Krádež Mony Lisy v Louvru za bílého dne. Internacionální ostuda, posmíval se i český tisk
Místo slavné Mony Lisy ukazují v Louvru jen zlatý hřebík, na kterém obraz visel. Tak se v roce 1911 bavil evropský tisk na účet hlídačů v pařížské galerii, neboť dílo Leonarda da Vinciho jim zmizelo v průběhu všedního dne. A smáli se i Češi. „Že lze ukrásti v Paříži, ve státní sbírce, z hlavního sálu dílo Leonardovo, ilustruje způsob ošetření uměleckých památek přímo ohromujícím způsobem. V Paříži na sebe uvrhli internacionální ostudu,“ prohlásil pro pražskou Národní politiku historik umění F. X. Harlas. A po dalších 114 letech se Louvre opět stává terčem mezinárodního posměchu, neboť za běžného provozu zmizely šperky nedozírné ceny.
Smělá loupež v Louvru, kdy z muzea na více než dva roky zmizela Mona Lisa, se odehrála 21. srpna 1911. „Ještě ráno ve čtvrt na osm viděl jsem Monu Lisu na stěně,“ vypověděl po krádeži zedník Picquet. Poslední, kdo spatřil slavný obraz před jeho odcizením. Ještě dalších 31 hodin však nikomu ze zaměstnanců Louvru Leonardovo dílo vůbec nechybělo. Ztráty si všiml jen onen zedník Picquet, jenž měl ovšem jiné starosti a „přesunu“ obrazu nepřikládal žádný význam.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Reflexní vesty a rozbrušovačka. Video má ukazovat drzou krádež napoleonských šperků v Louvru
Svědectví pařížského zedníka v českém tisku
I když Mona Lisa už před 114 lety patřila k nejznámějším obrazům v dějinách výtvarného umění, v pařížském Louvru visela zcela nezabezpečena. A v pondělí 21. srpna 1911 po ní zůstal jen hřebík ve zdi. Světový tisk událost zaznamenal 23. srpna 1911 (například deník New York Times), přičemž do Prahy přišla první zpráva až 26. srpna, kdy krádež století barvitě vylíčil populární český deník Národní politika:
„Sensační krádež obrazu v Louvru. Z Paříže, 26. srpna. Bylo zjištěno, že ještě v pondělí ráno ve čtvrt na osm viděl zedník Picquet Monu Lisu viseti na stěně. Hodinu potom, když se vracel, byla již pryč. Poznamenal ke svým pomocníkům se smíchem: - Hlídači se bojí, abychom ji neunesli. Veškeří úředníci a agenti pověřeni byli pátráním po obraze. Policií objevená stopa, která vedla do Namuru a Lutychu, je sledována s největší pozorností, neboť se zdá, že je pravou. Dle dosavadního vyšetřování pozorovali četní zřízenci a úředníci na nádraží muže s balíkem, ve kterém byl pravděpodobně obraz zabalen. Když muž pozoroval, že je sledován, opustil nádraží a zmizel. Veškerá přístavní města a přístavy jsou co nejbedlivěji střeženy.“
Národní listy, 27. srpna 1911. Reportáž z Paříže o krádeži Mony Lisy. Zdroj: Národní digitální knihovna Kramerius
Nutno se vzdáti naděje
Čeští žurnalisté ale pochybovali, že slavné dílo bude nalezeno: „Nezdaří-li se v nejkratší době dopadnouti zloděje obrazu Mona Lisa, bude nutno vzdáti se naděje, že umělecké dílo bude zachováno Louvru a že vůbec zůstane ve Francii. Musí být ponecháno náhodě, zda veřejnost kdy zví o tomto obrazu."
Dnes už víme, že obraz ukradl Vincenzo Peruggia, sklenář zaměstnaný v Louvru. Využil situace, že v pondělí bývá muzeum zavřené pro veřejnost, sejmul obraz ze stěny, schoval ho pod zaměstnanecký plášť a drze s ním prošel takzvanou Velkou galerií i dalšími sály, načež opustil budovu. Obraz pak schoval do dvojitého dna kufru ve svém pařížském bytě na adrese Rue de l'Hôpital Saint-Louis číslo 5, pouhých čtyřicet minut chůze od galerie.
Zlatý hřeb prohlídky po Louvru
Než byl obraz nalezen, celá Paříž se dlouhé měsíc bavila na účet vedení Louvru, které nedokázalo vzácný obraz ochránit. V dobovém tisku vycházely karikatury, na nichž si návštěvníci galerie se zájmem prohlížejí „zlatý hřeb“ expozice, kterým se stal hřebík po ukradeném obraze.
