externí spolupracovník CNN Prima NEWS
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
Inženýr Andrij Lucyna ze Lvova od roku 2008 pracoval a žil v Los Angeles. Když ale Rusové zahájili invazi na Ukrajinu, zrovna pobýval v rodné zemi. „Neváhal jsem ani minutu a hned první den okupace jsem se šel zapsat do armády jako dobrovolník. Už mě ani neměli ve vojenské evidenci,“ vypráví. Ale on bojovat chtěl. „Nakonec mě vzali. A po krátkém výcviku jsem zažil tvrdou bitvu o město Popasna, pak následoval Bachmut,“ vypráví 42letý Lucyna. Přežil, ale po demobilizaci potřeboval péči psychologů. „Pořád jsem se vracel k tomu, co jsem mohl jako voják udělat lépe, aby neumírali kamarádi. Bylo to na zbláznění, psycholog mě od války musel nějak emočně odtrhnout.“ Ale pokud válka letos neskončí, je připraven i znova bojovat.
Kdo v osmdesátkách nenosil na levém zápěstí digitální hodinky, jako kdyby nebyl. Výhradním distributorem digitálek byl černý trh, na kterém je za příznivou cenu prodávali Vietnamci. Nenápadně, zákazníky oslovovali jen dvěma slovy: „Chceš digi?“ První skupina vietnamských dětí ale přijela do Československa již v roce 1956 a o rok později je v dětském domově v severočeské Chrastavě navštívil vietnamský strýček Ho (Ho Či Min). Komunistický vůdce, jenž má v Hanoji podnes mauzoleum a nabalzamovanému tělu se tam klaní 1,5 milionu návštěvníků ročně. Rok 1956 byl podle asijského lunárního kalendáře rokem Opice. V tomto týdnu Vietnamci vstoupili do roku Koně. Text přináší i vzpomínku veterána z války s Američany či úvahu banánového dítěte.
Když na počátku února karvinští havíři vytěžili poslední vozík s uhlím, zdravici prezidenta přehlušilo pískání. Na nedělní demonstraci ale Karviná hlavu státu kupodivu podpořila. Protestní shromáždění svolal Lukáš Němeček. „Nejsem žádný studovaný člověk, jsem jen obyčejný svářeč. Ale chtěl jsem ukázat, že Karvinou nereprezentují jen křičící horníci. A že i tady na východě země nám jde o demokracii,“ vypráví pro CNN Prima NEWS. Demonstrantům ale nadávali kolemjdoucí. Například do ovcí.
Báňský záchranář Petr Szwanczar drží v ruce pořádný kus uhlí. „Černá hornina už nezabije žádného havíře. To je asi jediný klad na ukončení hlubinné těžby v Česku,“ tvrdí dlouholetý člen Závodní záchranné služby Dolu ČSM na Karvinsku. Poprvé fáral před 45 lety jako hornický učeň, takže konec dobývání uhlí v OKD doslova obrečel. „Naštěstí jsem nepřišel o práci, ještě musím pohlídat technický zánik šachty,“ dodává. I během likvidace poslední hlubinné šachty se může ledacos přihodit. „Vyloučit nelze ani důlní otřesy,“ vysvětluje Szwanczar. V útrobách Dolu ČSM zasahoval i 20. prosince 2018, kdy zde zahynulo 13 horníků.
Havířem se toužil stát už v šesti letech a teď hornický štajgr Rostislav Riedl z dolu ČSM na Karvinsku vyvezl na povrch poslední vozík s černým uhlím, které bylo vytěženo v České republice. „Fáral můj praděd, pak děda i táta. Už když se mě v první třídě ptala učitelka na povolání, měl jsem jasno. Budu havířem, řekl jsem jí.“ A také se podzemí upsal – na dlouhých 26 let. Horníkem zůstal až do středy 4. února 2026. „Déle už to nejde, i kdybych chtěl, to je škoda.“ Reportér CNN Prima NEWS sledoval osud posledního vozíku od rána až do večera. Havíři netajili dojetí, také ale vypískali prezidenta Pavla. A pomodlili se v ostravské katedrále, kde biskupovi darovali pořádný kus jejich černého zlata.
Vražedník Josef Čápek odpraven provazem, oznámil deník Moravská orlice 1. února 1866. Listování starými novinami je velké dobrodružství a současníkům odhaluje i mnohé nelichotivé zprávy o předcích. Obyvatelé Brna třeba lačnili po veřejných popravách. „Po celý den putovaly davy lidstva na místo ohyzdného divadla,“ popisoval tisk brněnskou exekuci. Za úkladnou vraždu kočího Tomáše Chládka byl oběšen 33letý Josef Čápek. Nával na popravišti byl tak velký, že jeden z přihlížejících zvědavců zahynul.
