Polský deník Rzeczpospolita píše o požadavku válečných reparací po Rusku

Sovětský svaz a Německo podepsaly 24. srpna 1939 dohodu o vojenské a politické spolupráci, známou jako pakt Ribbentrop-Molotov, rozdělující vlivovou sféru ve Východní Evropě. Deník Rzeczpospolita uvádí, že se diskuze v Polsku zpravidla omezují jen na připomenutí okolností sovětské agrese v roce 1939, uvědomění si obrovského počtu obětí zločinů SSSR a na lítost, že historie je v dnešním Rusku zmanipulována nebo falšována. Deník připomíná, že „ruský stát nikdy neodsoudil Sovětský svaz za agresivní válku proti Polsku a připojení východních provincií v listopadu 1939“.

Vzájemnou rusko-polskou nevraživost založenou na vpádu Rudé armády do Polska v roce 1939 ještě více posílil článek šéfa ruské zahraniční rozvědky Sergeje Naryškina „Mnoho šancí nebylo“ (Mnogo vychoda nebylo). Naryškin píše o tom, že „Polsko jako stát přestalo za dva týdny existovat“ a dále popisuje, jak „velitel polské armády, maršál Edward Rydz-Smigly, posoudil rozumně situaci a vydal rozkaz, aby vojsko nešlo do bitvy. Rudá armáda rychle postupovala vpřed a za pět dní dosáhla bývalých hranic Ruské říše… Důsledky nucené polonizace se projevily - Rudá armáda se často setkala s tím, že byla vítána jako osvoboditel.“ Rovněž dále Naryškin pozitivně hodnotí přítomnost sovětské armády v tom smyslu, že na území Polska a pobaltských zemí zabránila protižidovským pogromům organizovaným zdejšími fašisty „čekajícími na své německé pány“.

To už bylo na Poláky moc, neboť to pociťují jako překrucování historie. Polský deník píše o tom, že jde jen o opakování znění známé Molotovovy nóty a že Naryškin se projevil „jako etnonacionalistický moralista, který tvrdí, že poválečné hranice jsou koneckonců spravedlivé, protože jsou založeny na etnických kritériích.“

Autor článku se ptá, proč se Moskva nepřizná k sovětským zločinům. Novinář si sám odpovídá: „Potvrzení skutečnosti by vedlo k potvrzení agrese do Polska po dohodě s Hitlerem. Byl by to úder historické identitě mnoha Rusů, postavené na mýtu SSSR jako vítěze nad nacismem. Došlo by k negaci mnohaletého úsilí ruské diplomacie, kdy by se tento stát mimo totalitní minulost stal navíc stejným účastníkem mezinárodních vztahů jako USA nebo významné evropské země - se stejně legitimními zájmy a podobným způsobem uplatňování své politiky. Mělo by to za následek revizi historiografických obrazů, jako jsou mapy území SSSR během války, zobrazující nejen Vilnius nebo Lvov, ale dokonce i Białystok a Przemyśl jako sovětská města. Vedlo by to k revizi počtu sovětských válečných obětí.“ K tomu se autor zmiňuje o deportaci polských občanů nebo internace polské armády na polském území, a to bylo porušením mezinárodního práva a překročením pravomocí okupující země.

Z toho deník Rzeczpospolita usuzuje, že Polsku a polským občanům vzniká nárok na náhradu škody způsobené porušením mezinárodního práva a Haagské konvence IV upravující práva okupanta. List dále uvádí: „K těmto požadavkům by se mohli připojit obyvatelé Ukrajiny, Běloruska nebo Litvy: bývalí občané Polska nebo jejich potomci, kteří by dokázali, že v letech 1939-1945 utrpěli škodu v důsledku sovětských zločinů.“ Autor článku se domnívá, že by pobaltské státy mohly navíc posílit svoji právní pozici tvrzením, že byly ze strany SSSR okupovány až ro roku 1991.

Článek je frontálním útokem na postavení dnešního Ruska na mezinárodní scéně. Uvádí se, že by „bylo dobré předložit otázku okupace Krymu na mezinárodní scéně. Současně by pobaltské země měly být podporovány v hledání právních možností k uplatnění nároků na odškodnění ze strany Ruska za zabrání jejich území.“

Autor článku samozřejmě nepočítá s tím, že by současné ruské vedení cokoli respektovalo. Podle něj ale „dříve nebo později nové ruské vedení bude muset odpovědět na otázku, zda je Rusko schopno zlepšit svou pověst, navázat mírovou spolupráci na evropském kontinentu a navázat normální kontakty s EU a NATO.“

Mirko Radušević