Upadl a na zemi ležel až do rána. I Husák končil na Hradě jako marod, bylo to až tragikomické

Leckdo se dnes pozastavuje nad tím, že Miloš Zeman končí své funkční období na vozíčku. Nebyl ale stav komunistického prezidenta Husáka, od jehož narození uplynulo přesně 110 let, při jeho politickém odcházení ještě horší?
Je pravda, že v pozdních 80. letech byl z Husáka již starý, nemocný člověk. Bylo to ve velkém kontrastu s energií oplývajícím Husákem, který ještě v 70. letech patřil k brilantním rétorům a politickým praktikům. To kvůli osmdesátkám se mu později začalo přezdívat nejnudnější prezident Československa. Pohled na něj v éře těsně před sametovou revolucí byl až tragikomický: Četl projevy plné floskulí, které mu zjevně připravil někdo jiný. I tak mu nebylo vždy zcela dobře rozumět. Hůř se pohyboval i viděl, působil dezorientovaně. Jeden čas musel mít pořád někoho vedle sebe, aby ho ten člověk vedl. Zkraje roku 1989 se dokonce rozšířila zvěst, že mu jde o život.

Z jakého důvodu?
Koncem února 1989 utrpěl mozkovou mrtvici. Svou v pořadí třetí, ne-li dokonce čtvrtou. Tenkrát se mu uprostřed noci udělalo špatně, tak se šel k oknu nadýchat čerstvého vzduchu. Zatočila se mu hlava, upadl. A na zemi pak ležel bezvládně několik hodin až do rána, kdy ho našli. Tehdy se objevovaly zprávy, že je na tom velice špatně. Pochybovalo se, jestli bude moci v prezidentském úřadu vůbec pokračovat. To ostatně zmiňovaly i zprávy, které do Moskvy posílali snaživí českoslovenští komunisté.

Co přesně na něj donášeli?
V moskevských archivních záznamech se dočteme, že Husák trpí mimo jiné depresemi a apatií. Soudruhům šlo o to, aby Kreml zasáhl a Husák v 80. letech nadále nekumuloval náročné funkce prezidenta i generálního tajemníka ÚV KSČ.

Po cévních mozkových příhodách mu doktoři podávali náhražky opiátů, i kvůli tomu u něj mohlo snadno docházet ke změnám nálad.

A propadal se vážně Husák do depresí?
U něj to klidně mohlo být spojeno s léky, které bral. Po cévních mozkových příhodách mu doktoři podávali náhražky opiátů, i kvůli tomu u něj mohlo snadno docházet ke změnám nálad. Málo se navíc ví, že Husák trpěl též nespavostí; i na ni bral prášky. Bylo toho tedy dost. Což se ale dá v případě vysokých politických představitelů označit s trochou nadsázky za normální – takový Brežněv byl na sedativech přímo závislý. A šlo vlastně svým způsobem i o československou prezidentskou tradici. Vždyť velice špatně na tom byli na konci svého prezidentování i T. G. Masaryk, Edvard Beneš, Emil Hácha nebo Ludvík Svoboda, Antonín Zápotocký s Klementem Gottwaldem ve funkci dokonce zemřeli. Z tohoto pohledu tedy Husák vlastně nevybočoval.

Jako dítě mě při Husákových televizních projevech děsily jeho brýle, připomínající silou skla dva popelníky.
Se zrakem měl problémy už od mládí. Když měl jít na vojnu, nebyl odveden pro tělesnou slabost a právě slabozrakost. V tomto ohledu mu určitě nepřidalo ani věznění v 50. letech, kdy jej soudruzi kvůli údajné velezradě odsoudili na doživotí. V 70. letech, už jako dávno rehabilitovaný nejvyšší představitel země, trpěl na obou očích šedým zákalem. Na operaci šel až po několika letech, dlouho se tomu bránil. Asi i proto, že měl současně cukrovku, takže se obával možných komplikací. Pokud by operace nedopadla dobře, mohlo by to znamenat konec jeho politické kariéry, v lepším případě šanci pro jeho konkurenty. A to nechtěl připustit. Nakonec se k operaci v roce 1978 přece jen odhodlal, dopadla dobře. Husák byl nadšený, že konečně vidí hezky barvy.

