V těhotenství jsem bojovala s covidem, dcera měla po porodu silnou infekci, říká Michaela

Michaelo, jste jednou z maminek pracujících pro spolek Nedoklubko a zároveň máte téměř roční miminko z umělého oplodnění. Proč jste musela jít zrovna touto cestou?
Miminko se nám nedařilo a lékaři nám sdělili, že umělé oplodnění je v našem případě jediná cesta k miminku. Byla to dlouhá a emočně vyčerpávající cesta, ale na druhou stranu, komu se poštěstí vidět svého budoucího potomka na vlastní oči ještě jako embryo?

Po umělém oplodnění se častěji rodí dvojčata, i když dnes lékaři doporučují vkládat spíše jedno embryo právě kvůli vyššímu riziku předčasného porodu. Když jste otěhotněla, už jste pracovala pro Nedoklubko a setkávala se tak s příběhy nedonošených dětí. Netoužila jste i přes určité riziko po dvojčatech?
Když jsem byla mnohem mladší, přišla mi dvojčata jako dokonalé řešení všech nepříjemností souvisejících s porodem a mateřstvím. Ano, takhle naivní jsem jako náctiletá byla. Když jsem se nakonec dostala do životní situace, kdy jsem mohla jít pravděpodobnosti dvojčat podstatně naproti díky IVF, tenhle můj dětský sen se opět vynořil. Ale to už jsem se začala racionálně a troufám si říct i konečně realisticky zajímat o to, co by to obnášelo – včetně rizika předčasného porodu. Pátrání mě nakonec oklikou přivedlo k Nedoklubku, takže to rozhodování k něčemu dobré určitě bylo.

Když jsem byla mnohem mladší, přišla mi dvojčata jako dokonalé řešení všech nepříjemností souvisejících s porodem a mateřstvím. Ano, takhle naivní jsem jako náctiletá byla.

Jak jste se vlastně dostala do Nedoklubka? Většinou tam pracují maminky, které mají doma nedonošené dítě.
V říjnu 2019 jsem narazila na inzerát, ve kterém hledali korektorku pro časopis Nedoklubko jako dobrovolnici. Cítila jsem, že je to přesně to, co potřebuji – poznat příběhy opravdových lidí a ještě být prospěšná společnosti. Jsem moc ráda, že to vyšlo. Spolupráce s Nedoklubkem mě obohatila v mnoha ohledech.

Umělé oplodnění nakonec vyšlo a vy jste čekala jedno miminko. To už jste četla spousty příběhů o předčasném porodu. Jak vlastně probíhalo vaše těhotenství?
Hned na začátku jsem krvácela kvůli hematomu a prakticky celý první trimestr jsem tak skončila uvězněná na gauči s nařízeným klidovým režimem. Ale zbytek těhotenství byl už bez jakékoliv těhotenské komplikace. Kdyby mi dcerka nedávala pravidelné dávky kopanců a převelice těžce se mi neobouvaly ponožky, skoro bych nevěděla, že jsem těhotná.

A právě v průběhu vašeho těhotenství jste dělala korekturu nově vznikající knize, ve které je mnoho příběhů nedonošených dětí. Nebylo to pro vás stresující?
Ano, tato nabídka přišla, když jsem byla ve 24. týdnu těhotenství. Vzpomínám si, jak jsem svého muže vyděsila a následně pobavila tím, že jsem na začátku sedmého měsíce při korektuře knihy vyskočila z gauče a začala si balit tašku do porodnice. Vyděsilo mě totiž, že v mém týdnu těhotenství už většina žen z příběhů měla porod dávno za sebou, a já nemám sbalený ani kartáček na zuby. Přiznávám, že svou roli sehrály i rozbouřené hormony, na jejich uchlácholení stačilo tu tašku připravit a hodit do chodby.

Takže po celý zbytek těhotenství už bylo vše naprosto ukázkové?
Ano, tedy téměř. Moji idylku překazil na začátku devátého měsíce COVID-19, ke kterému se přidala bakteriální infekce. Což v mém případě znamenalo pět dnů téměř nesrazitelných horeček, které stoupaly několikrát denně ke 40 °C. Hned první noc jsem volala vyděšená do dvou nemocnic na pohotovost, ale v obou mě prakticky poslali pryč, i když jen po telefonu. Až jsem byla vděčná, že jsem třetí den horeček měla pocit úniku plodové vody, který se sice v porodnici nepotvrdil, ale alespoň malou zkontrolovali. A mně udělali test na covid.

Nakonec i přes tuto nepříjemnost jste dceru neporodila předčasně, ale naopak ji téměř dva týdny přenášela. Po porodu však nastaly komplikace, můžete popsat jaké?
Hned po narození dcerku Beátku vzali bokem, aby jí odsáli dýchací cesty. Pamatuji si jen, že jsem poslala manžela, aby tam byl s ní. Už po pár vteřinách jsem ale slyšela její pláč. Několik hodin jsem sledovala ustarané výrazy asistentek i doktorů, kteří se postupně sbíhali, takže její pláč byl pro mě obrovskou úlevou. Ještě mě čekala krátká narkóza kvůli neodloučené placentě, ale pak už se všechno zdálo v pořádku. Večer se mi malá nezdála. Měla jsem pocit, že má teplotu a byla plačtivější. Podle sestry to bylo jen lehoučké zvýšení teploty a poradila mi pozice, aby dcerku nebolelo bříško. V noci byla Beátka už vyloženě neklidná, pořád se budila a plakala, nic nezabíralo. Já se ji snažila samozřejmě pravidelně přikládat, ale na opravdové kojení bylo ještě brzy.

