Někdy nepotřebujete medaili na krku k tomu, abyste se domů vraceli jako hrdinové. Přesně to je příklad plavkyně Barbory Seemanové. V tokijském bazénu řádila, dvakrát na dvoustovce překonala národní rekord, dostala se do vysněného finále. Jak říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS, stále za ní přicházejí neznámí lidé a gratulují.
Když před pěti lety cestovala do Ria de Janeira, byla benjamínkem české výpravy. Občanku vlastnila jen rok, kvalifikace na poslední chvíli jí „zhatila“ dovolenou v Řecku s rodiči.
Teď bylo vše jinak. Barbora Seemanová patřila v seznamu tuzemských olympioniků mezi největší hvězdy. S hrami v Tokiu dlouho dopředu počítala, cílila na ně. A modlila se, aby je nepokazil strašák dnešní doby – pozitivní test na koronavirus.
Snažila jste se v týdnech před olympiádou co nejvíc minimalizovat kontakt, nechodit někam, kam nutně nemusíte?
I normálně se snažím moc nechodit na místa, kde je hodně lidí. Maximálně do restaurace, ale tam stejně sedíte u svého stolu. Ale ano, měla jsem z toho velké obavy. Říkala jsem si, že je to prakticky jediná věc, která mi může olympiádu znemožnit. Člověk pro to nemůže udělat nic víc, než dodržovat základní věci. Každopádně zase jsem to s těmi myšlenkami nějak nepřeháněla. Spíš až potom v Japonsku jsem měla větší strach. Hodně jsem se stranila, vždycky jsem byla jen na tréninku nebo na pokoji.
Zkoušela jste se pak lehce vžít do kůže několika sportovců, kteří cestovali do Tokia vládním speciálem a kvůli nákaze o olympiádu přišli?
Když jsem se dozvěděla, že první český sportovec byl pozitivní a beachvolejbalistky (Markéta Naush Sluková s Barborou Hermannovou, pozn. red.) čekají na výsledek, říkala jsem si, že je to šílené. Hrozné. Je to jako kdyby si dva dny před olympiádou zlomily nohu. Ale tady to bylo horší v tom, že se člověk cítí zdravý. Byla jsem z toho smutná.
Oddechla jste si, když jste stála na startu své rozplavby na 200 metrů volným způsobem a věděla, že vám už nic olympiádu nevezme?
Přesně tak. Už předtím mi to vyšlo se štafetou, pak jsem se modlila, aby vyšla i dvoustovka. A když klaplo i to, říkala jsem, že je mi to dál prakticky jedno. Samozřejmě jsem si přála, abych mohla nastoupit i do semifinále, do kterého jsem postoupila. Ale úleva to byla velká.
Čistá radost. Do doby, než jsem přišla do mixzóny
Do semifinále jste naskočit mohla a v bazénu vám to sedlo náramně – stanovila jste nový český rekord a postoupila dál. Přitom ráno to nezačalo ideálně, zaspala jste, musela vás budit kolegyně Kristýna Horská…
Jsem na to docela zvyklá, stává se mi to úplně běžně a se spánkem mám prostě problém. Nechápu to, vždycky si nařídím budík a často nezazvoní (smích). Ale snažím se, aby mě to nevyvedlo z míry. V tomto případě to bylo pouze o půl hodiny, takže jsem si jen řekla: „Ty kráso, ty jsi fakt výborná.“ Každopádně bych byla raději více v klidu a měla víc času.
Je to jako kdyby si dva dny před olympiádou zlomily nohu. Ale tady to bylo horší v tom, že se člověk cítí zdravý. Byla jsem z toho smutná.
Vy jste ten člověk, co si nařídí více budíků za sebou v krátkém intervalu?
Normálně ano, ale tady jsem nechtěla budit dříve Kristýnu, tak jsem si dala jen jeden s tím, že určitě vstanu. Opravdu bych dala ruku do ohně za to, že jsem si ho nařídila! Nevím, co se tam událo, asi mi ho někdo vypnul (smích).
Jak jsem už prozradil, překonala jste rekord a šla do olympijského finále, ve kterém se nikdo z Česka nepředstavil 21 let. Před Tokiem jste říkala, že právě finále by byl takový pěkný cíl. Když se to povedlo, cítila jste jen a jen radost, nebo úlevu, že jste splnila to, s čím jste do Japonska odlétala?
Byla to čistá radost. Tedy do doby, než jsem přišla do mixzóny mezi novináře. Tam jsem slyšela: „Vy jste sem jela s tím, že chcete do finále, a povedlo se to.“ Pro sebe máte nastavené nějaké cíle a nějaká přání, ale prostě do médií něco řeknete. Takže jsem pak byla ráda, že jsem splnila to, co se ode mě očekávalo. A že nemusím hodnotit zklamání.
