Největší náměstí v Česku, věž s výhledem i pojízdní veteráni. Vysoké Mýto láká na výlet do historie, která žije
Největší náměstí v Česku, tři dochované věže městských bran, gotický kostel se secesní výzdobou i téměř sto let nepřetržité výroby autobusů. Vysoké Mýto, královské věnné město ve východních Čechách, ukazuje, že historie nemusí zůstat jen za sklem. Místní ji udržují při životě – a v roce 2023 za to město získalo titul Historické město roku.
Svému zakladateli vzdalo město hold opravdu velkoryse. V roce 2012 mu postavilo sochu před Pražskou branou, u hlavního vstupu do historického centra. Přemysl Otakar II. tu ale nestojí jako válečník.
„Je to vlastně první socha, která byla tomuto králi v České republice postavena. A zajímavé je, že nezobrazuje krále jako bojovníka, ale jako panovníka, který drží zakládací listinu Vysokého Mýta. Samozřejmě jsme velmi pyšní, protože Vysoké Mýto je královské, dokonce královské věnné město,“ říká starosta František Jiranský.
Co znamená věnné město, vysvětluje ředitel Českého královského institutu Zdeněk Prázdný. „Ve 14. století panovníci vyčleňovali města, která měla zajistit živobytí královen. Panovnice v nich často měly i vlastní dvůr. A ve chvíli, kdy ovdověly nebo z jiných důvodů u dvora nepůsobily, zajišťovalo jejich existenci právě královské věnné město.“
Největší náměstí, které tak nepůsobí
Vysoké Mýto založil Přemysl Otakar II. někdy před polovinou 13. století. „Do dnešní doby se nám zachovala dispozice původního města, tedy obrovské čtvercové náměstí o rozloze necelých 20 tisíc metrů čtverečních,“ připomíná starosta.
Náměstí Přemysla Otakara II. je největší v Česku, když na něm ale stojíte, tak úplně nepůsobí. Opticky ho zmenšuje dominantní morový sloup i vzrostlé lípy.
Půdorys středověkého města přežil v neobvyklé čistotě. „Ulice byly nádherně naplánované, takže celý půdorys je pravoúhlý. Kdybyste se nad město vznesli dronem, viděli byste jakousi šachovnici,“ popisuje ředitel krajského technického muzea Jiří Junek.
„Nebourejte, opravte.“ Věže zachránil Šembera
Vysoké Mýto má něco, čím se může pochlubit jen málokteré české město – dochovaly se mu všechny tři věže vstupních bran. Vděčí za to rodákovi Aloisi Vojtěchu Šemberovi.
V roce 1840 nařídil zemský správce hrabě Chotek, aby česká města postupně bourala hradby, věže a brány a mohla se dál rozrůstat. Stejný osud čekal i Vysoké Mýto. „Šembera tehdy řekl: Ne, vážení, jsou to významné doklady naší bohaté historie, ty věže tu musí zůstat. Burcoval mezi místními, ať nebourají, ale opraví. Jenže oprava něco stojí, a tak se vyhlásily sbírky. Jako poslanec říšského sněmu sbíral peníze dokonce i mezi českými poslanci,“ vypráví Jiří Junek.
Díky tomu se dnes můžete podívat do takzvané Pražské věže. S výškou 48 metrů je nejvyšší a slouží jako vyhlídková – nabízí pohled na celé náměstí i daleké okolí. Běžně nepřístupné jsou věž Litomyšlické brány a věž Choceňské brány zvaná Karaska. „Ta se zachovala v nejvěrohodnější podobě, protože nebyla v 19. století přestavována. A třeba v ní bylo vězení,“ dodává Junek.
I to patřilo k výsadám královského města. „Mělo celou řadu práv. Právo várečné, takže skoro v každém domě se vařilo pivo, nebo právo vykonávat popravy – to se ale odehrávalo za městem, ne na náměstí. Hlavně se tu ale konaly trhy. A ty tu jsou dodnes,“ říká ředitel muzea.
