Ivan Motýl

Jdu ke Dvořákům na jedno / opravdu dám si jen to jedno / pohlédnu krátce na své dno… / a po sedmém až v nedohledno. Takto o pití piva zvažuje básník J. H. Krchovský. Jeden zlidovělý citát z Jaroslava Haška totiž říká: „Člověk míní, hospoda mění.“ Skupina nadšenců kolem Českého svazu pivovarů a sladoven se teď ale snaží tradiční českou pivní kulturu dostat i na seznam světového dědictví UNESCO. „Zdaleka totiž nejde jen o konzumaci, ale například většina slavných českých básníků měla potřebu o pivu i psát. A možná by tak k zápisu na seznam UNESCO mohla přispět nová antologie Šnyt,“ říká pro CNN Prima NEWS vydavatel knihy Pavel Řehořík, spolumajitel nakladatelství Větrný mlýny.

Veliký dřevěný dřez s nasolenými kusy masa, v němž lékařští znalci zjistili tělesné pozůstatky pěti různých mužů. Těmito slovy popisoval deník Československá republika odhalení masového vraha a kanibala Karla Denkeho z malého slezského městečka Münsterberg (dnes Ziębice v Polsku), které leží jen 27 kilometrů od dnešních českých hranic. Denke byl zatčen o adventní neděli 21. prosince 1924 a postupně se také zjistilo, že své oběti prodával na masném trhu jako „uzené vepřové bez kůže“. Nový seriál CNN Prima NEWS Zločin před 100 lety připomíná velké kriminální kauzy i drobné zlodějiny na základě zpráv z dobového českého tisku.

Až do pádu režimu v listopadu 1989 udržovala Československá socialistická republika vřelé vztahy s mnoha arabskými vůdci. Mimo jiné také s dynastií Asadů v Sýrii, která nyní padla. Asadové byli syrskými prezidenty nepřetržitě od roku 1971 až do 8. prosince 2024. „Chci podtrhnout, že Sýrie je rozhodnuta jít socialistickou cestou,“ prohlásil generální tajemník Komunistické strany Československa (KSČ) Miloš Jakeš 12. dubna 1989 v syrském Damašku, když se loučil s prezidentem Háfizem al-Asadem. A o čtyři roky dříve ho na Pražském hradě hostil prezident Gustáv Husák a na slavnostní večeři se pila sovětská vodka. Oba režimy se udržovaly u moci s pomocí brutálních policejních metod a vedoucí úlohy jediné politické strany, v Československu to byla KSČ, v Sýrii zase Socialistická strana arabské obrody (Baas).

Střelba, krev a nohy střelce. Více v tu chvíli z podlahy čekárny neviděla, ale vyrovnat se s tak děsivým zážitkem, na to ženě nestačilo ani dalších pět let. „Měla jsem velké štěstí, že jsem střelbu přežila, to je prostě fakt, za který jsem vděčná osudu. Ale mrzí mě, že moje fyzické i psychické problémy už dneska nikoho nezajímají,“ posteskne si 64letá ostravská učitelka hudby Jekatěrina Garbová. Osamělý střelec zahájil útok v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava 10. prosince 2019 v 7 hodin a 17 minut. Za necelé čtyři minuty zastřelil sedm lidí. „Pak mě tam utíkající pacienti málem ušlapali, se zraněnou nohou už půjdu po šesté na operaci,“ vypráví.

Přizpůsobit se situaci, to je součást pudu sebezáchovy. „A moji příbuzní a přátelé žijící na Ruskem okupovaných územích se už adaptovali na Putinův režim. Svým způsobem nemají jinou možnost, pro mě to však znamená, že jsem s nimi přerušila komunikaci,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Hanna Prokajeva, ukrajinská žurnalistka a ekoložka z Charkova. „I já jsem se musela adaptovat, ale na válku. Na vzdušné poplachy a ruské rakety nad hlavou,“ dodá.

Když ruští vojáci vpadli na Ukrajinu, bylo jejímu synovi 16 let. „Dva roky jsem se ho marně snažila přemlouvat, aby před válkou utekl do zahraničí, ale pořád to odmítal. Je rozhodnutý bránit vlast,“ vypráví Julija Bojko z milionového ukrajinského města Dnipro, které se nedávno stalo i cílem ruské balistické rakety. „Letos měl syn 18 let, tak už může na frontu jako dobrovolník,“ dodá žena, načež se rozbrečí. „Je to velká bolest, ale zároveň si jeho rozhodnutí zaslouží úctu,“ pokračuje. Slzy se ovšem nezastaví.

Symbol genocidy z počátku ruské invaze nese jméno Buča. „Válečné zločiny nepřežilo 504 civilistů, přibližně 60 těl se ale zatím nepodařilo identifikovat,“ uvedl tajemník tamní městské rady Taras Šapravskyj pro CNN Prima NEWS. Invazní vojska v Buči, což je vlastně velké předměstí Kyjeva, zničila také čtyři tisíce domů. „Přes 90 procent objektů už jsme opravili a vnější ránu tak zacelili. Spáchaná zvěrstva však zůstanou hlubokou jizvou v našich srdcích,“ říká tajemník. Jména vrahů z ruských jednotek přitom Ukrajinci údajně znají, před soud je ale nedostanou. „Jednotky, které se v Buči podílely na mučení civilistů, posléze Putin poslal bojovat na nejhorší místa fronty. Aby se zbavil svědků, kteří by jednou mohli promluvit,“ míní Šapravskyj.

Ukrajinská konzulka v Brně Anna Proško si všímá, jak jsou Češi unaveni informacemi o více než 1 000 dnů dlouhé válce na východě Evropy. „Nezvykejte si na to, že ruští okupanti zabírají naši zemi. Pokud si na to začnete zvykat, postupně se stanete lhostejnými,“ upozorňuje občany České republiky. Lhostejnost Evropanů je přitom pro Kreml a jeho dobyvačné plány výhodná. „Časem člověk zvykne všemu,“ varoval již český buditel Karel Havlíček Borovský (1821 až 1856), když kritizoval českou loajalitu s rakouskou monarchií, která Čechům upírala mnohá práva. Především samostatný stát.

Ostravská čtvrť Přívoz patří k nejhorším adresám ve městě a zářijová povodeň úpadek dokonala. „Hodně sousedů odtud po záplavách uteklo, a sama už jsem to také měla v plánu. Nakonec jsem se ale rozhodla zvířecí útulek zachránit,“ vypráví 59letá Anna Měrková v promáčeném domě, kde trvale bydlí i se zvířaty. Nyní je obyvatelné pouze podkroví a útulek Mazlíci v nouzi psy ani kočky dočasně nepřijímá. „Teď jsem v nouzi já, už v lednu ale chci znovu otevřít,“ ukazuje k rozestavěným psím ubikacím v zahradě. Dům se permanentně vysouší téměř 70 dnů, vysoušeče z vlhkých stěn odsají za 24 hodin až 200 litrů vody. „Jinak by stěny v zimě roztrhal mráz,“ vysvětluje. Zima už přitom ukázala svoji sílu a děti v Přívoze stavějí první sněhuláky.