Totalita - Václavské náměstí demonstrace Zdroj: : youtube.com
Rok 1969 byl zlomem v historii Československa. Nadešlo zadupání veškerých nadějí počínaje v lednu upálením Jana Palacha, přes rezignaci Alexandra Dubčeka na dubnovém plénu ÚV KSČ, až po první srpnový konflikt národa s novou mocí a koncem roku prvními čistkami.
Jestliže demonstrace po Palachově smrti nebo po vítězství našich hokejistů na mistrovství světa ukázaly tehdejšímu vedení vzdor národa, který se nehodlal smířit s okupací Československa, měly demonstrace v srpnu 1969 hlubší význam. Poprvé proti sobě stál lid a moc prezentovaná represivními složkami v podobě nejen policie, ale i armády a Lidových milicí. Význam byl i v tom, že od té doby se nejen v Praze pravidelně 21. srpna konaly protestní akce.
Srpen 1969 byl momentem obrovského zklamání, kdy se českoslovenští představitelé, mezi kterými byli i takzvaní „muži ledna“ (Dubček, Černík, Svoboda) rozhodli tvrdě potlačit lidový odpor. Většina akcí v Československu měla bouřlivý průběh, neboť se lidé nechtěli smířit s normalizačním procesem, který od dubna 1969 začal Gustav Husák jako první tajemník komunistické strany nekompromisně prosazovat. 15. srpna měl Husák v Brně projev, ve kterém dal najevo pevné odhodlání tehdejší moci se s lidmi střetnout, a to za jakoukoli cenu: „Jestliže nechtějí pochopit, že lid této země chce klid a že strana mu pro něj chce vytvořit podmínky, tak nezbývá, než s nimi jednat jako s nepřáteli státu.“ Nebo jiné jeho prohlášení: „Stanovisko vedení je takové, že ty, kdo se odváží k aktivnímu odporu někde na ulici nebo něco podobného, rozbijeme nemilosrdně, ať by to stálo, co stálo.“
Nezůstalo jenom u prohlášení, byly určeny útvary Československé lidové armády, Veřejné bezpečnosti a Lidových milicí. Vznikaly operační štáby a komise, konaly se organizační přípravy a probíhal výcvik represivních složek. Zejména se cvičila „proslavená“ pořádková jednotka SNB. Nebylo nic ponecháno náhodě. Z Polska se dovezly dlouhé obušky, štíty, vrhače slzotvorných granátů apod. Připravena byla i vodní děla.
Národ se rovněž připravoval po svém, a to tím, že s blížícím se datem vrcholilo mezi lidmi napětí.
Existoval rozšířený leták, tzv. Desatero poctivého občana, který lidem doporučoval, jak si připomenout 21. srpen 1968 a uctít památku jeho obětí. Text vyzýval v deseti bodech k bojkotu prostředků hromadné dopravy, tisku, obchodů, restaurací, kin a divadel, k ozdobení hrobů obětí srpnové okupace, k pětiminutové manifestační stávce na všech pracovištích, k nošení smutečních oděvů, černých pásek, trikolor apod.
V Praze se od 16. srpna v podvečer lidé shromažďovali tradičně na Václavském náměstí a k velkému střetu mezi represivními složkami došlo již 20. srpna. Při potlačování demonstrace u Prašné brány Lidové milice střílely do davu. Tehdy zahynuli osmnáctiletý František Kohout a devatenáctiletý Vladimír Kruba.
Na druhý den, 21. srpna, bylo Václavské náměstí téměř plné a policie vytlačovala demonstranty pomocí vodního děla od sochy sv. Václava do okolních ulic. Při ústupu směrem na Vinohrady demonstrující narazili na sešikované řady Lidových milicí a armády stojící se zbraněmi v Ječné ulici. Na Tylově náměstí se shromáždil velký dav, který policie zatím jen monitorovala a nezasahovala. Atmosféra byla večer napjatá, když demonstranti očekávali útok, a to právě od Ječné ulice. Opodál demonstrantů stály dva antony s reproduktory, ze kterých se náhle ohlušujícím způsobem rozezněla hudba. SNB demonstrantům „vyhrávala“ tehdy populární píseň protestující proti sovětské okupaci - „Jdi domů, Ivane, čeká tě Nataša“. Nesnesitelný hluk měl zakrýt skutečnost, že Bělehradskou ulicí nahoru si k Tylovu náměstí razily cestu tanky. Demonstranti začali stavět barikády z tramvaje a dlažebních kostek. Došlo ke krveprolití a výsledkem bylo 15 postřelených. Mezi nimi byl i čtrnáctiletý Bohumil Siřínek, který o tři dny později svým zraněním podlehl.
Výsledek byl katastrofický, po všech stránkách. Svoboda slova musela ustoupit před mocí. Média nesměla psát o protestních akcích a naopak musela tisknout prohlášení, rezoluce a články odsuzující protisocialistické vandalské činy. Na zářijovém zasedání ÚV KSČ byla všechna usnesení ze srpnových dnů 1968 a tzv. "Vysočanský sjezd" prohlášeny za nelegální. Došlo k vylučování tzv. pravicových revizionistů ze strany a bylo rozhodnuto o tzv. "výměně stranických legitimací" - začaly již zmíněné prověrky, a to nejprve stranické. Velkým zklamáním byl idol Pražského jara Alexandr Dubček, který jako předseda Národního shromáždění podepsal takzvaný „pendrekový zákon“, který nabyl platnosti již 22. srpna 1969 a umožňoval zadržovat zatčené až 21 dní, zvýšit trestní sazby, vyhazovat lidi z práce a studenty ze škol.
Mirko Radušević
