Když policie v noci na čtvrtek obsadila hraniční přechod v beskydské osadě Konečná, ukrajinští uprchlíci žijící v budově někdejší celnice tyhle manévry vůbec nechápali. Hlídkování hranice v rozpůlené česko-slovenské osadě přináší i další problémy. Policie tam lustruje také Čechy, kteří hranici na Slovensko vůbec nepřekračují.
Česko-slovenská hranice Bílá-Konečná / Klokočov v okrese Frýdek-Místek. Je čtvrtek 29. září, 11 hodin a 55 minut. „Zastavujeme každé auto ve směru ze Slovenska,“ vysvětluje mi policista, který to zde má na povel. „Většinou chceme vidět i zavazadlový prostor,“ dodá.
Přechod leží na silnici číslo 484 ze Starých Hamrů do slovenské Turzovky. Vede tak z oněch beskydských Hamrů, z nichž pocházela Maryčka Magdonová, hrdinka slavné básně Petra Bezruče. Konečná je horská osada, stojí v nadmořské výšce 750 metrů, a je odtud krásný výhled na nejvyšší vrchol Beskyd. Na Lysou horu (1 323 m n. m.). Policisté ovšem hraniční přechod neobsadili proto, aby se kochali výhledy k Lysé hoře. Ačkoliv je krásný sluneční den. „My jsme tu proto, abychom odhalovali nelegální migraci,“ říká velitel.
Proč takové manévry?
Hlídka právě zastavuje osobní vůz se slovenskou espézetkou, který řídí Janko Smažák z blízké obce Klokočov. „Jedu do práce, dělám ve Válcovnách plechu ve Frýdku-Místku,“ vysvětluje slovenský řidič. „Neotravuje vás ta kontrola?“ Ptám se muže. „Vůbec mi to nevadí, já s tím souhlasím. Protože někdo už musí ty uprchlíky zastavit,“ míní.
Pak se rozhlédne po hraničním přechodu, kde napočítá deset policistů. „No, je jich tady trochu moc, to jsou úplné manévry, možná by měli raději hlídat v okolních lesích,“ navrhuje. „Vždyť je to blbost, aby tolik policajtů stálo na silnici, když mezitím běženci projdou tam vrchem,“ ukáže ke karpatským hřebenům.
Přiznám se, že policejní kontrola na česko-slovenské hranici mi docela vadí. Nemám rád, když se Schengenská smlouva stává jen cárem papíru a státy začnou znova střežit policisté. „To víte, že to tady vadí úplně každému,“ rozčiluje se 80letá Emilie Krasulová z horské osady Konečná.
„Už několik let tu nemáme klid, to jsou samé kontroly. Napřed kvůli covidu, teď zase uprchlíci. A pokaždé nám ty hraniční kontroly jen dělají problémy. Syn se hůře dostává do práce, no je to všechno špatně. Proč nenechají hranice pořád otevřené, když máme ten Schengen?“ ptá se starousedlice.
Syřané vs. Ukrajinci
V osadě je to spíš výjimečný názor. „Proti těm migrantům jsem strašně zaujatá, já je tady nechci,“ přiznává Miroslava Brezinová, penzistka z osady Konečná. V rodném listu má letopočet 1945. „Máme z nich všichni obavy. Minulý týden jednou v noci tady přijela dodávka, vystoupili samí ti černí, no z té Sýrie, a zaklepali na dům paní Tománkové. Měla hrozný strach,“ vypráví dramaticky Brezinová.
Přímo v osadě Konečná přitom žijí čtyři ukrajinští uprchlíci, další Ukrajinci pracují na rekonstrukci penzionu Baraní. Jenže Syřané stejně jako Ukrajinci utíkají z války, jaký je mezi nimi rozdíl? Místní hospodská Zdeňka Svobodová zásadně odlišuje běžence z Ukrajiny a Sýrie. „Slováci z toho zatím měli jen skvělý byznys, někdo už musel ty Syřany zastavit,“ říká. I ona vypráví o dodávce plné migrantů, která údajně zastavila v osadě a vypustila do terénu běžence.
