československý hokejový tým v roce 1949
Nad sedmým místem na hokejovém mistrovství světa konaném v minulém roce srdce českých fanoušků zrovna nezaplesalo. V neutěšeném stavu mysli se doporučuje hledat útěchu v dějinách. To by neměl být problém. I díky politickému vývoji nabízejí naše hokejové dějiny dost slavných, veselých i smutných momentů doprovázených barvitými scénami.
Problémem je, že mnoho zvláště mladých fanoušků o této historii a v ní uložených příhodách ví velmi málo nebo vůbec nic. Podívejme se alespoň na tři významné události, které se zapsaly do historie a byly po léta uloženy v paměti hokejových fanoušků.
1947 – RAKOUSKO PORÁŽÍ ŠVÉDSKO A ČESKOSLOVENSKO POSÍLÁ DO VÍDNĚ VAGÓN S UHLÍM
Předčasné švédské oslavy
V roce 1947 se v Praze konalo mistrovství světa v hokeji; Kanada se nezúčastnila a tak byli horkými favority Čechoslováci a Švédové. Při vzájemném souboji Československo prohrálo 2:1. Fanoušci byli hořce zklamáni, národní mužstvo zatracováno a Švédové se už před posledním zápasem s outsiderem Rakouskem cítili jako mistři. Král Gustaf jim už dokonce poslal blahopřejný telegram.
Jak vzpomíná legendární Gustav Bubník, jedna z klíčových postav československého hokeje, o desítky let později: „Jelikož jsme v Praze měli (a stále máme) spoustu hezkých děvčat a dost alkoholu, slavili Švédové své vítězství až do časných ranních hodin“. „Skoro šampióni" ze Skandinávie byli oslavami tak zmoženi, že prohráli zápas proti outsideru Rakousku, konající se téhož dne 1:2.
Ať žije Rakousko
Na začátku bylo na stadionu pár stovek diváků. Když se lidé z rozhlasu dovídali, jak zápas probíhá, přijížděli po tisících na stadion na pražskou Štvanici, aby podpořili rakouský tým, který vedl 1:0 a 2:1. Lidé skandovali AŤ ŽIJE RAKOUSKO, volání ne zcela obvyklé v zemi, která se cítila po staletí v rakouském mocnářství jako v žaláři národů. Konečná výhra outsidera otevřela Československu cestu k zisku zlaté medaile – prvního titulu mistra světa v historii. V euforii vnikli po zápase diváci na ledovou plochu a odnesli rakouské hráče asi kilometr na ramenou do jejich hotelu Na Poříčí. Popularita Rakouska u veřejnosti nebývale vzrostla. Byl natočen i film, jehož zápletka vychází z tohoto zápasu (Polibek ze stadionu, režie Martin Frič).
V Národním divadle byla na programu opera Rigoletto od Giuseppe Verdiho. Když se barytonista Thein jako Rigoletto dozvěděl, že Rakousko porazilo Švédsko, zareagoval na to po svém. Následující árii zazpíval asi takhle: „Musím vám oznámit, že Rakušané porazili Švédy 2:1 a že můžeme být mistry světa". Potlesk byl mohutný. Večer Československo porazilo USA a stalo se mistrem světa.
Uhlí a potraviny
Rakousko na tom bylo po druhé světové válce dost bídně. Vídeň utrpěla spojeneckým bombardováním a dva roky po válce byl všeho nedostatek – od otopu po potraviny. Situaci ztížila i tuhá zima. Pražáci to věděli a přinesli k hotelu, ve kterém Rakušané bydleli, pytle plné potravin. Do „vymrzlé" Vídně byl vypraven vagón s uhlím.
