V televizi odhalíme Zrádce raz dva. Proč ale v životě tak snadno naletíme?
Stačí podezřelý pohled, dlouhé ticho nebo až příliš přesvědčivá obhajoba a doma u televize už máme jasno. Jenže u Zrádců máme oproti soutěžícím jednu zásadní výhodu – od začátku víme, kdo hraje nečistou hru. Proto nám může jejich chování připadat naprosto očividné a divíme se, že to ostatní nevidí. V běžném životě ale takový náskok nemáme. Proč nás tolik fascinuje, komu můžeme věřit a kdo nás tahá za nos? Vysvětluje psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová z Hedepy.
Na Zrádcích je něco neodolatelného. Podezíráme, analyzujeme každé gesto a s nadšením odhalujeme údajné spiknutí. Reality show nám nabízejí napětí i možnost zkoušet si, jak bychom se zachovali sami, a to z bezpečí vlastního obýváku. „Lidské vztahy jsou samy o sobě fascinující – v bezpečí obrazovky sledujeme lásku, zradu, naději i zklamání, aniž bychom riskovali vlastní city. Reality show nám nabízejí emoční vzrušení, možnost identifikace s protagonisty a zároveň odstup, který ve vlastním životě nemáme,“ vysvětluje Zuzana Steigerwaldová.
ČTĚTE TAKÉ: Spor kvůli 150 tisícům ve Zrádcích. Felix výherkyni první řady poslala ironický vzkaz
Soutěžící ale takový luxus nemají. Musí se rozhodovat v nejistotě, bez znalosti skutečných úmyslů ostatních a pod tlakem skupiny. To, co nám připadá jako zjevná indicie, pro ně může mít několik různých vysvětlení.
Kdo se tváří podezřele, nemusí lhát
Nervózní pohled, uhýbání očima nebo příliš horlivá obhajoba. Hledáme signály, které nám prozradí, kdo nemluví pravdu. Jenže lidská psychika nefunguje jako detektor lži. „Neexistuje jedno gesto, které by spolehlivě znamenalo lež. To je důležité říct. Uhýbání pohledem, nervozita, dotýkání se obličeje nebo neklid mohou znamenat stres, stud, úzkost, strach z obvinění, ale ne nutně nepravdu. Člověk není průhledná tabulka znaků. Je to živý organismus v situaci,“ upozorňuje psychoterapeutka.
Někdo může být nervózní proto, že se bojí, že mu ostatní neuvěří. Jiný naopak působí klidně a přesvědčivě, i když pravdu neříká. „Protože jako lidé často zaměňujeme klid za pravdivost. Sebevědomý člověk mluví plynule, dívá se do očí, drží tělo, nepanikaří. To v nás vyvolává dojem jistoty. Jenže jistota projevu není totéž co pravda,“ vysvětluje odbornice.
Jakmile máme podezření, důkazy se hledají samy
Jakmile si o někom vytvoříme názor, začneme jeho chování vykládat tak, aby nám do něj zapadalo. Mlčí? Něco skrývá. Moc se obhajuje? Určitě se vymlouvá. V psychologii se tomuto jevu říká potvrzovací zkreslení. „Jakmile máme hypotézu ‚on lže‘, začneme svět číst přes tuto optiku. Mlčí? Určitě něco skrývá. Mluví moc? Určitě se vymlouvá. Je nervózní? Je vinen. Je klidný? Je chladnokrevný. V tu chvíli už nehledáme pravdu, ale důkazy pro svůj první dojem,“ popisuje Zuzana Steigerwaldová z Hedepy.
Ve skupině se podezření šíří ještě snadněji. Připojit se k většině může být jednodušší než přiznat, že si nejsme jistí. Jenže ani několik lidí přesvědčených o něčí vině nemusí mít pravdu. Podobně to funguje třeba v práci, když se mezi kolegy začne šířit negativní názor na jednoho člověka.
Jak podle terapeutky poznat, že nám někdo nemusí říkat pravdu?
Znamená to, že bychom své intuici neměli věřit? Vůbec ne. Pokud nám na něčím chování něco nesedí, stojí za to tomu věnovat pozornost. Důležité je ale nezaměňovat pocit za důkaz.
Sledujte souvislosti, ne jednotlivá gesta. Nervozita nebo uhýbání pohledem samy o sobě neznamenají, že člověk lže.
Ptejte se a vracejte se k detailům. Doplňující otázky vám pomohou lépe porozumět situaci.
Všímejte si rozporů. Sledujte, zda výpověď dává smysl a zůstává konzistentní v čase.
Dejte druhému prostor vysvětlit jeho pohled. Nejde o výslech, ale o trpělivé ověřování reality.
Nezaměňujte intuici za důkaz. Pokud vám něco nesedí, věnujte tomu pozornost, ale nedělejte závěry jen na základě prvního dojmu.
„Naše intuice je cenná, ale není neomylná. Proto bychom jí měli naslouchat – ale nikdy ji nezaměňovat za důkaz,“ doporučuje psychoterapeutka Zuzana Steigerwaldová z Hedepy.
Zrádci nám tak kromě napětí a zábavy připomínají, jak snadno si o druhých vytváříme úsudky. Na rozdíl od diváků ale v běžném životě neznáme všechny informace a nemáme jistotu, kdo má jaké úmysly. Jakmile si o někom uděláme první dojem, máme navíc tendenci vykládat si jeho další chování tak, aby do něj zapadalo. O to důležitější je nedělat ukvapené závěry, zachovat si odstup a připustit, že se můžeme mýlit. Někdy totiž druhého nejlépe poznáme právě tehdy, když mu dáme šanci překvapit nás.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Zrádci se vrátili ve velkolepém stylu. Kotek skákal na koni, sám tomu nemohl uvěřit