„Že bylo lze ukrásti v Paříži, ve státní sbírce, z hlavního sálu dílo Leonardovo, ilustruje způsob ošetření uměleckých památek přímo ohromujícím způsobem. V Paříži na sebe uvrhli internacionální ostudu,“ pohoršoval se v pražské Národní politice historik umění F. X. Harlas. Paříž se prý v Louvru nezmohla ani na pořádnou hlídací službu, zatímco pražská muzea a galerie jsou prý zabezpečena mnohem přísněji.
Dnes je sice galerie Louvre hlídána pečlivěji než před 114 lety, nicméně aktuální drzá krádež šperků nedozírné hodnoty s pomocí zdvihací plošiny, opět budí úsměvy. Zloději směle loupili v době běžného provozu galerie, kdy návštěvníky zmátli pracovními reflexními vestami.
Čtěte také
Muzeum krádež tajilo, prý praskl vodovod
Laxnost, s jakou byla v srpnu 1911 střežena Mona Lisa, popsal v reportáži pro další český deník Národní listy žurnalista, který se u Louvru ocitl shodou náhod ve středu 23. srpna 1911. Tedy dva dny po krádeži Leonardova obrazu. Novinář se pod atraktivní reportáž podepsal pouze značkou Ks., ale podle Slovníku novinářských šifer z roku 1946 šlo o profesora a žurnalistu Jana Kaprase (1847-1935). Reportéra hlavně udivilo, že strážci z Louvru se ještě v úterý 22. srpna, naivně domnívali, že Monu Lisu si nějaký odborník z instituce zapůjčil k odbornému zkoumání. A pátrání po obraze bylo nakonec zahájeno až 31 hodin po krádeži, takže její pachatel získal obrovský náskok, aby lup dobře ukryl:
„Strážcové domnívali se, že obraz byl odnesen ku prohlídce do jednoho ze šesti ateliérů v Louvru, v nichž se prohlížejí a spravují ohrožené obrazy, a jejich klid byl tak bohorovný, že v úterý ráno do 11 hodin čekali, až se ´vrátí´. Když se nevracel, šel se strážce přece jen zeptat, patrně na reklamace cizinců, co s ním asi je. Úřadník poslal do ateliérů — stále ještě nikdo netušil, co se s Monou Lisou stalo. Když nebyla v ateliérech, hledali ji, kde je ´založena´ a teprve ve tři hodiny zazněly pronikavé zvonky a publiku i malířům nařízeno, okamžitě opustit obrazárnu, poněvadž ´praskla roura vodovodu´. Cizinci odcházeli klidně, ale malíři ztropili rámus a teprve, když od rozčilených, zoufalých strážců se dověděli šeptem, co se stalo, rozběhli se po městě hlásat tajenou novinku.“
Návrat Mony Lisy do Louvru na sklonku roku 1913. Zdroj: Wikimeadia Commons
Více než dva roky mlčení a osudová chyba
Zloděj Vincenzo Perugia o svém kontrabandu mlčel jako hrob a obrazem se nepochlubil ani milence, když se zajímala, co to skrývá v kufru pod postelí. Monu Lisu se poprvé pokusil prodat až koncem roku 1913, ale hned udělal osudovou chybu, když obraz nabídl poctivému florentskému obchodníkovi s uměním, který vzápětí kontaktoval policii.
Již v lednu 1914 pak Mona Lisa opět visela v Louvru a 30letý zloděj italského původu vyšetřovatelům začal tvrdit, že obraz pouze toužil vrátit do Leonardovy vlasti, tedy do Itálie. Že se nijak nechtěl obohatit jeho prodejem. A pokud to byl opravdový důvod k loupeži, tak se mimoděk i částečně splnil, neboť Italové Monu Lisu před vrácením do Paříže vystavili ve Florencii, Římě a Miláně.
Pachatel Vincenzo Peruggia byl odsouzen na pouhých 7 měsíců a zemřel v roce 1925, kdy mu bylo pouhých 44 let. Nic význačného sice v průběhu života nedokázal, ale například v globální encyklopedii Wikipedia je mu věnováno speciální a obsáhlé heslo. Dosáhl tak určité nesmrtelné pozornosti, ovšem úplně jiné než Leonardo a jeho Mona Lisa.
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