I v pozdní fázi kariéry možná trochu klamal tělem, zas tak neškodný nebyl. Ještě v roce 1987 přece na ÚV KSČ hřímal, že není žádné hov… na cestě, do kterého lze kopnout.
To byla bezprostřední reakce na jeho politické odstavení. Tenkrát na něj totiž jeho političtí souputníci vyvalili, že by měl skončit ve funkci generálního tajemníka ÚV KSČ. Nebylo to s ním domluvené, což se vůbec nepodobalo tomu, jak to během 70. a 80. let v podobných případech chodilo. Soudruzi se na oficiálních jednáních obyčejně příliš nepřekvapovali. Tohle však pro něj bezesporu bylo velké překvapení. Osobně se ho to dotklo. Nehledě na to, že s tím přišel tehdejší český premiér a člen předsednictva Ladislav Adamec, který tam byl velmi čerstvě. Pro mazáka Husáka muselo vypadat velmi nedůstojně, že na něj vystartoval nějaký nováček.

Takže si dupnul.
Bouchlo to v něm jak v papiňáku. Roli hrály i různé složité vazby a vztahy z minulosti, o kterých se normálně moc nemluvilo. Ani tohle dupnutí mu ovšem nakonec nestačilo. Ze šéfovské stoličky komunistické strany se stejně musel odporoučet a uvolnit místo Miloši Jakešovi, zůstal „jen“ prezidentem republiky.

Tím byl už od roku 1975, kdy byl ale prý ve hře i Alois Indra.
Byl. Tenkrát už měl Husák na krku funkci šéfa komunistické strany. A oficiální výklad zněl, že by nebylo dobré, aby kdokoliv kumuloval nejvyšší funkce. Naráželo to na normalizační ideovou mantru zvanou Poučení z krizového vývoje, tehdy nejdůležitější platný dokument, který dle sovětského vzoru interpretoval události z 60. let. V něm byl kritizovaný Antonín Novotný, jelikož své funkce kumuloval. I proto se zkraje zdál jako nejpravděpodobnější pretendent Indra. No, neuhrál to.

Proč?
Husák si to přes Moskvu oběhal, u členů předsednictva si navíc pomohl různými úlitbami. Sověti to tenkrát chápali tak, že kdyby nevybrali Husáka, mohlo by v Československu dojít k většímu rozkolu. A na tom nebyl zájem.

Husák pak zůstal prezidentem i po volbách v letech 1980 a 1985, kdy měl u hlasujících ve Federálním shromáždění pokaždé stoprocentní podporu. Byla jeho pozice skutečně tak neotřesitelná?
Za vše mluví vámi zmíněné výsledky. Tenkrát si nikdo nedovolil jen tak vybočit z davu. To až později, s nástupem Gorbačova a perestrojky, kdy se někteří českoslovenští komunisté dovolávali radikálnějších reforem po sovětském vzoru. Jenže v tom byl háček – zdejší garnitura se odvíjela od roku 1969. A od o rok starší invaze, která přece československé reformy zabila. A od těch stejných lidí byste najednou chtěli, aby sami něco reformovali?

To vypadá jako protimluv.
Českoslovenští komunisté navíc v 80. letech vůbec nevěděli, co mohou od Gorbačova očekávat. I jeho projevy a politika se v průběhu času vyvíjely, zkraje nebyl tolik radikální. Na prvním setkání s Gorbačovem si od něj Čechoslováci vyslechli, že si každý z východního bloku může dělat, co chce. Měli ale za to, že bychom to neměli chápat zase tak doslova. Až po nějaké chvíli se přizpůsobili. I Husák. Když už se kolem toho roku 1987 řešilo, jestli ve funkci vydrží, nebo zda ho vystřídá Jakeš, hrál na perestrojku velmi silně. Smůla, z jeho pohledu bylo pozdě. Pro Gorbačova představoval symbol odcházejících časů.

