Unikátní hrdina tří odbojů. Bojoval s císařem i nacisty, komunisti ho popravili

Jen málokterý Čech stihl ve 20. století účast v prvém, druhém i třetím odboji. „Zatím jsem narazil pouze na Petra Křivku, rodáka z Kobylí na Břeclavsku,“ říká 57letý badatel Luděk Navara. A to už objevil nejednoho zapomenutého hrdinu, důkladně třeba zmapoval dosud neznámé příběhy Čechů a Slováků, kterým se podařilo překonat „železnou oponu“ na hranicích s Rakouskem a Západním Německem. „České dějiny znají řadu rodin, které se zúčastnily všech tří odbojů. Ovšem tyhle rodiny na to potřebovaly více zástupců z různých generací, třeba Mašínové. Petr Křivka to zvládl sám,“ porovnává.

Křivkův velkolepý příběh teď Luděk Navara prezentuje s kolegou Miroslavem Kasáčkem na výstavě v brněnské pasáži Alfa pod hlavičkou občanského sdružení Paměť, které společně založili před třinácti lety. „Osud Petra Křivky zatím zůstával na okraji zájmu, tento muž byl přitom přímou součástí klíčových okamžiků v dějinách Československa,“ zdůrazňuje.

I. odboj: Bono kamarado!

Petr Křivka byl za svobodné Československo ochoten položit život již v roce 1918. Když se jako dvacetiletý mladý muž z jižní Moravy ocitl v rakouské uniformě na italské frontě, brzy zjistil, že jde o nesmyslnou poziční válku s obrovským počtem obětí. A společně s frontovým přítelem začal plánovat útěk. Největší starost si prý dělali s tím, jak oslovit první italskou hlídku, na kterou narazí. Němčina nepřipadala v úvahu, tak nakonec pozdravili: „Bono kamarado!“ Vojáci se pokusu o italštinu srdečně zasmáli a Křivka mohl zanedlouho vstoupit do československých legií. A tím pádem se stát účastníkem prvního odboje, který bojoval s vojáky rakouského císaře Karla I. s cílem rozbít monarchii a založit samostatný český stát.

Po vzniku republiky 28. října 1918 nesvlékl uniformu a přihlásil se jako dobrovolník do konfliktu o Slovensko. I když bylo v Praze vyhlášeno Československo, o východní část nové republiky mělo velký zájem také Maďarsko a boje s maďarskými vojsky (případně s vojáky takzvané komunistické Maďarské republiky rad) se protáhly až do léta 1919. Jižní a východní hranice Československa se vlastně ustálily až s takzvanou Trianonskou mírovou smlouvou z června 1920, Petr Křivka v té době sloužil v Košicích.

II. odboj: Útěk z gestapácké věznice

Mír nastal jen na dalších devatenáct let, pak se Petr Křivka zapojil do druhého odboje. Obsazení Československa německou armádou v březnu 1939 prožil i s rodinou a dvěma dětmi v Brně. V té době pracoval u železnice a byl přeložen do stanice Kúty na hranicích protektorátu Čechy a Morava a Slovenského státu. Od počátku okupace zvažoval, že se přidá k houfům mužů, kteří utíkali z Československa, aby se domů vrátili jako osvoboditelé. Když se po pádu Polska v září 1939 uzavřela možnost utíkat přes Beskydy, zbývala ještě cesta přes Slovensko do Budapešti, odtud na Střední východ a lodí do Francie, kde už československá zahraniční armáda skutečně vznikala.

„Petr Křivka ve strategické stanici Kúty napřed pomáhal k útěkům desítkám Čechů. S pomocí spřátelených strojvůdců je dokázal posílat přímo do Budapešti,“ vypráví Luděk Navara. Křivkových aktivit si ale časem všimli udavači a gestapo ho zatklo v dubnu 1940. Skončil v nechvalně známých Kounicových kolejích v Brně, což byla zadrátovaná pevnost, odkud se nedalo utéct. Jen chodby v přízemí budovy střežilo 32 plně ozbrojených příslušníků SS. „A tady se zrodil další unikátní příběh, Křivka je dodnes jediným vězněm Kounicových kolejí, kterému se z obávané věznice podařilo úspěšně utéct,“ líčí Navara.

Zatčen byl v železničářské uniformě a v té ho stráž vodila i k prvním výslechům. Jen pár dnů po zatčení prý využil chvilkové nepozornosti patroly, která ho na okamžik nechala samotného na chodbě. Někdo zrovna v budově něco opravoval, Křivka si všiml montérské brašny, nasadil si ji přes rameno a vyrazil k východu. Ozbrojené stráže uctivě zdravil a ty v „montérovi“ s brašnou v železničářské uniformě rozhodně neviděli vězně. Prošel i ostře střeženou hlavní branou a utíkal na brněnské hlavní nádraží.

