Slepý závodník chce jezdit i v ulicích. Poruchu pozná po sluchu, hezké auto po hmatu

Poslouchejte, Petře…
…víte, že víc slyším na svou přezdívku?

Myslíte na Slepého banditu?
No jo, přesně na něj.

Fakt? A já si říkal, jestli vás tím neurazím.
Vůbec ne, to se nebojte. Mám to naopak rád. Vzniklo to na jedné automobilové akci v Hradci Králové. Po závodech někdo v depu zařval „slepý!“ a já dodal „bandita!“ – od té doby se to se mnou veze.

Vám moc nedělá potíže si ze svého handicapu dělat legraci, co?
A proč by mělo? I můj navigátor Robert Kotlaba vám potvrdí, že v depu mezi závody klidně sem tam hodím nějaký fór o slepých. Já se v každém problému snažím najít něco optimistického. Každá věc má přece vždycky několik východisek. A já jsem ten typ, který se za všech okolností snaží najít řešení.

Jednoduché jste to ale v životě neměl. Narodil jste se slepý, biologičtí rodiče vás ve třech letech odložili do dětského domova.
K té slepotě – postihla mě zraková vada zvaná zelený zákal, degenerace očního nervu včetně zrakového centra. Takže: Bez šance. I proto jsem už odmala věčně slýchával, že něco dělat prostě nemůžu. Že chci řídit auto? Že s ním chci překonávat rychlostní rekordy? Všichni se smáli: „To je jenom takovej kec, co?“ Jenže já chtěl lidi přesvědčit, že i tohle jde.

Měl jste to jako nevidomé dítě hodně těžké?
Snadná nebyla hlavně adaptace mezi dětmi bez handicapu. Měly mě za černou ovci, ukazovaly si na mě, dokonce to občas přešlo až do šikany. Když už to bylo moc, naštěstí se mě pokaždé zastal strejda.

Tak říkáte vychovateli z dětského domova, že?
Ano. Viděl jsem v něm velkou oporu a vzor, dodneška jsem mu za hodně věcí vděčný. Nevidomý musí v životě umět překonávat jak velké překážky, tak ty zdánlivě menší, které člověku bez handicapu ani nedojdou. A to ať jste malý kluk, nebo dospělý. Dojít si nakoupit? Vyprat si prádlo, uklidit si? Vám to jako velká výzva asi nepřijde, mně vzhledem k slepotě ano.

Kde se ve vás, v nevidomém, vzala láska k motorům?
Asi to má něco společného s místem, kde jsem se narodil. Na svět jsem totiž přišel v Mladé Boleslavi, jen pár metrů od slavné automobilky. No jo, do porodnice jsme to tenkrát zkrátka nestihli. Možná právě proto mám auta tak rád. Už jako kluk jsem se občas s někým svezl na traktoru, na pionýrovi; to mě moc bavilo. Na volant jsem si poprvé sáhnul už v devíti letech, to jsem s ním ovšem jenom tak kroutil doleva a doprava. Moje opravdová řidičská premiéra nastala zhruba ve dvanácti.

Jak k tomu došlo?
Jak už jsem naznačil – od tří do dvanácti jsem žil v dětském domově. A tam působil vychovatel, který se mi hodně věnoval, byl to pro mě druhý táta. Nebo – jak říkám dodnes – strejda. Právě jemu jsem jednou řekl, že bych si chtěl zkusit řídit auto. Takže mě na parkovišti posadil do stopětadvacítky, se kterou jsem si zkusil rozjíždění, zastavení. Prostě abych zjistil, co se stane, jakmile zařadím jedničku, pustím spojku. Pro mě to bylo něco nepopsatelného. Páni! Já, nevidomý, řídím!

Nebál jste se?
Ne, spíš jsem byl v obrovském očekávání. A měl jsem radost. Až jsem byl překvapený, že jsem podle strejdových pokynů opravdu dokázal auto bezpečně vést. Sice jsem jel možná jen 20 km/h, musel jsem poslouchat jako cvičená opička, ale byl jsem to já, kdo řídil!