Zvonice, kostel a oltář, který sem původně nepatřil
Ve duchu Šemberova hesla dnes slouží lidem i zvonice. Ztratila svůj původní účel a proměnila se v galerii. „Kostel svatého Vavřince nebyl už v raném novověku úplně stabilní, hlavně jeho věže se zvony. Dokonce hrozilo, že by se mohly zřítit. Proto byla v 16. století kousek od kostela postavena zvonice a zvony se přenesly tam,“ vysvětluje Jiří Junek.
Dnes jsou zvony zpět ve věžích kostela. A i za tím stojí Vojtěch Šembera, který spolu s tehdejším vedením města prosadil generální opravu chrámu. Proto mezi církevními motivy najdete i výjimečně světský. „Je tu vymalovaný zakladatel města a také pánové, kteří se zasloužili o poslední opravu na začátku 20. století,“ ukazuje farář Stanislav Tomšíček. Vzácným kostel podle něj činí spojení gotiky ze 14. a 15. století se secesní výmalbou.
Dominantou interiéru je bohatě zdobený hlavní oltář s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla. Ten ale nevznikl pro Vysoké Mýto. „Brandl ho maloval pro cisterciácký klášter v Sedlci u Kutné Hory. Když ho císař Josef II. zrušil, měšťané po jednom z požárů, které zničily město i výzdobu kostela, oltář i obraz koupili,“ vypráví farář. A kam se poděl patron kostela svatý Vavřinec? Přesunul se na boční fresky a do boční kaple.
Hřbitov o čtyřech patrech a kamenná kronika
U kostela se nachází i historický hřbitov. Kvůli hradbám, které tu pravděpodobně vedly, se nemohl rozšiřovat do stran, a tak má čtyři patra směrem dolů. Stojí na něm také lampa mrtvých, která zesnulým svítila na cestu a dodávala naději.
Části hradeb jsou ve městě k vidění dodnes, i když jde spíš o novodobou zeď na místě těch původních. „Máme tak krásnou představu, kudy hradby vedly. Zajímavostí je, že na jedné jejich části vznikla jakási živoucí kronika města – jsou do ní zazděné kamenné desky s nápisy o historických událostech, které se u nás odehrály,“ říká Jiří Junek.
Od koňských kočárů k tisícům autobusů ročně
V technickém muzeu se historie potkává se současností. Vysoké Mýto se jako královské věnné město titulovalo až do zániku monarchie v roce 1918 – a ještě v té době se tu zrodila tradice, kterou město nese dodnes.
„Firma Sodomka byla založena v roce 1896 a začínala s výrobou koňských kočárů. Za první republiky ve 20. letech se přeorientovala na karoserie osobních automobilů a v roce 1928 začala vyrábět i karoserie autobusů. Pod jinými názvy funguje dodnes a vyrábí několik tisíc autobusů ročně. Za dva roky tak budeme mít sto let nepřetržité výroby autobusů ve Vysokém Mýtě,“ říká Jiří Junek.
Všechny muzejní exponáty jsou pojízdné, včetně hasičské techniky. I ta totiž patří k historii města. Návštěvníky ale často překvapí Tatra 613. „Tento vůz byl koupen v roce 1986 pro generálního ředitele národního podniku Karosa. V 90. letech, kdy přišla auta západních značek, ho dostali podnikoví hasiči. Přestříkali ho na červenobílou, opatřili majáky a používali ve firmě. Naštěstí se krásně zachoval interiér,“ popisuje ředitel muzea.
Historické město roku, které žije
V Mýtě se k dědictví předků chovají s úctou, ať jde o památky, nebo o duchovní odkaz. Město do oprav historického centra investuje nemalé prostředky, zároveň ale chce, aby centrum nebylo jen kulisou.
„Bylo by smutné, kdyby centrum nežilo. Proto se snažíme, aby tu probíhaly kulturní, sportovní a společenské akce. Máme vyhlášené farmářské trhy a chceme, aby to, co nám tu předkové zanechali, co nejvíc žilo,“ říká starosta František Jiranský.
Ta snaha přinesla i ocenění. „Za péči o historické dědictví a za pestrý společenský a kulturní život v historickém centru jsme v roce 2023 získali cenu Historické město roku, kterou vyhlašuje Ministerstvo kultury a Sdružení historických sídel. I na to jsme samozřejmě pyšní,“ dodává starosta.