Na nádraží v Kútech Křivkovi pomohli kamarádi, cesta k legionářům se tak mohla proměnit v realitu. „Přes Slovensko, Maďarsko, Bělehrad a syrský Bejrút se dostal do Francie a později do Velké Británie, kde mimo jiné sloužil ve strážním oddílu, který hlídal bezpečí exilového prezidenta Edvarda Beneše,“ popisuje anabázi Luděk Navara.

III. odboj: Trest smrti pro hrdinu

A pak přišel třetí odboj. Proti komunistům, kteří se 25. února 1948 chopili moci. Pro Křivku to byl šok a začal opět přemýšlet jako voják. Věděl, že bez vojenské pomoci demokratických zemí nebude svržení komunistů možné, proto chtěl dát dohromady skupinky odbojářů, které stejně jako ve válce zajistí zázemí pro parašutisty. „Bohužel, jeho odbojovou skupinu brzy infiltrovala StB, což Křivka nemohl tušit. Státní bezpečnost si dala za cíl vytvořit protistátní centrum Petr Křivka a spol. a zinscenovat odstrašující monstrproces,“ říká Navara.

Odbojář byl zatčen již v létě 1949, Státní bezpečnost případ vedla pod krycím názvem Akce Tábor. „Petr Křivka pro skupinu celou dobu pracoval s těmi nejčistšími úmysly, o konfidentech neměl tušení,“ zdůrazňuje badatel. Že se dostal do spárů zrádců, pochopil až po zatčení. Veterán dvou světových válek stanul před soudem v červnu 1951 coby vůdce protistátní skupiny, kterou dle dobového tisku odhalila bdělá lidově demokratická policie. Ta záhy po zadržení Křivky zatkla také na 180 údajných členů jeho skupiny, mnozí z uvězněných přitom s odbojem neměli nic společného. Za součást smyšleného spiknutí byla třeba označena i Křivkova nevinná sousedka Oldřiška Keithová, která v následném procesu dostala za velezradu neuvěřitelných 14 let.

Státní soud v Brně shledal Petra Křivku vinným rovněž za velezradu. „Byl odsouzen k trestu smrti a popraven 21. června 1951. Obdivuji jeho silnou vůli i po vynesení rozsudku. Jako voják oficiálně požádal, aby byl zastřelen, nikoliv oběšen. Justice mu samozřejmě nevyhověla,“ zjistil Luděk Navara. Urna s popelem oběti politické vraždy byla shodou náhod nalezena v roce 1968 v hromadném hrobě na brněnském hřbitově, a to i s urnami dalších popravených z Moravy. To se stalo za pražského jara, v době normalizace bylo nově zřízené čestné pohřebiště opět zrušeno a urna zmizela neznámo kam. Komunisté vedli se svými protivníky boj i po smrti.

Otázky, které klade výstava

Spisovatel Navara prochází v předvečer svátku 28. října brněnskou pasáží Alfa a těší ho zájem náhodných kolemjdoucích, kteří se zastavují před výstavními panely. O Křivkovi dosud nic nevěděli, přitom byl popraven nedaleko odtud, ve věznici na Cejlu. „Mám dobrý pocit, že se o jeho příběh zajímají i mladí učitelé dějepisu, třeba ze základní školy v Tišnově. Petr Křivka je zaujal natolik, že jeho osud zpracovali do výukových listů, které používají v hodinách dějepisu,“ vypráví Navara.

V pasáži Alfa s badatelem Navarou přemítáme i o širších souvislostech výstavy. Spisovatele trápí, že část mladších historiků začíná dějiny totalitního Československa nenápadně bagatelizovat, a to především éru Husákovy normalizace. Tedy dobu, kdy byla urna s Křivkovým popelem definitivně zlikvidována. „Za Husáka nebylo v Československu zdaleka tolik politických vězňů jako v 50. letech, ale to neznamenalo, že v případě potřeby by se míra represí nemohla vrátit na úroveň stalinismu,“ přemítá Navara nad knihou historika Michala Pullmanna Konec experimentu, která brutalitu normalizace výrazně zlehčuje.

„Míra represe je v totalitních režimech dána vnějšími okolnostmi, ale podstata režimu zůstává stejná,“ upozorňuje spisovatel. Příkladem je třeba současné Bělorusko, kde režim autokrata Alexandra Lukašenka aktuálně vězní již 821 politických vězňů, což je jeho pomsta za sérii protirežimních demonstrací po loňských prezidentských volbách. Do té doby přitom autokratovi stačilo, když držel pod zámkem „jen“ pár desítek politických nepřátel.