Historie

Neúspěšný pokus o atentát na amerického exprezidenta Donalda Trumpa znovu připomněl temné dějiny útoků na americké prezidenty a politiky. Ve čtyřech případech se útočníkům jejich dílo podařilo dotáhnout až do smrtícího konce. Jeden z neúspěšných atentátů na prezidenta Franklina Delano Roosevelta v roce 1933 nepřežil vedle sedící starosta Chicaga, český rodák Antonín Čermák.

Československý červený kříž vstoupil do transformace v nezávislou národní společnost po personálních změnách na konci roku 1989 plně mimořádnou celostátní konferencí ČSČK 6.–7. dubna 1990 v Praze. Konference kodifikovala v nových stanovách požadované změny postavení ČSČK – vyjadřovaly přihlášení se ČSČK k ideálům a základním principům Mezinárodního hnutí ČK a ČP, které byly do stanov explicitně vloženy, a vytvořily tak předpoklad pro jeho transformaci v nových společenských podmínkách.

Před Mezinárodní konferencí Červeného kříže plánovanou na rok 1963 (100. výročí jeho založení) se konalo v roce 1961 zasedání Rady guvernérů Ligy společností Červeného kříže a Rady delegátů Červeného kříže. Pro setkání vrcholných orgánů Mezinárodního Červeného kříže byla vybrána Praha, bylo to poprvé, co se schůze tohoto typu konaly v takzvaném východním bloku. Zasedání, včetně přípravných jednání, probíhalo od 25. září do 7. října 1961 a vybrán pro ně byl pražský hotel International, slavnostní zahajovací ceremoniál se konal v Rudolfinu 30. září.

S ohledem na výsledky jednání českých a slovenských politiků po volbách v roce 1992 začalo být jasné, že dojde k rozdělení československé federace na dva samostatné státy –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Českou republiku a Slovenskou republiku. Toto nutně znamenalo ukončení existence ČSČK a naopak si vyžádalo, v souladu s principem jednoty, vznik dvou samostatných národních společností Červeného kříže. Do roku 1993 tak obě republikové organizace vstoupily již samostatně. Stanovy samostatné české organizace byly přijaty 5. června 1993 na ustavujícím sjezdu v Praze a kodifikovaly pro stávající organizaci ČSČK na území ČR název „Český červený kříž“. Tento I. sjezd ČČK byl zároveň sjezdem posledním – ukončil poúnorovou „tradici“ sjezdů jako nejvyšších orgánů Červeného kříže u nás.

Od smrti vůdce KLDR Kim Ir-sena uběhlo 30 let. Nelítostný vládce byl zodpovědný za miliony úmrtí, což ho řadí mezi nejhorší diktátory 20. století. I když se mu nepovedlo silou sjednotit celou Koreu, moc, kterou získal v severní části poloostrova, se vymykala nejdivočejším představám. Kim si za dekády své vlády vytvořil kult osobnosti hodný Boha, zároveň založil neotřesitelnou komunistickou dynastii, která panuje dodnes. Z KLDR vybudoval jednu z nejvíce izolovaných a nesvobodných zemí světa. Ač se chtěl krutý zakladatel Severní Koreje dožít alespoň 120 let, zemřel 8. července 1994 ve věku 82 let.

Prožili si peklo v éře japonské nadvlády i za generalissima Čankajška. „Japonci tchajwanské domorodce často fyzicky likvidovali. Za takzvaného bílého teroru, který skončil až v roce 1987, jsme zase čelili neustálému zatýkání, věznění, převýchově v pracovních táborech a občas naši lidé prostě zmizeli,“ vypráví 55letá Liglav Awu, příslušnice kmene Paiwan. Původní obyvatelé pacifického Tchaj-wanu ale pociťují diskriminaci i dnes. „Vláda nám například nevrátila zkonfiskovanou půdu. Ve srovnání s minulostí teď ale prožíváme asi nejlepší dobu,“ říká pro CNN Prima NEWS 41letý Apyang Imiq z kmene Truku. Imiq i Awu patří na Tchaj-wanu mezi žádané spisovatele a s jejich tvorbou se nyní mohli setkat i Češi.

Když Gavrilo Princip před 110 lety zastřelil v Sarajevu následníka trůnu Františka Ferdinanda d‘Este, unikl popravě jen díky nízkému věku. Místo oprátky putoval do vězení v českém Terezíně. Ve zdejší cele se musel smířit s krutými podmínkami, které odporovaly tehdejším řádům. Pro CNN Prima NEWS to popisuje 87letý badatel Stanislav Buchar, pro něhož jsou okolnosti sarajevského atentátu celoživotním koníčkem – pátral kvůli nim v českých, rakouských i balkánských archivech, naučil se srbochorvatsky, mluvil s pamětníky i Principovými příbuznými.

Předělem v poválečné historii Československého červeného kříže (ČSČK), stejně jako celé naší republiky, byly únorové události v roce 1948, kdy se moci ve státě chopila KSČ. Ty přinesly pro ČSČK velké změny, především co se týče rozsahu jeho činností.

Jak bylo osvobozováno území Československé republiky, obnovoval postupně Československý červený kříž (ČSČK) na těchto územích svou činnost. Formální zahájení jeho činnosti na území ČSR deklarovala 9. května 1945 Česká národní rada.

V roce 1938, po prosincové rezignaci zakladatelky Československého červeného kříže (ČSČK) Alice Masarykové, byl novým předsedou zvolen generál zdravotnictva MUDr. Vladimír Haering, mající bohaté zkušenosti jak ze zdravotnické služby v československých legiích v Rusku, kterou řídil, tak i z ČSČK. Připadl mu nelehký úkol provést ČSČK obdobím druhé republiky, a ještě těžší úkol pokoušet se udržet jeho existenci v protektorátu. Tento úkol mu však nebylo dáno splnit.

Absolutní teplotní rekord z roku 1921 (40 °C), který padl 29. července v Hradci Králové, byl v českých zemích překonán pouze dvakrát. Poprvé 27. července 1983 v Praze-Uhříněvsi (40,2 °C) a podruhé 20. srpna 2012 v Dobřichovicích (40,4 °C). Ani aktuální vedra nenasvědčují, že dojde k přepisování žebříčku. První prolomení čtyřicetistupňové rysky vyvolalo v roce 1921 také patřičný ohlas v tisku. „Teplota, měřena na výsluní, dosáhla až 58 st. Celsia,“ senzacechtivě oznámily tehdejší Národní listy. Údaje z teploměrů umístěných na slunci nicméně meteorologové neuznávali, královéhradecký rekord 40 °C ale vstoupil do dějin české klimatologie.