švýcarská vlajka
Stručný průvodce spletí referend v zemi pod Alpami, tolikrát citovaném příkladu přímé demokracie.
Tato alpská země je dnes proslulá víc svými referendy nežli věčně bílými špicemi hor, čokoládou nebo hodinkami. A tak nepřekvapuje, že na dlouhém seznamu požadavků francouzského hnutí Žluté vesty je zavedení přímé demokracie à la Suisse na prvním místě.
Lidové hlasování ve Švýcarsku, jehož právní rámec umožňuje všem občanům nad osmnáct let, aby svým hlasem rozhodovali o řízení země, se může konat až čtyřikrát do roka. O čem má být a kdy, rozhoduje federální vláda. V současné době již stanovila možná data do roku 2034.
Tři nástroje
Základní nástroje švýcarské přímé demokracie jsou tři: závazné referendum, lidová iniciativa a nezávazné referendum.
Hlavní úloha závazného referenda je střežit ústavu a národní samostatnost a identitu. Podléhají mu všechny změny ve federální ústavě, vstup do vojenských paktů jako je NATO nebo do nadnárodních společenství jako například Evropská unie. Rozhodnutí lidu je nezvratitelné.
Toto referendum je zakotveno v ústavě z roku 1848 a jeho předmět a den konání určuje parlament. Od konce druhé světové války svolal lid k urnám dvěstěsedmnáctkrát a z toho lid zamítl 55 návrhů. Posledním byl podnět, aby švýcarský zákon byl nadřazený mezinárodnímu právu.
Lidová iniciativa je právo, které občanům dovoluje navrhnout text a předložit jej k celonárodnímu referendu. Výkon tohoto práva se odehrává na třech rovinách: federální politiky, kam patří podněty spojené s ústavou, národní svébytnosti a švýcarským způsobem života, dále pak na úrovni kantonální a komunální, kde se často hlasuje o různých projektech a otázkách občanského soužití.
Než ale je předmět lidového hlasovaní vtělen do referenda, musí sedmičlenný výbor, který iniciativu řídí, shromáždit sto tisíc platných podpisů na její podporu ve lhůtě nepřesahující osmnáct měsíců. Balíky podepisových listin musí přinést do budovy národního shromáždění, kde je znovu prověřena platnost podpisů. Parlament pak prostuduje navrhovaný text, buď jej schválí anebo hodí do koše, když nesplňuje „zásadu jednoty formy, jednoty předmětu, nebo odporuje imperativním pravidlům mezinárodního práva.“
Uf, komplikované? To si pište. I autoři Wikipedie se v té spleti ztrácí. Kantonální komunální referenda vzdali.
Lidové iniciativy na celostátní úrovni byly zavedeny v roce 1891. Od té doby jich bylo předloženo lidu k rozhodnutí již 200, ale schváleno jen 22. Například v roce 2016 se k urnám dostal návrh na zavedení zaručeného základního příjmu a byl zamítnut víc jak dvoutřetinovou většinou.
Navzdory svému pojmenování, nezávazné referendum je úhelným kamenem švýcarské přímé demokracie. Dává totiž občanům právo vyjádřit se k připravovaným zákonům a určitým mezinárodním úmluvám, které se vláda chystá podepsat, jmenovitě s Evropskou unií.
Podmínkou, aby k takovému lidovému hlasování došlo, je, že buď ho osm kantonů předběžně schválí, anebo že navrhovatelé předloží vládě padesát tisíc podpisů občanů souhlasících s referendem, které posbírali během jednoho sta dní.
Od roku 1874, kdy toto právo vzniklo, se konalo osmdesát nezávazných referend. V 78 případech předmětný zákon nebo úmluvu neschválilo.
Naopak požehnalo například zákonu o spolupráci se státy východní Evropy (2007), zpřísnění migračního zákona (2008) a zákon o finanční podpoře veřejné televize a radia (2016).
Švýcarská přímá demokracie nebrání parlamentu, aby hrál svoji roli. Čemu brání, jsou oligarchické sklony, které se projevují ve zřízeních ryze parlamentních, kupříkladu ve Francii nebo Německu. Referenda neoslabují dolní a horní komoru, ale předkomory - media, odbory, byrokracii, zájmové skupiny a sdružení.
Na kopírování zapomeňte
V souvislosti s požadavkem Žlutých vest, aby ve Francie zavedli referendum à la Suisse, ženevský deník Le Temps položil Oliwieru Meuwlymu, právníku a historikovi, otázku, zda lze švýcarský model exportovat.
„Tak jak je ne,“ zněla rozhodná odpověď. „Náš systém přímé demokracie je výsledkem osmi set historického vývoje. Ale především lidová hlasování spočívají na dialogu a vyžadují přijmout a smířit se s porážkou. Francie tuto politickou zkušenost nemá. Riziko spočívá v tom, že po vyhlášení výsledků by poražení vyšli do ulic a demonstrovali. To by nešlo.“
Zhruba šedesát pět procent Švýcarů je spokojeno s přímou demokracií, zjišťuje Cheryl A. Fain ve své obsáhlé studii nazvané Modern Direct Democracy in Switzerland.
To zní hezky a vypadá růžově. Ale v roce 2016 se při referendech dostavilo k urnám jen čtyřicet osm procent voličů. Přímá demokracie má zřejmě podivný vliv na voličskou účast - čím se hlasuje častěji, tím méně lidí uplatňuje své nezcizitelné právo na správu svých věcí. Jeden z důvodů únavy z referend je volba společenských otázek, o něž jde a hlavně a především jejich možný dopad na život občanů. Mezi ním a účastí je nesporná souvislost. Švýcarská vláda se snaží s tímto problémem vypořádat. Zatím ale jej moc nezvládá.
Slabiny
Nikdo netvrdí, že přímá demokracie nemá vadu. Spisovatel Ondřej Neff udeřil hřebík na hlavičku, když v Neviditelném psu napsal: „Referendum je vždy už ze své podstaty manipulativní. Záleží na formulaci otázky a tou je už naznačen směr, kterým referendum půjde. Jste pro setrvání ČR v Evropské unii má úplně jiný náboj než Jste pro odchod ČR z Evropské unie.“
Neméně závažná slabina je, že kampaně o problému, který je předmětem referenda, ovlivňují peníze lobbystů. V roce 2014 měli Švýcaři rozhodnout, zda chtějí nahradit systém soukromých zdravotních pojišťoven jedním státním pojišťovacím ústavem. Ještě na začátku roku státní pojištění mělo v průzkumech čtyřprocentní předstih. Ale v březnu u voličských uren prohrálo o pár desítek tisíc hlasů poté, co kartel soukromých pojišťoven nasadil do kampaně těžkou mediální artilerii.
Švýcaři jsou první, kdo si uvědomují vady krásy přímé demokracie. Žádná z nich je však nepřesvědčí, aby se jí zřekli, protože dokud trvá, ti nahoře nemohou dělat vše, co se jim zlíbí, jak se říká v zemi pod Alpami.
„Není to cíl, o nějž jde, rozhodující je cesta,“ napsal Robert Louis Stevenson. V přímé demokracii nezáleží ani tolik na výsledku hlasování, ale na debatě o problémech národa. V době rostoucí naštvanosti v mnoha zemích se skutečnými nebo samozvanými elitami švýcarská politická kultura spojuje v sobě hledání vlastního snu, vyjádření frustrací a především smyslu pro osobní odpovědnost za stav společnosti.
Jan Vítek, Ženeva