Barbora Seemanová posílá polibek po šestém místě ve finále olympijských her. Zdroj: Profimedia.cz
Barbora Seemanová posílá polibek po šestém místě ve finále olympijských her. Zdroj: Profimedia.cz
Ve finále na dvoustovce jste opět vylepšila národní rekord na čas 1:55,45. Před odletem domů jste říkala, že jen vyslovení vašeho umístění vám vykouzlí úsměv na tváři. Takže říkám šesté místo. Pořád to trvá?
Ano, pořád to ve mně je. Než jsem odjela na soustředění, kde teď jsem, byla jsem nakupovat a zastavil mě neznámý pán s tím, že mi ohromně gratuluje. Tím, jak mi to furt někdo připomíná, krásný pocit přetrvává, nevyprchává. Ale časem to samozřejmě trochu pomine.
Ohromně lidská trenérka
Někdo mohl neodborným pohledem očekávat, že když jste získala před olympiádou zlato na mistrovství Evropy v Budapešti, v Tokiu půjdete po medaili také. Ale rozdíl mezi Evropou a zbytkem světa je zvláště v plavání obrovský, že?
Přesně. Lidé, kteří plavání vůbec nesledují, to brali tak, jak jste říkal: „To už je v pohodě, to bude na olympiádě placka. To bude super, až se vrátíš.“ Takže jsem jim musela vysvětlovat, že to tak úplně není a svět je odskočený. Za všechny ženské plavecké disciplíny na olympiádě byly jen dvě medaile z Evropy. A to je šílené.
V minulosti jste uvedla, že z olympiády v Riu de Janeiru si toho kromě odletu z pražských Kbel a milionu mikrofonů před vámi příliš nepamatujete. Přesto, byla tato zkušenost něčím, co vám k současnému úspěchu v Tokiu dopomohlo?
Pomohlo mi to prakticky ve všem. To, že si skoro nic nepamatuju, byla samozřejmě nadsázka. Prožila jsem si to a v hlavě to mám. Vybavuju si, jak jsem byla před závodem úplně v pohodě, jak jsem pak brečela v mixzóně a podobné věci. Vzala jsem si z této zkušenosti dost, bylo moc fajn, že jsem si mohla olympiádu „zkusit“. Byla jsem opravdu mladá a moje účast nečekaná, jela jsem tam bez tlaku, což bylo to nejlepší. Stoprocentně mi Rio pomohlo. I proto, že se mi to tam nepovedlo, protože pak jsem poznala ty ne úplně dobré emoce.
Vaše trenérka Petra Škábová po úspěchu v Tokiu podotkla: „Několikrát jsem Báře řekla, že je mojí první závodnicí na takhle vysoké úrovni, a že tedy plně pochopím, pokud ode mě odejde ke zkušenějšímu trenérovi.“ Vážíte si tohoto sympatického a skromného prohlášení?
Vážím si hlavně toho, že Péťa byla stoprocentně pro to, abych šla na univerzitu do Ameriky. Chtěla pro mě to nejlepší. Bylo z toho patrné, že si mě mermomocí nechce držet do doby, dokud mám výsledky. A kdyby se mi přestalo dařit, tak ať jdu. Chce, abych se zlepšovala a výkonnostně rostla. Je jednou z mála osob v českém plavání, které nejdou po úspěchu přes mrtvoly. Je ohromně lidská. Ona si mě váží jako plavkyně, já jí jako trenérky. Hrozně jí děkuju za všechno. Je to sen pro každého sportovce.
Stoprocentně mi Rio pomohlo. I proto, že se mi to tam nepovedlo, protože pak jsem poznala ty ne úplně dobré emoce.
Jak trenérka prožívala vaše úspěchy v Tokiu? Nepřipomínalo to velkolepý a později virální sprint australského kouče Deana Boxalla, který předvedl po vítězství své plavkyně Ariarne Titmusové?
Je také šíleně emoční. Myslím si, že kdyby někdo natočil ji, bylo by to hodně podobné. Většinou taky různě skáče, shazuje lidem brýle z hlavy a podobně (smích). A vždycky pláče, což je hezké, protože si můžeme poplakat spolu. Není možná takový „magor“ jako ten trenér, ale umí to pěkně prožít skrz slzičky.
Po zlatu Krpálka s Prskavcem jsme dělali bordel
Myslíte si, že vám osobně roční odklad olympiády pomohl?
Asi ano. Hlavně jsem si v hlavě urovnala tu zmiňovanou Ameriku. Byla jsem ráda, že jsem měla čas si rozmyslet, jestli tam jít na univerzitu, nebo ne. Řekla bych, že jsem během toho roku ještě trochu dospěla, s Péťou nám tréninky fungovaly, hlava byla více v pohodě. Není třeba mluvit o tom, že jsem kvůli covidu nemohla nějaký čas trénovat, ale odklad mi zřejmě pomohl. Ještě jsem nabrala zkušenosti a forma rostla.