Michael Kocáb v knize Vabank píše, že Husák byl v průběhu sametové revoluce ze strany ÚV KSČ naprosto odstřižen od informací. Bloudil prý po Hradě a pracoval více méně jen s televizním ovladačem. Opravdu se dočkal až tak nedůstojné pozice?
Jakmile přestal být generálním tajemníkem, ztratil přístup k nejtajnějším materiálům. Jako generálnímu tajemníkovi vám bylo podřízeno i vnitro a tajné služby. Nejtajnější materiály k vám tekly. K prezidentovi ne.

Jak Husák snášel pád režimu?
Díval se na to pragmaticky. Realisticky. Viděl, jak se to bortí všude kolem. Politické konce jsou samozřejmě vždycky tragické, když se ale podíváte, jak hrozně skončil třeba Ceausescu v Rumunsku, tak to tady pro něj nebylo zas tak hrozné. Jakkoli si své odcházení určitě představoval jinak.

Když po něm chtěli, aby po 17. listopadu vystoupil v televizi a zklidnil situaci, odmítl. Oficiálně ze zdravotních důvodů, ale spíš si už nechtěl pálit prsty.

Kocáb ve zmíněné knize cituje Mariána Čalfu z prosince 1989: „Husák věcně, bez emocí pokuřoval a říkal, že se zhroutilo všechno, o co usiloval. Byl dost chytrý na to, aby si uvědomil, co tohle všechno znamená.“ Lze to brát jako důkaz, že mentálně byl Husák stále ještě při síle?
Jistě. Při své inteligenci pochopil, že tahle konečná je řízená z Moskvy. Že je Rusové hází přes palubu.

I proto patřil k těm, kteří odmítali situaci řešit násilným potlačením protestů?
Přesně tak. Dnes už víme, že silové řešení nepodporovala ani Moskva. A sám Husák se rád stáhnul. Když po něm chtěli, aby po 17. listopadu vystoupil v televizi a zklidnil situaci, odmítl. Oficiálně ze zdravotních důvodů, ale spíš si už nechtěl pálit prsty. Věděl, že je to konec, tak se nechtěl ztrapňovat. Přestože už měl od některých spolupracovníků připravený text k přečtení. Tvrdili mu, že by ještě mohl zazářit, kdyby zpětně odsoudil vojenskou intervenci z roku 1968, vysvětlil svou roli v předcházejících letech. Měli za to, že by mohl získat pár kladných bodů. Takové divadlo ovšem zavrhl. Asi věděl proč. V hlavách lidí se proměnil v symbol 70. a 80. let. I jedním z prvních požadavků opozice vedené Václavem Havlem bylo, aby Husák coby normalizační symbol odstoupil, a to právě v Mezinárodní den lidských práv 10. prosince.

Samo Havlovo zvolení prezidentem pak bylo podle slovenského historika Ivana Laluhy Husákovou pomstou Dubčekovi. Myslíte si to taky?
Ano, sehrálo to svou roli. Když totiž Husák 10. prosince 1989 jmenoval novou vládu, dostal možnost si vybrat, kdo bude federálním premiérem. Vybíralo se mezi Slovákem Mariánem Čalfou a Čechem Miroslavem Pavlem. Kdyby Husák nevybral Slováka, bylo by těžší zvolit Čecha – tedy Havla – i pro prezidentský úřad. Zjevně se rozhodl další vývoj nekomplikovat. Měl k tomu asi i své osobní důvody, Dubčeka zrovna nemiloval. A pak: Dubček sice tenkrát měl v ulicích větší podporu, opoziční i zahraniční kruhy však preferovaly Havla. Dubčekovi se tedy přenechala funkce předsedy Federálního shromáždění. Plus mu údajně slíbili, že se stane prezidentem po Havlovi.

Ano, to se říká. Fakt mu to ale slíbili?
Myslím, že ano. S odstupem o tom takhle mluvil kameraman a signatář Charty 77 Stanislav Milota, a to byl čestný člověk. Nikdo se proti jeho tvrzení neohradil. Václav Havel se nezdál, ale taky dokázal být velice pragmatický politik. Rychle k tomu přičichl.