Sedal jste si od té doby za volant častěji?
Zprvu jen za odměnu; jakmile jsem měl třeba narozeniny nebo svátek. Když už jsem byl o něco starší, strejda mě bral řídit i na led. Abych si zkusil situaci, kdy auto klouže. Dělal jsem postupné krůčky a lásky k motorům jsem se už nezbavil. Už jako dospělý jsem se s vypůjčeným závodním vozem Renault RS 1.6 Turbo projel na závodním okruhu v Mostě. V Přelouči jsem na tankodromu řídil pásové bévépéčko, bojový vůz pěchoty první generace. Dobře jsem poznal, co má tahle mašina v sobě za elán. Taky jsem řídil těžký náklaďák Tatra 815, offroady Land Cruiser, Hummer, vojenskou legendu Humvee. Na jednom letišti jsem jel i v Nissanu GTR, s ním jsme v přímém směru na plný plyn vyvinuli rychlost 270 km/h. Naposledy jsem se závodním speciálem KTM X-BOW v Brně vytvořil rychlostní rekord Masarykova okruhu mezi nevidomými, jel jsem 186 km/h.

Byl jsem u toho a zíral. Člověk si to musí ještě jednou zopakovat: 186 km/h. A vy, nevidomý.
Neseděl jsem v tom autě sám. Když bylo třeba, dostal jsem od svého navigátora Roberta pokyn jít tvrdě na brzdy. Pokud bychom si mysleli, že můžeme někoho ohrozit, nedělali bychom to.

Fascinuje vás rychlost?
Kdepak, rychlost je pro mě až v pozadí. Hlavní je bezpečnost. Nejde o to, aby motor za každou cenu kvílel jak šakal. Já dělám přesně, co mi řekne navigátor.

A co od něj během jízdy vlastně slyšíte?
Hlavně metry, tedy vzdálenost. Taky očíslování zatáčky – před startem je mám všechny našprtané podle simulátoru a 3D modelu okruhu. Dál mi při vjezdu do zatáčky oznamuje správné natočení volantu. V praxi to zní třeba takhle: „200, pravá dlouhá, dva.“ V tom mám všechno potřebné.

Potkáváte hodně lidí, kteří když slyší o nevidomém za volantem, klepou si na čelo?
Jako že jsem se zbláznil? Ani ne, lidi to spíš zajímá. Nedokáží tomu uvěřit.

Troufnul byste si do běžného provozu?
Za určitých podmínek; proč ne? Beru všechno, co je nevšední! Zatím je to tak, že nevidomý mít řidičák nemůže. Osobně ale věřím, že za několik desítek let někdo vyvine automobil i pro nevidomé. Bylo by to skvělé! Odemkla by se mi další cesta k samostatnosti. V zahraničí už se prý na podobných projektech dělá, hlavně Tesla je v tomhle hodně vpředu, zatím to ale určitě není tak, že by za volant posadili slepého frajera a nechali ho jet 200 kilometrů někam na chatu. Ani naše silniční infrastruktura na to bohužel není připravená. Já se toho ale dočkám, uvidíte!

My bez handicapu poznáme hezké auto hlavně díky zraku. Podle čeho vy?
Musí být něčím výjimečné. Důležité jsou samozřejmě jízdní vlastnosti. Rád si taky u auta poslechnu motor, dost dám na design. Vždycky si proto auto prohlédnu.

Prohlédnu?
Ano, pořádně ho ohmatám. U toho strávím klidně i hodinu. Mám naštěstí dobrou hmatovou paměť. Jakmile si něco osahám, zůstane mi to v hlavě; ať už jde o auta, předměty, nebo lidi.

Jaké auto je tedy podle vás krásné?
Mustang Virago, ale i už zmiňované hodně futuristické a přitom funkční KTM X-Bow, co jsem ho měl v Brně.

Hlavně ženy často kupují auta i podle barvy.
Pro mě jako pro nevidomého je to okrajová věc, rozhodně ne ovšem úplně lhostejná. Ze všech barev totiž něco cítím. Když se řekne modrá, pocitově ji vnímám studeně. Zelená je pro mě uklidňující. Když mi tedy někdo řekne, že sedím v zeleném autě, jsem trochu klidnější. A pokud by mi někdo prozradil, že jedu v růžovém, budu se těšit, až z něj vylezu.