Běžně se sportovci na olympiádu těší skrz to, že po své soutěži budou obcházet jiné disciplíny a fandit ostatním. To v Tokiu nešlo. U jakého sportu vás nejvíc mrzelo, že jste se nemohla podívat?
Určitě bych se šla podívat na tenis, vodní slalom, kánoe nebo sportovní lezení s Adamem Ondrou. Stoprocentně bych nevynechala ani atletiku, kterou mám ráda. Lítala bych mezi všemi možnými areály.
A co byl pak nejsilnější zážitek mimo vaše závody? Příchod Lukáše Krpálka s Jiřím Prskavcem, kteří vyhráli zlato ve stejný den, do olympijské vesnice?
Přesně tahle věc. To bylo to, o čem olympiáda má být, že se jako tým podporujete napříč sporty. Fakt obrovský zážitek. Když jsme pak byli společně a dělali bordel na celou vesnici, bavilo mě to. A pak jsem se dost těšila – jak jsem už naznačila – na závod Adama Ondry. V lezení je to napínavé, prožívala jsem to dost.
Obecně se dokážete při sledování sportu hodně „nervit“?
Někdy až příliš. Sportovce jsem třeba nikdy předtím osobně neviděla, ale u telefonu, kde jsem to sledovala, jsem dokázala i řvát, zvlášť u Adama Ondry. Jsem velká fanynka.
Už jste dvakrát mluvila o Americe. Původní plán byl takový, že po olympiádě odejdete na univerzitu do Louiseville. Bylo těžké udělat finální rozhodnutí a zůstat doma?
Bylo to šílené. Přemýšlela jsem nad tím snad každý den po dobu půl roku. Pořád mě něco nutilo na to myslet. Když už jsem do médií nahlas řekla, že tam nepůjdu, musela jsem být stoprocentně přesvědčená. Pokud bych si řekla „tak co kdybych tam nakonec šla“, bylo by to pitomé (úsměv). Ale po tom, co se odložila olympiáda, už to bylo trochu jednodušší. To už byla jen malá šance, že se do Ameriky vydám. Jen občas jsem někde vzadu měla, abych toho nakonec nelitovala.
Dřív žurnalistika, teď psychologie
Teď vás čeká velká novinka – mezinárodní soutěž International Swimming League, do které jste byla draftována maďarským týmem Iron. Čekala jste to?
Kdybych odešla do Ameriky, v soutěži bych se nemohla představit, protože jde o profesionální ligu. Vždycky jsem si říkala, že pokud nepůjdu do Států, chtěla bych si ISL vyzkoušet. Je super na jedné dráze trénovat s mistrem světa, mistryní světa, olympijským vítězem… Tři roky, co soutěž existuje, jsem si něco takového přála. Ale nikdy jsem nečekala, že bych mohla být draftována – to byla letos novinka. O to to bylo zajímavější – skrze draft dýchá z ISL ryzí profesionalismus.
Podle toho, jak organizátoři ISL promují, to vypadá na poměrně velkou show.
Chtějí plavání více zpopularizovat, proto je soutěž dělaná pro diváky a má to být trochu show. Aby to bylo lehce třeba ve stylu hokeje.
Asi není náhoda, že si vás vybral zrovna maďarský tým, když jste se stala evropskou šampionkou v Budapešti, že?
No to nevím (smích). Je to takové hezké, zřejmě jsem se u nich v květnu hezky uvedla. Nikdy předtím jsem v Maďarsku nebyla. Všichni mi říkali, že je to rychlý bazén. Já na to: „Jo? Tak uvidíme.“ No a měli pravdu.
Úsměv Barbory Seemanové po vydařeném závodě na olympijských hrách. Zdroj: Profimedia.cz
Úsměv Barbory Seemanové po vydařeném závodě na olympijských hrách. Zdroj: Profimedia.cz
Dříve jste tvrdila, že byste chtěla studovat žurnalistiku. Platí to stále?
Rozhodovala jsem se mezi žurnalistikou a psychologií. Když jsem měla jít do Ameriky, dost lidí mi říkalo, ať si vyberu sportovní management, protože to je nejlehčí věc, se kterou se dá dobře kloubit plavání. Ale to mě moc nebavilo. Když tedy Spojené státy padly, začala jsem studovat v Praze. Jsem na oboru Psychologie a sociologie, což mě moc baví a zajímá. Do budoucna bych chtěla tíhnout k psychologii.
Podle některých videí Českého olympijského týmu, na kterých ukazujete, jak správně plavat, to vypadá, že umíte věci hezky předat a vysvětlit. Práce s malými dětmi a trenéřina vás vůbec neláká?
To úplně ne, protože mi trochu chybí trpělivost, když někdo neposlouchá. Potřebovala bych vzorné žáky (úsměv). Bylo by pro mě těžké trénovat děti, které by na bazén chodily jen z donucení. Ale ráda pomáhám lidem, možná proto to tak působí.