Pavla Delonga živí černé uhlí od roku 1988, jeho kolegyni Soňu Ondruškovou jen o dva roky méně. „Havíři, to je suprová parta, takovou už jinde nenajdu,“ loučí se Delong nerad s prací v Ostravsko-karvinských dolech (OKD). „Zabalila jsem si věci do igelitek, no a finito,“ zvedne tašky Ondrušková a dodá: „V pondělí jdu na pracák.“ Důl ČSM na Karvinsku, poslední hlubinná šachta v zemi, ukončí těžbu v sobotu 31. ledna během noční směny. Mnozí horníci naposled fárali už v pátek či ve čtvrtek. „Poslední šichta v Česku, teď se vracím domů do Polska, tam máme pořád hodně dolů,“ říká horník Marek Bloch před závodní kantýnou. Uhelný prach po ranní směně zapíjí pivem, je to poslední „lahváč s uhlím“ po 16 letech dřiny v OKD.
V ostravském bytě 88leté Libuše Salomonovičové jsou stále slyšet hlasy posledních žijících Židů, kteří prošli vyhlazovacími lágry. Občas třeba zavolá její vídeňský švagr Josef, který prošel ghettem v Lodži i osvětimskou továrnou na smrt. Na obrazovce stolního počítače ukazuje rukopis, který vypráví o neznámých osudech vyvražděných rodin, ale rozpracované dílo už prý nevydá: „Zhoršuje se mi zrak a bez velké lupy téměř nic nevidím. Síly docházejí i židovské komunitě v londýnském Kingstonu, která vydala tři mé knihy.“
Zatlučená okna a střechy očesané zloději plechů. Kdo v havířských koloniích ještě zůstává, bojí se ztráty bezpečí a vlastně i o samotný domov. Do likvidace hornické osady Bedřiška v Ostravě se pustila radnice, s vysídlováním dalších havířských kolonií v Ostravsko-karvinském revíru je spojena i realitní kancelář Heimstaden. Zabedněná okna hromadně přibývají například v kolonii Doubrava. Realitka tam navíc bourání v jeho průběhu zastavila a nyní se chce lokality zcela zbavit prodejem. Nejistota tak mezi nájemníky stoupá. „Nájemní smlouvu od realitky dostáváme na rok. Hodně sousedů už to tady radši vzdalo,“ líčí 43letý Zdeněk Triebl. V revíru končí na konci ledna těžba černého uhlí.
Ve třech letech přišla o tátu, zabil se na motorce. A v deseti o mámu, která podlehla rakovině. „Skončila jsem v Trnavě v dětském domově,“ vypráví Eva Lehotská, která už 24 let bojuje za uchování hornické kolonie Bedřiška v Ostravě. Děcák ji naučil pochopit mimořádnou cenu skutečného domova. „Samospráva by určitě neměla vyhánět občany z míst, kde se jim líbí a kde jsou doma,“ odmítá demolici Bedřišky, kterou prosazuje starosta ostravského obvodu Mariánské Hory a Hulváky Patrik Hujdus. „Schválená strategie říká, že prázdné domy není efektivní opravovat a postupně budou sneseny,“ říká nekompromisně Hujdus. Nadřízený orgán obvodu nyní demolice zpochybnil.
Sotva dozpívali československou hymnu, kordony těžkooděnců s obušky v ruce zaútočily na lidi, kteří ji zpívali. Tak na Palachův týden (15. až 19. ledna 1989) na pražském Václavském náměstí vzpomíná spisovatel a kazatel Petr Pazdera Payne. „Ozbrojenci vyrazili hned, jak jsme dozpívali slovenskou část hymny, v níž symbolicky zaznělo ‚hromy divo bijú‘. Měl jsem ale štěstí a neschytal od policajtů ani ránu,“ vzpomíná Payne, jenž v lednu před 34 lety dorazil na všech pět demonstrací proti režimu. A přemítá i nad téměř zapomenutou událostí, jak tehdy komunisté a StB využili podnes nevysvětlenou informaci či dezinformaci, že v lednu 1989 vzplane nová studentská pochodeň po vzoru Jana Palacha.
prima-cnn-news
prima-zeny
prima-zoom
prima-fresh
prima-cool
lajk
prima-living