Bílá dodávka s maďarskou poznávací značkou se zrovna blíží k hranici. Policisté zpozorní, maďarské auto v těchto beskydských končinách je výjimkou. Odsud je to po hřebenech dvacet kilometrů do Polska. „Pane řidiči, předložte doklady a otevřete zadní dveře,“ požádají muži zákona řidiče. Dodávka je prázdná, na podlaze nákladového prostoru leží jedna dřevěná paleta. Pokud vůz vezl migranty, už je asi vyložil přes hranicemi, nejspíše však jde o normální obchodní cestu.
Na útěku před genocidou
Konečná je plná paradoxů. Pod střechou někdejší celnice a služebny pohraniční policie stojí devět policistů, v samotné budově však žijí čtyři ukrajinští uprchlíci. Nad celnicí proto vlaje čerstvě vyprané prádlo. Klepu na dveře, otvírá 68letá Táňa Šelestová, před ruskou invazí na Ukrajinu žila v Boroďance u Kyjeva.
„Z Boroďanky se mi i s dvěma dcerami podařilo utéct ještě předtím, než město obsadili ruští okupanti. Jinak už bychom možná nežily,“ přemítá. A obřadně děkuje Bohu i České republice za záchranu. Utekla totiž doslova před genocidou.
Boroďanka u Kyjeva byla částečně srovnána se zemí a ruští vojáci tam stříleli do civilistů. Mučili je, znásilňovali, drancovali v domácnostech a kradli. „Našly se tam masové hroby podobně jako v Buči,“ vypráví žena. Vdova, která za hranice utekla s dospělými dcerami.
„Jedna z nich pracovala jako reportérka v televizi, dělala hlavně kriminální případy. Teď tady v Česku vyrábí ve fabrice zámky do automobilů,“ říká Táňa Šelestová a vzpomíná, jak se s dcerami napřed skrývala ve sklepě ostřelovaného paneláku. Pak se raději rozhodla k útěku z Boroďanky i z vlasti.
Než jsem ukrajinské uprchlici vysvětlil situaci, neměla tušení, že policisté přijeli až k „jejímu prahu“, aby tady zajišťovali syrské uprchlíky. „To jsou stejní chudáci jako my, utíkají z války a rozbombardovaných měst,“ říká s pochopením. „A i za syrskou válku nese zodpovědnost Putin, poslal do Sýrie vojáky, kteří stojí za diktátorem Asadem,“ dodá. Asad dokonce už v březnu slíbil Putinovi až 40 tisíc žoldnéřů, kteří by za Rusko válčili na Ukrajině.
Nesmyslná kontrola Čechů v Česku
Hraniční přechod na Konečné stojí paradoxně výhradně na českém území, 500 metrů od skutečné česko-slovenské hranice. Domorodci v české části osady si kvůli tomuto hloupému umístění vytrpěli svoje už po rozpadu Československa. „I když jsme jeli jen z Česka do Česka, museli jsme projet hraničním přechodem, kde nás kontrolovali, jako bychom přijeli z ciziny. A teď se to zase vrací,“ stěžuje si 64letá Veronika Sobčáková z Konečně.
Právě vyšla z domu, aby se podívala k budovám bývalé celnice a sídla pohraniční policie. „Tam jich teda je,“ říká udiveně. Na silnici ze slovenského Klokočova do české Bílé aktuálně hlídkuje devět policistů.
„My za to nemůžeme, to je otázka na jiná místa,“ říkají policisté, když se ptám, proč hlídky nestojí na skutečné zeměpisné česko-slovenské hranici. A proč řidiče legitimují v české vnitrozemí. „My to víme, že občas kontrolujeme české občany, kteří vůbec neopustili republiku. Třeba hospodského, jehož podnik stojí na české straně. I tak ho musíme zkontrolovat, nic s tím neuděláme,“ krčí rameny.