Co na autu poznáte podle sluchu?
Je toho dost. Třeba v rozeznávání druhu auta jsem úspěšný tak na 80 procent. Ale jen proto, že se dneska hodně používají koncernové motory, takže fáro můžu mít za Audi A6, jenže on to bude bavorák šesté generace. Mají tentýž motor, nerozliším je. Jinak jsem úspěšný i v rozpoznání poruch, nestandardní zvuky mě hned bouchnou do ucha.

Jaké třeba?
Nejen ty, které se týkají motoru, převodovky. Jde mi to i u pasivních součástek typu ložisek, diferenciálu, kardanové hřídele. U veškerých točících se věcí poznám, jestli jsou správně, nebo ne. Proto za mnou občas kamarádi přijdou, abych se s nimi projel a poslechnul si zvuk auta. Jinak se chová při akceleraci, jinak při brzdění. Takhle jsem posuzoval třeba Subaru Impreza. Sedli jsme do něj, jeli jsme a já poslouchal. Říkám: „Máš tam načaté turbo, fouká ti pod hlavou, to nevěstí nic dobrého.“ Kamarádovi jsem tím zachránil nějaké peníze; jezdil by s tím dalšího půl roku, pak by se mu to úplně rozsypalo. Takže ano, sluchem lze leccos identifikovat. Já jsem obecně do motorů úplný blázen. Není výjimka, že jsem v týdnu dvě, tři hodiny na internetu a jen tak poslouchám různé druhy motorů.

Pomáhá vám i v garáži a za volantem, že máte jako vystudovaný ladič klavírů absolutní hudební sluch?
Jistě, v něčem je to podobné. Motor taky nabízí široké spektrum zvuků. Pokud je mezi písty, ojnicemi nebo klikovou hřídelí něco v nepořádku, a vy pro to máte cit, tak to okamžitě uslyšíte. Ladění pián je pro mě každopádně moc milý přivýdělek, hezky si u toho odpočinu. Každý mi tvrdí, že mě z toho musí bolet hlava. Naopak! Já díky ladění pián utíkám z reality. Pinkám si své tóny, za hodinu a půl vím, že v člověku zase probudím motivaci ke hraní. A ještě mi za to zaplatí. Hudba pro mě znamená hodně. Když jsem třeba zrovna zasmušilý, muzika mě ze splínu vytáhne. Pustím si Rammstein a jsem zase hezky nabuzenej.

Bolí vás někdy uši nejen z porouchaného motoru, ale i z falešné hudby?
To si pište. Ještě před covidem jsme byli na smyčcovém kvartetu, a to se nedalo poslouchat. Strašné! Já vím, že na housle to mají muzikanti těžké – hmatníky jsou bez pražců, chytnout tón není legrace. Ale když už s tím jednou lezu na pódium, tak bych to měl trochu umět. Hráli Čtyři roční období. A takhle šíleně jsem to ještě neslyšel. Pokud bude někdo vypisovat Cenu hrůzy, rád je doporučím.

Zajde si člověk s absolutním hudebním sluchem i na rockový nářez nebo na vyřvávající diskotéku?
Nevyhledávám to. Jak je randál, přestávám vnímat hudbu, slyším jenom jeden velký bordel. Jinak mám ale k hudbě vřelý vztah odmalička. Komponuju a aranžuju, mám dokonce svá cédéčka. Baví mě hudba populární i klasická – musí to dávat smysl a být melodické. Ne jako takové ty vesnické kutálky, které vyluzují „umcarára, umcarára“.

Umíte vedle klavíru hrát ještě na nějaké další nástroje?
Na akordeon a na kytaru. S tahací harmonikou si rád zahraju Hospůdku začouzenou nebo další sprostonárodní klasiky. S kytarou zase třeba Michala Tučného, Žalmana – hlavně aby to lidem dělalo radost. O to mi jde i v mém hlavním civilním povolání – v maséřině. Baví mě, když lidi můžu zbavovat bolesti. Snad se to daří. Já jsem mezi lidmi rád. Sám jim o sobě nic necpu, oni si to ale mezi sebou řeknou, takže sem tam slyším: „To jste vy, ten Slepej bandita?“ To víte, že se v takové chvíli pousměju. Člověka to potěší.