1948 – ČECHOSLOVÁCI "UČÍ" HRÁT SOVĚTY KANADSKÝ LEDNÍ HOKEJ
Z fotbalového na hokejové hřiště
Sověti se rozhodli, že se naučí hrát tradiční kanadský lední hokej s pukem (šajba). Do té doby se v Rusku a Sovětském svazu hrál tzv. bandy hokej s malým míčkem a zahnutými hokejkami. Hrálo se na fotbalovém hřišti 90 minut rozdělených na dva poločasy. Každý tým měl deset hráčů v poli a jednoho brankáře. Tento typ hokeje se dodnes v Rusku a skandinávských státech pěstuje a konají se v něm i mezinárodní mistrovství.
V roce 1948 byl do SSSR pozván pražský klub LTC, tehdejší nejlepší evropský tým, který měl v Moskvě předvést základy hry nové pro sovětské hráče i publikum. Sovětští činovníci se živě zajímali i o hráčskou výstroj, která pro ně byla neznámá, fotografovali a měřili ji, aby mohli založit vlastní výrobu. Bylo vytvořeno první sovětské národní hokejové mužstvo, které proti LTC sehrálo tři zápasy. Sověti vyhráli první zápas 6:3, druhý prohráli 3:5 a třetí skončil remízou 2:2.
Sovětské vedení v čele se Stalinem si uvědomovalo propagandistický význam hokeje při mezinárodním měření sil. „Shora" přišel příkaz, že sovětské mužstvo se nesmí ve světových soutěžích spokojit s nějakým druhým nebo třetím místem, ale musí vyhrávat. Je prostě třeba tak dlouho trénovat a zdokonalovat se, až bude vítězství zaručeno.
To se povedlo dokonale. Aby získal zkušenosti, sehrál sovětský tým během několika let spoustu přátelských mezinárodních utkání s národními mužstvy Finska, Švédska, NDR, Polska a Československa, v nichž často vítězil výrazným rozdílem branek. Poté mužstvo na svém prvním vystoupení na mistrovství světa v roce 1954 ve Stockholmu vyhrálo hned napoprvé zlatou medaili a kapitán týmu Bobrov získal titul nejlepšího útočníka mistrovství.
Sovětské a ruské národní týmy byly během následujících desetiletí v mezinárodních kláních velmi úspěšné a často porážely československé / české národní mužstvo. Českoslovenští / čeští fanoušci to občas komentovali s melancholickým povzdechem: „Jo, jo, učedník prostě přehrál mistra".
1950 – HVĚZDY DO URANOVÝCH DOLŮ
Euforické stavy na Hlavním nádraží v Praze
Mistrovství světa v roce 1949 ve Švédsku přineslo další úspěch československého hokeje. Československo poprvé vyhrálo nad Kanadou a odneslo si zlatou medaili.
Na hlavním nádraží v Praze čekaly na hráče tisíce fanoušků. Byli přítomni i členové vlády v čele s předsedou vlády Antonínem („Tondou") Zápotockým. Pozdravili je a pogratulovali jim ve vládním salónku.
Nadšení nabylo takových rozměrů, že Gustav Bubník ještě o desítky let později vzpomínal: „Kdyby Zápotocký měl s sebou harmoniku, asi by nám i zahrál."
(Ministerský předseda pocházel z prostých poměrů – byl vyučený kameník – a rád po hospodách hrával na harmoniku a zpíval lidovky, z čehož jeho ochranka velkou radost neměla).
Po zářném vzestupu strmý pád
Zákaz vycestovat do západní ciziny přišel v následujícím roce. Československo bylo již obehnáno ostnatým drátem a volné cestování skončilo. Včerejší hrdinové nesměli vyjet na následující světové mistrovství v Londýně v roce 1950.
Příčina byla prostá: někteří hráči byli v podezření, že chtějí emigrovat a vytvořit exilové reprezentační československé mužstvo. Před časem to udělali tenista Drobný (pozdější vítěz Wimbledonu za Egypt) a krasobruslařka Vrzáňová. To by byla pro oficiální propagandu velká porážka. Několik dnů se hráči nedozvěděli pravdu a doufali, že zpoždění při odletu je způsobeno administrativními obtížemi (dva novináři údajně nedostali anglická víza).