Veronika Sobčáková aktuální obnovení hraničních kontrol vnímá rozporuplně. Nostalgicky totiž vzpomíná, že ji hranice deset let živila. „Od roku 1997 jsem tady na hranicích našla zaměstnání u českých celníků, se vstupem České republiky do Schengenu v roce 2007 jsem o práci přišla, hranice tu zanikla.“ Obnova kontrol se jí nelíbí: „Nic s tím ale nenaděláme, o tom se rozhoduje jinde.“ Syrských běženců se zároveň bojí: „Přece tu nemohou jen tak běhat,“ říká.
A znova se ptá, proč policie neochraňuje Českou republiku na skutečné hraniční čáře. „Přitom by stačilo, kdyby se přesunuli o 500 metrů dále směrem ke Slovensku. Nechápu, proč to nejde, když to šlo za války. Tehdy hranici hlídali správně, tam u té rozpadlé chalupy,“ ukazuje paní Sobčáková ke zchátralé roubence, kde býval v letech 1939 až 1945 hraniční přechod mezi protektorátem Čechy a Morava a Slovenským státem.
Výhružky pokutou 50 tisíc
„Čtrnáct let nás tady buzerovali, když jsme vlastně jeli jen z České republiky do České republiky. Věděli, že bydlíme na české straně, ale museli jsme přes celnici, kde nám pořád dokazovali, jakou mají moc,“ vypráví Miroslava Březinová.
Než obě země vstoupily do Schengenu, dělali jí na hranicích často problémy. „Někdy to byly úplné schválnosti. Nakoupila jsem třeba 50 kilo cukru a vezla to z Česka do Česka, jenže jsme museli přejet tenhle přechod,“ ukazuje k bývalé celnici. „Všichni nás znali, z celnice je vidět naši garáž, ale s tím cukrem mě domů nepustili. Myslela jsme tehdy, že se tam s nimi poperu,“ vypráví.
Nutno přiznat, že dneska jsou policisté na hranicích tady v Konečně vstřícní. A v mezích možností mají dokonce úsměv ve tváři.
Pouštím se do lesa po hraniční červené turistické značce. V médiích jsem zaznamenal varování, že tyhle stezky jsou teď zapovězené. „Turisté se po zavedení kontrol na hranici se Slovenskem nemohou volně pohybovat po stezkách a cestách, upozornila v úterý policie. Mohou využít pouze místa určená k překročení. Za porušení nařízení hrozí pokuta až 5 tisíc korun na místě, po projednání až 50 tisíc korun,“ uvedl web iDNES.cz.
Turisty zatím tolerují
Jakožto protřelý beskydský turista mám s tímhle zákazem velký problém, právě česko-slovenské hraniční hřebenovky v této části Beskyd miluji. V lese na červené stezce z Konečné na Doroťanku a dále na Bílý kříž stojí zaparkované policejní auto. Zeptám se hlídky, zda mohu pokročovat po lesní hraniční cestě. „Bylo nám řečeno, že máme být shovívaví k místním lidem, k Čechům i Slovákům, případně i k turistům. Podstatné je, aby všichni měli u sebe platné doklady,“ dozvím se.
Uklidnilo mě to. Proč se tedy v médiích hrozí padesátitisícovými postihy? „To nevíme, na to se musíte zeptat jinde,“ odpovídají policisté.
Na tomhle stanovišti zatím žádné běžence nepotkali, v okolí už prý nějaké uprchlíky zadrželi. „A hřiby rostou?“ zeptá se hlídka, aby odvedla řeč k veselejšímu tématu. Rostou jako čert, sem na hranice se ale teď mnozí houbaři bojí, což bude možná moje výhoda. „Máme nejen statické hlídky, ale najdete nás i v terénu,“ upozorňují mě policisté, že na hraniční stezce mohu potkat další hlídky.
Snad budou stejně vstřícné jako tato, vždyť si zrovna jdu do auta pro proutěný košík a pak očividně mířím za houbařským úlovkem…
