OKD, Škoda nebo Unipetrol. Které privatizace skončily fiaskem a které zázrakem?

Převod státního majetku do soukromých rukou by se dal označit jako vlajková loď celého období hospodářských reforem, které u nás započaly v 90. letech. Privatizační metody byly různé, část majetku se navracela původním vlastníkům v takzvaných restitucích, část směřovala k vlastníkům novým skrze dražby (malá privatizace) a část byla nabízena ve velké privatizaci. A to buď prostřednictvím kupónů, nebo přes přímý prodej.

Existovala řada případů, kdy si stát v privatizované společnosti ponechal určitý podíl, i když podnik prošel kuponovou privatizací. Státní majetková účast byla později prodávána přímo, zpravidla s cílem získat zajímavou sumu, která by vylepšila bilanci hospodaření veřejných financí. Vůbec největší objem státního majetku se prodával (možná paradoxně) v dobách sociálnědemokratických vlád.

Rekordním byl v tomto ohledu rok 2005, kdy se stát zbavil majetku v hodnotě přes 300 miliard korun. Největší samostatný privatizační projekt se týkal prodeje plynárenského podniku Transgas (včetně šesti regionálních plynárenských společností), za který stát inkasoval 124 miliard korun. Jenže pak zde máme rovněž řadu případů, kdy stát jako prodejce svého majetku spíše selhal.

Lev ve světě financí

Jednou z prvních privatizačních blamáží se stal prodej státního podílu v Investiční bance (IB), později Investiční a poštovní bance (IPB). Peněžní ústav vznikl ještě před listopadovou revolucí a po roce 1990 sehrál významnou úlohu během velké privatizace. IB v roce 1992 pracovala na několika privatizačních projektech včetně privatizace Plzeňských pivovarů, Poldi Kladno nebo Škody Auto. Už tehdy kolem banky kroužila japonská banka Nomura.

IB se časem změnila na IPB, protože v Poštovní bance získávala stále větší podíl. IPB se stala jedním z nejvlivnějších tuzemských peněžních ústavů, což vedlo k nárůstu zájmu o její ovládnutí. Část IPB byla nabídnuta v kuponové privatizaci, majoritu si ale ponechával stát. Jenže už v roce 1993 se nezúčastnil navyšování základního jmění, čímž většinu v bance ztratil.

V letech 1997 a 1998 vláda rozhodla o prodeji svého podílu v bance (36,29 %) japonské Nomuře, která za akcie zaplatila tři miliardy korun. Nomura tak už držela téměř 47 procent akcií. Finanční situace IPB se však zhoršovala, část jejího majetku byla Nomurou vyvedena přes její dceřinou společnost na Kajmanské ostrovy a na IPB byla Českou národní bankou v roce 2000 uvalena nucená správa. Banku, jejíž hodnota byla tehdy odhadnuta na minus 68 miliard korun, převzala za symbolickou korunu ČSOB. Po IPB zůstaly státní záruky v rozmezí 90 až 100 miliard korun, které ještě dlouhá léta zatěžovaly státní rozpočet.

Bakalovo uhelné impérium

Symbolem toho, jak stát neumí hospodařit se svým majetkem, se stala kauza privatizace OKD (Ostravsko-karvinské doly). Těžařské společnosti, která svou největší slávu zažívala v éře reálného socialismu. Část akcií OKD šla do kuponové privatizace, část stát bezplatně převedl na obce a města zasažená těžbou černého uhlí a část vložil do Restitučního investičního fondu. Také v tomto případě si ponechal většinový podíl.

O ten ale přišel během dalších let a v roce 1998 mu zůstalo jen 46 procent akcií. Tehdy se jako největší majitel představila společnost Prosper Trading ostravského podnikatele Stanislava Prose. V roce 2004 stát svých 46 procent prodal společnosti Karbon Invest za čtyři miliardy korun. Společnost OKD však vzápětí skončila v rukou miliardáře Zdeňka Bakaly, který založil skupinu NWR a OKD do ní začlenil (ta se dokonce částečně obchodovala i na burze v Praze, Varšavě a Londýně). Zdálo se, že před OKD se rýsuje zářná budoucnost.

Příchod finanční a ekonomické krize v roce 2009 však veškeré naděje pohřbil. Ekonomická situace OKD se zhoršovala, jenže to její vlastník zřejmě nijak nereflektoval. Vedení OKD podalo na NWR i Zdeňka Bakalu žalobu s tím, že se nechovali jako řádní hospodáři a namísto vytváření rezerv na horší časy měli z OKD vyvést až 64 miliard korun. Prezident České republiky Miloš Zeman dokonce Bakalu obvinil, že v OKD vytuneloval 100 miliard. Bakala však veškerá obvinění odmítal. Stát nakonec OKD převzal zpět do svých rukou a postupně těžbu černého uhlí utlumuje.

S privatizací OKD souvisí také kauza 44 tisíc bytů, které patřily do majetku podniku. Karbon Invest a Zdeněk Bakala veřejně slíbili, že byty budou za nadstandardních podmínek převedeny na jejich nájemníky. Ti do bytů na základě slibů investovali, ale nakonec splakali nad výdělkem. Byty se k roku 2010 ocitly v majetku realitní společnosti RPG Zdeňka Bakaly, jejich nájemníci se tak cítili podvedeni.

Ocelové srdce republiky na kolenou

Do 90. let minulého století sahá také příběh neúspěšné privatizace železáren ve středočeském Kladně. Krátce po listopadu 1989 se huť Poldi Kladno dostala do existenčních problémů. Česká vláda proto v srpnu 1993 schválila její privatizaci. Veřejnou soutěž vyhrál architekt Vladimír Stehlík, který za ocelárny nabídl 1,75 miliardy korun a následujícího roku byla podepsána smlouva.

