Foto:
Barack Obama a jeho pes Boo v Bílém domě. Vás by tam nejspíš vůbec nepustili, Boo byl nezpochybnitelným obyvatelem :-)
Není to tak dávno (pár desítek let), co se prý ve Spojených státech vcelku běžně odvedl pes utratit nebo do útulku, jakmile rodina jela na pár týdnů v létě k pobřeží. A nebude to možná trvat tak dlouho (pár desítek let), kdy pes dostane člověka do vězení anebo si sám vybere, se kterým z páníčků chce po jejich rozvodu bydlet. Psi se nemění, měníme se my.
Není to tak dávno (pár desítek let), co se prý ve Spojených státech vcelku běžně odvedl pes utratit nebo do útulku, jakmile rodina jela na pár týdnů v létě k pobřeží. A nebude to možná trvat tak dlouho (pár desítek let), kdy pes dostane člověka do vězení anebo si sám vybere, se kterým z páníčků chce po jejich rozvodu bydlet. Psi se nemění, měníme se my.
V minulých staletích nebylo příliš běžným pohledem, vidět psa s naprostou samožřejmostí vyvalovat bříško v peřinách nebo považovat gauč za velký pelíšek, na který občas pustí lidskou smečku na chvíli sednout. Asi by si jen těžko mohli dříve představit, že dnes budou existovat veterinární kliniky, kolikrát lépe vybavené (a rozhodně s příjemnějším personálem) než některé lidské nemocnice. Že tu budou fungovat fyzioterapie, masáže, plastiky, wellness, hotely, školky a hlídání - to vše pro psy.
Nejsou to přitom psi, kdo by se za tu dobu nějak změnil. Ti jsou stále stejní - mají nás rádi, odpouští nám naše pozdní příchody z práce a špatnou náladu, a je jim úplně jedno, kolik cifer má naše konto a počty virtuálních sledujících. Ta změna nastala u nás, lidí, a to nejen ve vnímání psů, ale zvířat obecně.
Vědci na to obvykle přicházejí o něco dřív, než si to uvědomí, přizná a vezme za své zbytek populace. Dnes už by málokdo polemizoval s tím, že psi mají emoce a umí se samostatně rozhodovat (pokud nemáte piškot). Postupně začínáme, stejně jako nám to torvalo u psů, přiznávat podobné vlastnosti i dalším zvířatům.
Psů v útulcích je lidem líto. Vědí, jací psi jsou, co umí a co potřebují, jak dokáží prožívat. Proto jsou schopni soucitu s nimi a litují je, jakmile jim něco chybí - v tomto případě pro psa tak životně důležitá rodina. Postupně ale přichází doba, kdy se stejnou empatií začínáme hledět i na další zvířata. Jakmile víme, že kráva je sociální, rodinný tvor, který miluje hrát si, nemůžeme ji nelitovat napěchovanou ve velkochovu. Jakmile rozumíme slepicím jakožto inteligentním bytostem, které milují rochnění v trávě stejně jako my drbání na zádech, je nám tak nějak nedobře z pohledu na slepičky narvané v holých klecích.
Mění se i zákony. Už je to pár let, co zvíře (aspoň u nás) přestalo být věcí. Akorát dnes vlastně nevíme, čím tedy je. Smlouvu si samo nepodepíše, ani si samo nenajme zaměstnance na doplňování misky a stříhání drápků, natož aby je samo propouštělo, když to dělají blbě. S tím, kolik se toho však o zvířatech dozvídáme, myslím nebude trvat tak dlouho, než kriminalista, znalý psího chování a projevů, vezme v potaz jeho svědectví při zločinu, jehož bylo zvíře svědkem. Anebo soudce přihlédne k projevům psa, jakmile se budou rozveduvší se majitelé soudit o to, komu pes zůstane (netvařte se vykuleně, takové soudní procesy se prý dějí už dnes).
Budoucnost (pokud se do té doby nestihneme vlastním přičiněním upéct na naší planetě..) možná přinese zvířatům tentýž vývoj a narovnání práv, jako v minulosti černochům nebo ženám. Ostatně to není zas tak dávno, co byl černoch považován za jiný živočišný druh, který je možno vlastnit a prodávat, a žena za majetek muže neschopný volit. Třeba bychom se nestačili divit, nakolik se promění naše společnost, až přiznáme práva odpovídající jejich schopnostem a intelektu i zvířatům, se kterými dnes stále vesele obchodujeme.
