Zamyšlení Jana Vítka: Jsme v rychlíku, který nemá brzdy a řítí se do neznáma

V roce 2100 bude můj vnuk Anton stoletý muž. Už dávno žádný mladík, ale ještě ne vetchý stařík, protože doktoři budou umět zpomalit stárnutí buněk. Dovedu si ho představit, jak se vydá z města a míří do hor, nejlépe do Alp, kde jsme spolu poprvé lyžovali. Dovedu si představit, že dřív než se na Azurovém pobřeží ve Středomoří se vylodí první flotila s Indy, kteří prchají z oceánem zaplavovaných končin a hledají záchranu u nás. Anton dlouhá léta šetřil na alpský apartment. Doufám, že se přestěhuje ještě před bitvou o Marseille, v níž Afričané budou bránit asijským vetřelcům, aby jim neurvali kousek země, kterou urvali původním obyvatelům. Protože potom se všichni, kdo už jsou v Evropě, začnou tlačit co nejdál na sever a do hor, kde vyrostou mrakodrapy a v nich lidičky jako sardinky…

***

S předvídáním budoucnosti je potíž, ne proto, že nevíme, co se může stát, ale nejvíce proto, že může dojít k tomu, co si myslíme, že se stát nemůže.

Odborníci se v prognostice spoléhají na počítačové modely. Na jejich vzniku a rozvoji má lví podíl Profesor Wassily Leontief, kterému za to byla v roce 1973 udělena Nobelova cena za ekonomiku. Achillova pata modelů spočívá v tom, jak spolehlivé údaje člověk použije. „Garbage in, garbage out,“ řekl mi Leontief, když jsem ho zpovídal pro ILO Information v New Yorku. Smetí tam, smetí zpět.

V tomhle směru mají demografové nespornou výhodu. Základní údaje, které používají, například počet narozených dívek v té či oné zemi, období plodnosti, průměrný počet dětí na rodinu a průměrná délka života, jsou statisticky podchyceny, známy a dány. Protože předpovědi na nich založené jsou celkem věrohodné, podívejme se na výsledky a důsledky lidského množení v jednadvacátém století, jak nám je vymodelovali demografové Populačního fondu OSN.

Indie bude lidnatější nežli Čína.

Každý třetí pozemšťan bude Afričan.

Sedm z deseti obyvatel Země bude žít v megaměstě.

2015 2030 2050 2100

Svět 7,349 8,501 9,725 11,213

Afrika 1,186 1,679 2,478 4,387

Asie 4,393 4,923 5,267 4,889

Evropa 738 734 707 646

Severní Amerika 358 396 433 500

Jižní Amerika, Karibik 634 721 784 721

Oceánie 39 47 57 71

Ačkoli počet obyvatelů planety v současné době narůstá pomaleji než v minulém století, nicméně v roce 2100 dosáhne 11.2 miliard oproti dnešním 7.5 miliardám.

Čína je dnes nejvíce zalidněnou zemí světa, avšak dědictví politiky „jedno dítě v rodině“ způsobí, že v příštích třech čtyřech letech se octne na druhém místě.

Dvě události, které změní svět

Historickou událostí naší doby je africká populační exploze: jedna miliarda lidí se namnoží na čtyři miliardy s přispěním nejen vysoké porodnosti, ale také snadnějším přístupem ke zdravotní péči, delší průměrnou délkou života a obecným nedostatkem, nebo spíše nedostupností antikoncepčních prostředků.

Naproti tomu některé národy zaznamenají úbytek obyvatelstva. Počet Japonců se sníží o třetinu, protože porodnost klesá a mnozí mladí lidé raději žijí sami, než aby uzavírali manželství. Je módní zůstat hikkomori, poustevníkem. K obdobnému vylidňování dochází v Itálii, Rusku, Německu a dalších evropských zemích.

Neméně významnou změnou bude vznik nových megaměst. Když se podíváte na soudobou mapu největší a nejlidnatější města jsou rozmístěna po světě celkem rovnoměrně. Metropole jako Moskva, New York, Tokio, Káhira nebo Rio de Janeiro se nacházejí daleko od sebe v různém zeměpisném pásu a kulturním prostředí a každý kontinent má při nejmenším jedno z dvaceti světových velkoměst. V budoucnosti se vše změní. Podle projekcí Global Cities Institute během příštích osmdesáti let města svojí rozlohou a lidnatostí až dvacetkrát nabobtnají a stanou se z nich obrovská megaměsta, která se počtem svých obyvatel vyrovnají dnešní Francii, Německu nebo Velké Británii. A co je nejzajímavější, žádné z nich nebude na Americkém kontinentě, v Evropě, Číně nebo Austrálii, nýbrž v Africe a Indii. Zde jsou čtyři největší.