Stehlík však domluvenou cenu neuhradil, a navíc se mu firmu nepodařilo z potíží dostat. V červenci 1995 proto Poldi opět zastavila výrobu. V listopadu 1996 Vladimír Stehlík putoval do vazby, Fond národního majetku na něho totiž podal žalobu. Stehlík se měl dopustit neoprávněného převodu majetku Poldi ocel do společnosti Poldi Steel, kterou založil.

Stehlík veškerá obvinění odmítal, byl však odsouzen. Státní zástupce obviňoval Stehlíka, jeho syna Marka a ekonomického ředitele hutí Pejpu mimo jiné z toho, že ocelárna neodváděla za své zaměstnance zdravotní pojištění a daně ze mzdy, že poskytovala bezúročné půjčky Stehlíkově firmě Bohemia Art a že trojice způsobila ocelárnám Poldi škodu přes 180 milionů korun. Na Vladimíra Stehlíka se vztahovala amnestie vyhlášená v roce 2013 tehdejším prezidentem Václavem Klausem. Sám Stehlík za svým koncem vidí spiknutí politických špiček. Z krachu hutí viní tehdejší vládu a zejména někdejšího ministra průmyslu a obchodu Vladimíra Dlouhého. Na jméno nemůže přijít ani Miloši Zemanovi, který Stehlíka a privatizaci Poldi Kladno často dával za příklad tunelování.

Podivnosti kolem Unipetrolu

Privatizaci se nevyhnul ani tuzemský petrochemický průmysl. Fond národního majetku založil v roce 1995 společnost Unipetrol, pod níž mimo jiné patřily rafinérie v Litvínově, společnosti Spolana nebo Paramo. V roce 2001 vláda Miloše Zemana rozhodla o zahájení privatizace majoritního podílu státu. Přestože meziresortní privatizační komise doporučila prodej britské společnosti Rotch Energy za asi 14,5 miliardy korun, Zemanův kabinet přiklepl Unipetrol společnosti Agrofert pozdějšího premiéra Andreje Babiše.

Agrofert přitom za podnik nabízel skoro o tři miliardy korun méně. Babišův holding navíc za Unipetrol nezaplatil a požádal o ukončení privatizační smlouvy. V listopadu 2002 tak nový tendr na prodej Unipetrolu vyhlásila již vláda Vladimíra Špidly. Vítězem se stal polský PKN Orlen, jenž Unipetrol získal za téměř 15 miliard korun. V pozadí prodeje ale opět stál Andrej Babiš se svým Agrofertem. PKN Orlen se s ním podle časopisu Respekt dohodl, že Orlen Babišovi v případě úspěchu prodá v Unipetrolu podíl. Orlen však slib nedodržel a Babiš poté vysoudil odškodné ve výši 2,7 miliardy korun.

Polská policie zjistila, že důvodem spojení Orlenu s Babišem byly jeho kontakty na Stanislava Grosse. Vláda však podle Respektu nikdy nevysvětlila, proč vyřadila ze soutěže konkurenty Orlenu, kteří nabízeli až o čtyři miliardy víc. Podle svědectví vysokého polského státního úředníka byla při prodeji na obou stranách hranice rozdána miliarda korun na úplatcích. Vyšetřování možné korupce se na české straně nikdy vážně nerozjelo, kauzu zametla pod koberec i parlamentní vyšetřovací komise. „Vliv Agrofertu musel být obrovský, když dokázal přimět českou vládu k tomu, aby odmítla nabídku, která byla o 40 procent vyšší než nabídka PKN Orlen,“ citovala ČTK v roce 2005 ze zprávy vyšetřovací komise polského parlamentu.

Zázrak jménem Škoda Auto

Éra české ekonomické transformace ale není protkána jen zpackanými privatizacemi. Hned na jejím začátku se podařilo něco, co by mohlo sloužit jako model pro všechny další země, které někdy budou převádět majetek z rukou státu privátnímu vlastníkovi. Řeč je o prodeji mladoboleslavské škodovky německému koncernu Volkswagen. Český stát si s Němci „plácl“ v březnu 1991. Ve hře však byly ještě jiné automobilky. Mezi vážné zájemce patřil Renault, ale také BMW, Volvo, Nissan, Toyota nebo Honda. O škodovce prý přemýšlela také automobilka Opel, ale ta měla v hledáčku spíše automobilové závody v Bratislavě.

Volkswagen za vstup do Škody zaplatil 620 milionů marek a jeho podíl v automobilce se postupně zvyšoval z původních 31 na konečných 100 procent, jež získal v roce 2000. Jen za první čtvrtstoletí vlastnictví značky investoval Volkswagen do Škody Auto přes 300 miliard korun.

Přitom možná nechybělo málo a vše mohlo dopadnout jinak. „Tuhle privatizaci jsem vlastně jako Klausův náměstek na ministerstvu financí podepisoval já. Škodovka se totiž prodávala podle starého štrougalovského socialistického zákona o joint ventures –⁠ podnicích se zahraniční majetkovou účastí – či tak nějak se to jmenovalo. Odhaduji, že tahle akce byla rozjetá ještě před převratem. Bylo to totiž někdy v únoru 1990, kdy se do mé kanceláře dostavili dva pánové, náměstci ředitele tehdejšího AZNP (Automobilové závody, národní podnik, pozn. red.), s tím, že si chtějí nechat schválit podnik se zahraniční majetkovou účastí,“ řekl před šesti lety v rozhovoru pro časopis TÝDEN Dušan Tříska, který je považován za jednoho z duchovních otců kuponové privatizace. Podle něho se tehdejší vedení mladoboleslavské automobilky asi obávalo, že by podnik mohl být zahrnut právě do „kuponovky“.