatiči.
Desetitisícové dluhy
Paní Mária tvrdí, že patřila k výjimkám a inkaso celá léta cálovala v termínu. Zřejmě by to zvládala doteď, zhoršuje se jí ale zdraví a na úřadech je pro ni stále složitější cokoliv vyřídit. „Nikam už nechodím, takže nedostávám žádné dávky. Nemám ani ten příspěvek na bydlení,“ svěřuje se. Zda je to čirá pravda, anebo realitu trochu pokrucuje, to netuším. Ženu nicméně znám skoro deset let a opravdu pořád bydlí v garsonce na stejně chudé adrese.
Jak dlouho v Muglinově bude bydlet, je teď nejisté. „Na národním výboru mi oznámili, že poslední měsíc. Pokud nezaplatím dluhy, vystěhuje mě exekutor,“ smutní Mária. Úřad městského obvodu pořád nazývá „výborem“, termínem z časů před sametovou revolucí. Za socialismu se prý žilo lépe, každý měl svoje jisté. Práci i bydlení. „A také jsem byla mladší,“ uvědomuje si a ukazuje hrneček s fotoportrétem: „To jsem já ve čtyřiceti letech, jsem byla krasavice, ne?“
Ze skříně vytahuje složku úředních dopisů, které její dluhy potvrzují. Jsou to desetitisícové částky. Staré ženě vyloženě chybí rady sociálních pracovníků, jak z té šlamastiky ven. „Nikdo za mnou nechodí, nikdo mi neporadí. Občas se tu zastaví jen dcera, která nemá peníze a papírům nerozumí,“ pokrčí rameny. Mária sice porodila dvanáct dětí, navštěvuje ji ale jediné dítě. To nejchudší.
Smrt rodičů, poleno v hlavě
Mária Gažiová se narodila v červnu 1941 v romské osadě kousek od slovenského Popradu. A tam v roce 1944 pod štíty Vysokých Tater zažila romský holocaust. „Název té vesnice si nepamatuji, už jsem tam potom nikdy nebyla. Vojáci napřed osadu vyvraždili a pak všechno zničili,“ vypráví. Proto dnes nemá v občanském průkazu uvedenou obec, v níž se narodila, což je unikum. V patřičném řádku průkazu totožnosti jsou uvedena jen písmena SVK, mezinárodní zkratka pro Slovensko. Rodiště paní Márie zmizelo z povrchu země.
Mária Gažiová přežila pogrom v romské osadě na Slovensku. Voják po ní hodil poleno, tekla krev, jizva zůstává dodnes. Psal se rok 1944, v roce 2022 ji děsí exekuce a vystěhování. Zdroj: CNN Prima NEWS, Ivan Motýl
Mária Gažiová přežila pogrom v romské osadě na Slovensku. Voják po ní hodil poleno, tekla krev, jizva zůstává dodnes. Psal se rok 1944, v roce 2022 ji děsí exekuce a vystěhování. Zdroj: CNN Prima NEWS
Už si nevybavuje, zda před koncem roku 1944 vrazili do osady jen němečtí vojáci, anebo se k nim přidali i slovenští gardisté, tedy spojenci třetí říše. V každém případě měli agresoři uniformy, strašně křičeli, stříleli a zabíjeli všemožnými způsoby. „Když vtrhli do osady, vraždili snad každého, koho potkali. Přišla jsem o rodiče a pět sourozenců, v necelých čtyřech letech jsem najednou byla sama,“ vzpomíná Mária Gažiová. „Jeden voják po mně hodil polenem, které našel u nás doma. Byla to pořádná rána a teklo ze mě hodně krve, musel si myslet, že mě zabil.“ Mária ale přežila, po pogromu ji našla teta. „Všude bylo plno krve, jizva mi už zůstala,“ rozhrnuje si vlasy na temeni.
Orientální čarodějka v Ostravě
Přežila, aby mohla svědčit o genocidě páchané lidmi na lidech, tak se to nyní děje i na Ukrajině. Jizva je stále patrná a žena staré trauma líčí tak věrohodně, že není důvod k pochybnostem.
V roce 1955 se s tetou přestěhovala do Karviné, kde strýc našel práci na šachtě. Havířem byl i její manžel, tehdy v revíru fárala spousta slovenských Romů. „Můj muž měl krásný plat a já se starala o děti, vychovala jsem jich dvanáct. Bídu jsme nikdy nezažili.“
Teď hornické vdově hrozí, že bude muset do měsíce opustit miniaturní byt v městském domě. „Na výboru mi říkali, že tam budu moci ještě nějakou dobu zůstat, když jim zaplatím pět tisíc,“ rozhlíží se po svém vyglancovaném kvartýru. Mária si celý byt vyzdobila svazky umělých květin, spoustou hraček, pestrobarevnými koberci, polštáři, dečkami i šátky. Připadám si jako u cikánské čarodějky. Anebo jako u orientálního mudrce a v nějaké zapadlé indické vesnici, neboť jak známo, Romové mají původ právě v téhle asijské zemi.
Čekání na složenky dobrých lidí
Bohužel, jsme v Ostravě a ženě vážně hrozí, že skončí na ulici anebo v holobytu. „Moc by pomohlo těch pět tisíc korun, už se nechci nikam stěhovat, tady je mi dobře,“ prosí žena o pomoc. Přesněji o finanční dary prostřednictvím poštovní poukázky. V kapse mám pouze dvě stovky, tak je pokládám na kuchyňský stůl, něco ještě pošlu složenkou. A pokud se najdou i jiní dárci, kteří si přejí, aby oběť romského holocaustu v poklidu dožívala v ostravské garsonce, adresu Márie Gažiové dostanou v redakci CNN Prima NEWS.
Mária Gažiová přežila pogrom v romské osadě na Slovensku. Voják po ní hodil poleno, tekla krev, jizva zůstává dodnes. Psal se rok 1944, v roce 2022 ji děsí exekuce a vystěhování. Zdroj: CNN Prima NEWS, Ivan Motýl
Mária Gažiová přežila pogrom v romské osadě na Slovensku. Voják po ní hodil poleno, tekla krev, jizva zůstává dodnes. Psal se rok 1944, v roce 2022 ji děsí exekuce a vystěhování. Zdroj: CNN Prima NEWS
Romové také věří v přímluvu katolického nebe: „Modlím se k Panně Marii, aby mi pomohla. Do kostela jsem na Slovensku chodila od dětství,“ vypráví. I když se ale bude k mariánským obrazům, které má rozvěšeny porůznu po bytě, modlit 24 hodin denně, Matka Boží za ní dluhy neuhradí.
Ve stejném činžovním domě jako Mária nyní bydlí i několik rodin ukrajinských uprchlíků, běženci tady vystřídali největší romské dlužníky. „Utekli z válčící země, a tak mi teď každý den připomínají, co jsem sama ve válce prožila, někdy se jim o tom snažím i vyprávět. Pro mě je hrozné, že se teď lidi zabíjejí úplně stejně jako předtím,“ porovnává žena letopočty 2022 a 1944. Bohužel, lidstvo se pořád cyklicky vrací k už vyzkoušenému zlu.