Co následovalo dál?
Ráno jsem ten svůj špatný pocit probírala s novou sestřičkou, která na Beátce hned poznala, že to není bolavé bříško, ale příšerný hlad. Rovnou ji vyšetřila i paní doktorka a bylo jasné, že to bude vážnější – u Beátky se už den po porodu rozvinula novorozenecká žloutenka, kterou jsem samozřejmě neviděla, jak jsem z ní nespouštěla oči. Vyšetření krve pak potvrdilo obavy, že dcera bojuje se silnou infekcí. Bylo to z toho důvodu, že se už při porodu nalokala zakalené plodové vody. Dcerka tak musela do inkubátoru, aby během prvních dnů léčby hlídali její životní funkce a mohla začít hned i fototerapie.

Měla jsem o dceru obrovský strach a tížilo mě vědomí, že „tam“ pláče, je jí zle, ale její máma nepřichází. Hrozně mě bolelo, že se musí cítit opuštěná a zrazená a já pro ni víc nemůžu udělat.

Prožívala jste těžké chvíle odloučení, které naštěstí netrvaly tak dlouho, jako to bývá u nedonošených dětí. Co na tom bylo nejtěžší?
Měla jsem o dceru obrovský strach a tížilo mě vědomí, že „tam“ pláče, je jí zle, ale její máma nepřichází. Hrozně mě bolelo, že se musí cítit opuštěná a zrazená a já pro ni víc nemůžu udělat. Rozumově si dokážete vysvětlit, že to není nic strašného, že je to jen chvilka, je to pro její dobro, že se dějí mnohem horší věci, a i se mohly stát, ale rozum není zrovna to, co by ženu po porodu nějak závratně ovládalo – nebo aspoň mě ne. Ten zásah byl přímo do srdce, a to se s naší situací vyrovnávalo velmi obtížně.

Jak dlouho trvalo, než jste s malou mohly domů?
Domů nás pustili osmý den po porodu.

Váš příběh se stal součástí on-line knihy pro Nedoklubko, která je mimochodem novinkou tohoto spolku a vy jste knize dělala korekturu. Proč jste se rozhodla jej zveřejnit?
Když jsem se domlouvala s Luckou Žáčkovou, ředitelkou Nedoklubka, na korektuře knihy, poprosila mě, jestli bych mohla přispět k tématu ze svého v té době těhotenstvím ovlivněného pohledu. V duchu těhotná těhotným… Hrozně dlouho jsem váhala, protože jsem neměla pocit, že ženám, které prožívají tak obrovský strach o své dítě, vůbec mohu něco relevantního předat. Narozením dcery a bojem s její nemocí se to ale ve mně nějak zlomilo. Prošla jsem si jím díky té osobní zkušenosti, byť to byla jen „demoverze“ toho, co musí prožívat.

V čem vidíte největší přínos spolu Nedoklubko?
Jsem upřímně vděčná, že tu Nedoklubko je. Kdo jiný by dokázal pomoci rodičům nedonošeňátek v jejich nejspíše nejtěžším období života, když ne ti, kteří si stejným peklem prošli sami a mají tak více než jasnou představu, jak mohou být v té chvíli užiteční. Činnost Nedoklubka jakožto rodičovské organizace mi proto dává dokonalý smysl. Druhý rozměr, který na něm oceňuji, je podpora výzkumů v problematice předčasného porodu a obecně rozšiřování povědomí o rizicích i možnostech prevence. Necílí jen na rodiny, kterým se děťátko narodilo předčasně, ale aktivně se snaží o to, aby to potkalo co nejméně rodin.

V neposlední řadě dělá určitým způsobem most mezi zoufalými rodiči a zdravotníky, aby se všichni snáz ocitli na jedné lodi a péče o miminko byla koncentrovanější. A jako můj soukromý bonus mi Nedoklubko v tomhle ne vždy laskavém světě pomáhá udržovat víru, že dobří lidé stále existují.

Ve světě se každý rok narodí až 15 milionů nedonošených dětí

Každoročně se narodí 15 milionů předčasně narozených dětí po celém světě a až 8 500 z nich v České republice. Rodiče dětí, které přijdou na svět o několik týdnů dříve, zažívají strach a obavy o své miminko, které ještě mělo zůstat v maminčině lůně. Máme však štěstí, že neonatologie neboli obor zabývající se péči o novorozence je u nás na špičkové úrovni a lékaři dokážou zachránit i děti narozené ve 24. týdnu těhotenství.

Spolek Nedoklubko dlouhodobě podporuje rodiny nedonošených dětí a snaží se o maximální osvětu v podobě mnoha aktivit, které pro předčasně narozené děti pořádá. Jedním z mnoha počinů Nedoklubka je kniha s názvem Když přichází na svět miminka do dlaně. Jejím cílem je, aby těhotné ženy, kterým hrozí předčasný porod, nebyly ve své situaci osamocené a ztracené. V knize najdou odpovědi na mnoho otázek a také příběhy rodin, kterým se narodilo miminko předčasně. Na knize se podíleli odborníci z oblasti gynekologie, porodnictví, neonatologie, psychologie, pediatrie, zdravotní sestry a v neposlední řadě samotné maminky, jejichž příběh je spojen s předčasným porodem.

„Kniha jde do tisku, zatím je v on-line verzi. Budeme ji začátkem letošního roku distribuovat do všech oddělení rizikových těhotenství, do gynekologických ordinací a neonatologických oddělení zdarma. Aby těhotné ženy nebyly ztracené a měly kde hledat přehledně informace,“ doplňuje ředitelka Nedoklubka Lucie Žáčková.