Ivan Motýl

Jmenuje se Natalia a příští rok oslaví padesátiny. „Sloužím přímo na frontě u vojenské záchranky jako anesteziologická sestra,“ vypráví exkluzivně pro CNN Prima NEWS. „Všude nad námi jsou ruské drony, pro zraněné a mrtvé můžeme jen za soumraku nebo v části noci,“ líčí. Příjmení prozradit nemůže, ani lokaci své roty, ale vytahuje mobil a ukazuje snímky a videa z rozstříleného Bachmutu. „Před válkou to byl můj domov, teď už město neexistuje, ani můj dům, ani ulice. Tohle všechno je pro mě zapomenutá minulost a já se musím dívat do budoucnosti,“ říká. „Vyhrajeme. Kdo ale neprošel válkou v první linii, tak nikdy nemůže pochopit, co je to je válka.“

Už v první třídě ji soudružka učitelka dehonestovala před spolužáky, protože věří v Boha. „Když jsme na velehradské pouti v červenci 1985 vypískali soudruhy z tribuny, a to včetně ministra kultury Klusáka, tak jsem ale poprvé pocítila, jak mohou být katolíci silní. A byla v tom i naděje, že nám komunisti nebudou vládnout navždy,“ vzpomíná knihovnice Eva Chudejová. Tehdy jí bylo 20 let a na velehradské Národní pouti se stala součástí až čtvrtmilionové komunity věřících z celého Československa. „Celou noc přicházely pěšky tisíce věřících a s takovou účastí StB vůbec nepočítala,“ popisuje pouť, která je považována za první masovou veřejnou konfrontaci s režimem během Husákovy normalizace.

Nevypočitatelné počasí se v létě před 100 lety nápadně podobalo tomu letošnímu. A když Češi v úmorných vedrech čekali na spásný déšť, tak 4. července 1925 udeřily vichry, kroupy a povodně v takové míře, že se lid spíše vyděsil. „Cirkus Františka Taubera byl do výše jednoho metru zatopen,“ informoval deník České slovo o tehdejším řádění živlů v pražské Libni. A v Libníkovicích na Královéhradecku vichřice ve stejný den vyvrátila 350 let starou Národní lípu. „Po prudkých vedrech prudké bouře,“ varoval vládní deník Československá republika i v polovině srpna, kdy si prudké změny počasí vyžádaly i lidské oběti, například při velké povodni ve Spáleném Poříčí. „Žijeme v období velmi kritických dnů, o nichž psal svého času český učenec prof. Zenker,“ dodaly noviny poněkud záhadně.

Srdečné pozdravy od prezidenta ČSSR Gustáva Husáka. To byla první slova československého komunistického premiéra Ladislava Adamce, když ho 30. ledna 1989 uvítal v Teheránu prezident Alí Chameneí. Tentýž ajatolláh Chameneí, který je i dnes nejvyšším představitelem Íránu a vrchním velitelem ozbrojených sil. A aktuálně zřejmě i nejdéle vládnoucím státníkem na světě, prezidentem islámské republiky se stal již v roce 1981. U moci je 44 let a stále patří k nejvíce nebezpečným politickým vůdcům – Rusko zásobuje drony pro válku s Ukrajinou a hrozí i jadernou pumou. Izrael ho považuje za novodobého Hitlera, zatímco 86letý Chameneí se drze pře s Trumpem, kdo je vlastně vítězem aktuálního vojenského konfliktu na Blízkém východě.

Společně s Miladou Horákovou byl ráno 27. června 1950 popraven i 37letý Jan Buchal z Ostravy. „Buchal byl trošku poblázněný naivista, který psal zásadní revoluční prohlášení na všechny strany a vážně plánoval americký armádní výsadek v prostoru ostravského letiště. Vše dělal v dobré víře, ale spoustu lidí svou neopatrností přivedl do neštěstí,“ přemítá nad jeho osudem historik Petr Šimíček. V protikomunistických prohlášeních Buchal často míchal hrušky a jablka. Vyzýval Západ k vojenskému zásahu, ale zároveň ctil Lenina a používal ostře antisemitskou rétoriku.

V Osvětimi prý psychicky odpadali nejrychleji vězni, kteří se upínali na rychlý konec války, který měl přinést i konec všech utrpení. Nedokázali si v tom pekle vytvořit každodenní malé radosti. Takto uvažuje filmařka Olha Hdulia (40) z kyjevského předměstí Irpiň. A proto nechce odhadovat, kdy skončí válka v její vlasti: „I pod smrtícími ruskými nálety musíme žít jako v míru a dělat si velké a malé radosti.“ Vystudovaná režisérka nyní řídí charitativní organizaci Sigma Irpiň a radí spoluobčanům, že si nemají vytvářet falešná očekávání, ale ani propadat beznaději. „Jedno naše lidové rčení říká: ‚Dělej si svoje!‘ To je hrozně důležité, a podle mě tento recept na přežití ve válce praktikuje stále více Ukrajinců.“

Co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Třeba zastírat jasná fakta, uchylovat se k polopravdám nebo rovnou zatloukat, zamlžovat, zatajovat, kličkovat a všelijak jinak se vykrucovat. Ne náhodou má čeština pro takový typ počínání bezpočet výrazů, protože jde o něco jako národní sport. Ovšem plný faulů. I životopis Zbyňka Stanjury potvrzuje, že už jako regionální politik občas kopal „malou domů“, takže je s podivem, proč dostal lano až na ministerstvo financí.

Kvůli podezření z terorismu v řadách al-Káidy byl zadržován neuvěřitelných 14 let, Spojené státy ho ale za celá ta léta nedokázaly z ničeho obvinit. Zato ho vyšetřovatelé a dozorci mučili, vyhrožovali mu zmizením či utopením nebo byl sexuálně zneužíván. Čtyřiapadesátiletý mauritánský inženýr Mohamedou Ould Slahi ale jako jediný z vězňů dokázal přímo na americké vojenské základně Guantánamo napsat knihu, která posléze výrazně přispěla k jeho propuštění. Slahi ji nazval Deník z Guantánama a nyní z ní bude číst i českým čtenářům.

Prezident Edvard Beneš nesl politickou zodpovědnost za nástup komunistického režimu v Československu. To je hlavní poselství pamětní desky, kterou nyní skupina politiků, právníků, historiků či publicistů žádá umístit k Benešově soše na Loretánském náměstí v Praze. Jejich návrh vyvolal řadu polemik. Kritizuje ho třeba historik Jan B. Uhlíř, který CNN Prima NEWS poskytl rozhovor.