Černý konec hospodské veselice
Pražští reprezentanti se nakonec setkali v hospůdce U Herclíků nedaleko Národního divadla a probírali situaci. U piva se dozvěděli, že rozhodnutí je definitivní. Na mistrovství světa v Londýně nepojedou a nebudou tak moci obhájit svůj titul z předchozího roku. Pravým důvodem ale nebyla novinářská víza, ta byla vystavena; nesměli prostě opustit republiku, aby neemigrovali.
Gustav Bubník vzpomíná: „Když byla ta největší veselice, kdy se nadávalo, proč jsme neodletěli, byli jsme už v pěkné kuráži. Mohu říci, že jsme nadávali, sem tam jsme vyběhli ven na náměstíčko a tam jsme křičeli: ´Smrt komunistům´ a ´My si nenecháme odstřihnout křídla, my řekneme pravdu´".
„Přitížila" jim i obměna písničky o slávistickém hráči Vlastovi Kopeckém. „Když byla veselice veliká a už jsme toho alkoholu měli v sobě dost, tak jsme začali zpívat všelijaké písničky na bývalého fotbalistu Vlastu Kopeckého. Byla to taková slávistická písnička. Místo Vlasta Kopecký jsme zpívali ´Žádnej není tak hezkej jako Venca Kopeckej´, to byl ministr školství a sportu. Když to bylo všechno v nejlepším, procházíme najednou s Roziňákem kolem, a náhle vstali dva páni od jednoho stolu a chytli nás. Řekli, že půjdeme s nimi".
S medailemi do Jáchymova
Nakonec bylo dvanáct hráčů národního mužstva odsouzeno k vysokým trestům (dohromady 77 let) za vlastizradu, špionáž pro Západ, přípravu opuštění republiky, zesměšňování vedoucích představitelů strany a státu atd. Některá obvinění byla bizarní: Václav Roziňák (deset let) se prý chystal tenistovi Drobnému, emigrantovi žijícímu v Londýně, přivézt z Prahy kravaty.
Po několika letech strávených v uranovém dole v Jáchymově s tuhým režimem byli „hvězdní vězni" přemístěni do uranového dolu v Příbrami, kde již byly podmínky snesitelnější. V táboře kolem šachty mohli hrát volejbal a basketbal. V zimě si dokonce vybudovali hokejové hřiště, měli už dostat od velitelství i brusle a výbavu a mohli by po tak dlouhé době zase vzít hokejky do ruky.
Milost v roce 1955
Po smrti Stalina a Gottwalda se politická situace mírně uvolnila a v roce 1955 byli hokejisté omilostněni a propuštěni.
Jedna perlička charakteristická pro „kafkovské" poměry v poválečném Československu. Tato milost jim byla udělena prezidentem Antonínem Zápotockým, týmž politikem, který pro ně před pár lety málem hrál na harmoniku na pražském hlavním nádraží.
Svérázný humor a svoji oddanost „hokejce a kanadám" za každých okolností projevil Gustav Bubník, když v jednom ze svých posledních vystoupení v televizi v pořadu 13. komnata překvapil moderátorku tím, že s úsměvem zalitoval:
„23. ledna 1955 jsme byli bohužel propuštěni z vězení, takže jsem si ten hokej na tom táboře nezahrál."
Československé prolínání hokeje a politiky
Hráči neemigrovali a oficiální státní propaganda tak porážku navenek neutrpěla; to se ovšem nedá říci o československém hokeji.
Omilostnění hráči nesměli hrát za národní mužstvo a několik let trvalo, než se mezery v reprezentaci zaplnily. V příštích desetiletích prolínání hokeje s politikou pokračovalo. To se projevovalo zvlášť při zápasech mezi sovětským a československým národním mužstvem, které měly mohutný politický „náboj" a byly občas doprovázeny společenským neklidem s politickými dopady.
To už je ovšem jiná kapitola zasluhující si zvláštní pozornosti.
Milan Faltus