Ví se vůbec něco o tom, co si Husák myslel o Havlovi?
Určitě to pro něj byl politický protivník. Snad ani nemohli být rozdílnější – zatímco Husák pocházel z chudých slovenských poměrů, Havel byl jeho očima člověk, který se narodil se zlatou lžičkou v puse. Byla tam odlišná generační i nacionální zkušenost. Havel Husáka a jeho éru navíc sofistikovaně kritizoval už před sametovou revolucí. Angažoval se. Husákovi i napsal známý kritický dopis v roce 1975. Normalizaci označil za dobu přetvářky a perzekuce. Režim na to reagoval tím, že Havla několikrát uvěznil. Husákův osobní vztah k Havlovi se dá popsat ještě na jednom detailu. Komunistický prezident dostával na Hrad všelijaké podklady, i ty k Chartě 77, k připravovaným opatřením vůči signatářům. A v nich si u Havla jednou významně podtrhl, že tenhle disident má chatu a chodí do Tuzexu.

Husákovo prezidentské období mělo původně skončit v květnu 1990. Dá se odhadnout, kdo by tehdy po něm zamířil na Hrad, pokud by v Československu neproběhla žádná sametová revoluce?
Pokud by tu dál pokračovala „doba nehybnosti“, bylo by potřeba počítat se jmény různých kandidátů. Hodně by do hry zasahoval nacionální faktor. Přihlíželo by se k tomu, že v čele strany stál už od Dubčeka pokaždé Slovák. Na Hrad by proto směřoval asi spíš Čech. Hovořilo se i o Jakešovi, nicméně v různých kruzích padaly různé úvahy. Samozřejmě by bylo klíčové, komu by dala přednost Moskva.

Nakonec to dopadlo jinak a Husák 10. prosince 1989 sám abdikoval. Jaké byly z jeho pohledu dva roky života, které mu ještě zbývaly?
Hodně je poznamenaly už zmíněné zdravotní komplikace. Trpěl rakovinou žaludku. Roku 1991 byl znovu hospitalizován, tehdy se ho už nepodařilo zachránit. Husákovo dožívání bylo nejen ve znamení nemocí, ale i sepisování pamětí s historikem Viliamem Plevzou a značné deziluze. Za své konání v minulosti byl po revoluci vyšetřován, docházel na různé výslechy. Požadovalo se po něm, aby vrátil obrazy, které předtím jako prezident a šéf strany dostal k narozeninám. To se ho hodně dotklo. Rozpadal se svět, kterému rozuměl. A kterému zasvětil svůj život.

Knize o něm jste obětoval hodně času. Co k Husákovi po tom všem cítíte?
Je za ním neuvěřitelně zajímavý příběh. Jak z lidského, tak z politického pohledu. Ve veřejném prostoru se držel více méně přes šest desetiletí, v našich dějinách hrál klíčovou úlohu. Mně nešlo o to na Husáka útočit, ani jej ospravedlňovat. Chtěl jsem ho spíš i s jeho dobou pochopit. Zjistit, co bylo hlavním motivem jeho chování. Co si v přelomových okamžicích myslel, říkal a co reálně dělal, jaké to mělo důsledky, v jakých mantinelech se pohyboval. Pro mě vůbec není nejnudnějším prezidentem, jak se občas tvrdí. Byť je možné, že se bude stejně jako další historické postavy čím dál víc propadat do zapomnění. Tedy – v Česku.

Na Slovensku ne?
Tam se podle mého názoru bude stále víc spojovat i s emancipací národního hnutí, s nacionální otázkou. Právě z Husákem budované povstalecké státnosti přece v roce 1968 vznikla československá federace. To především díky Husákovi vznikla k 1. lednu 1969 Slovenská socialistická republika, pochopitelně ještě v rámci společného státu. A z toho nakonec v 90. letech vzešlo i samostatné Slovensko. Tohle budou jeho krajani patrně brát v potaz. Není náhoda, že se v nedávné anketě o největšího Slováka ocitl na 7. místě.