Lagos Nigerie 88.3 milionů

Kinshasa Dem. Rep. Kongo 83 5 milionů

Dar es Salaam Tanzanie 73,7 milionů

Bombaj Indie 67.2 milionů

Jak se bude v nich lidem žít, živořit, vegetovat, přežívat, či jak jinak lze nazvat jejich každodenní zápas o bytí a živobytí? Zatím nejlepší představu dává americký sci-fi film Soylent Green, v němž jsou zobrazeny hlavní problémy přelidnění a zhroucení civilizace. Ve čtyřicetimilionovém megaměstě dochází stále častěji k výpadkům i základních služeb. Běžné potraviny jsou tak drahé, že si je může dovolit jen skupina velmi bohatých, ostatní se musí spokojit s náhražkami. Mezi nimi je Soylent Green, údajně vyráběná z mořského planktonu, ale ve skutečnosti z něčeho zcela jiného. Záhadu vyřeší Charles Heston a Edvard G. Robinson v roli detektivů, ale neprozradím jak, v tom je zápletka filmu. Podívejte se na něj, nebo ještě lépe kupte kopii pro svoje děti, půjčujte ji příbuzným, přátelům a známým, měli by jej vidět všichni. Je z roku 1973, ale k dnešnímu diváku promlouvá naléhavěji a mocněji nežli k tehdejšímu. Když nic jiného, po shlédnutí Soylent Green je mu blaze, že žije dnes a tady.

Je to o misce kaše nebo rýže

Seismické populační posuny jsou předzvěstí světových proměn politického a hospodářského uspořádání ve světě a stanou se motorem hromadného exodu ze zemí, které nebudou s to dát misku kukuřičné kaše nebo vařené rýže na stůl všem.

Pro Afričany otázka kam, nestává. Otázka je, kdy a v jakém množství se vydají na cestu. Odpověď závisí na nedostatku pracovních příležitostí, neustále se zvětšujícím počtu hladovějících, míře veder a rozsahu suchopáru. Podle zprávy Světové banky Afričané, kteří se podílejí na příčinách oteplovaní nejméně, budou postiženi jeho následky nejvíce. Možné dvoustupňové oteplení koncem století hrozí víc jak polovině z nich podvýživou a v mnoha místech hladomorem. Uvažme, že se jedná o dvou miliardách lidí. Co vidíme dnes na evropském pobřeží ve Středomoří je tudíž jen malá ukázka toho, co přijde. Co přijít musí, vezmeme-li v úvahu, že většina evropských vlád podepsala pakt OSN o migraci, který nečiní rozdíl mezi legálními a nelegálními přistěhovalci a mezi lidmi prchajícími z válečných oblastí a lidmi z krajin postižených klimatickými katastrofami.

Situace v přelidněné Indii je o to horší, že znečistění ovzduší je nezvládnutelné stejně jako rabování lesních porostů v zájmu „národního hospodářského rozvoje.“ Ekonomika sice šlape, ale víc jak čtvrtina Indů musí vystačit s dvěma dolary denně. Každý třetí chudý člověk ve světě je Ind. Univerzity poskytují špičkové vzdělání, ale každý druhý ze dvou set milionů mladých lidí, kteří v příštích dvou desetiletích budou hledat práci, nemá žádnou kvalifikaci.

Zpráva indického Institutu pro energii a zdroje (TERI) odhaduje, že následkem zvyšování mořské hladiny dojde k zaplavení oblastí podél 7.517 kilometrového pobřeží u Bengálského zálivu, Indického oceánu a Arabského moře. Tisíce akrů půdy v Kutchi, Bombaji a v jižní Kérale zmizí z mapy. Delty Gangu v západním Bengálsku a dalších řek skončí v díře zapomnění. Nespočetné milióny Indů budou hledat zemi zaslíbenou.

***

V současné době žije 31 milionů Indů v zahraničí. Nejvíce z nich je v USA, na Středním východě a v Anglii. Nyní odtud přichází stejný signál: S výjimkou vysoce kvalifikovaných odborníků bárka je plná. Čína, Japonsko, Vietnam, jižní Korea zaujímají k migraci typicky asijský postoj: Jsme pro, řekněte, kolik milionů chcete, ale k nám ani noha. Normální smrtelník se tam může jen přiženit nebo přivdat. Austrálie je nedobytná pevnost.

Na nábřeží řeky Gangu vládlo neuvěřitelné ticho, když pomyslíme, že pět set tisíc lidí se natlačilo na břeh, a že všechny ulice, které vedou k přístavu, byly zaplaveny lidským přívalem…a všichni ti lidé se jali stavět velký koráb, který by mohl přeplout oceány, stejně velký jako India Star…. Pak posbírali své náhrdelníky, diadémy, své prsteny a řekli kapitánovi: postačí to na uhlí, na potraviny, na vodu a nezbytný materiál na cestu do Evropy?

- A co cesta zpátky, zeptal se kapitán.

- Cesta zpět nebude, odpověděl někdo.

Tohle napsal v roce 1972 ve svém visionářském románu „Tábor svatých“ francouzský spisovatel Jean Raspail. Nevychází z utopie, přesněji řečeno už nevychází z utopie. Je v něm proroctví, jehož počátky dnes zažíváme. Víc: promítá nám cestu, po které jsme šli, ukazuje omyly, kterých jsme se dopustili, dává nám vysvětlení, proč a jak jsme se dostali tam, kde se dnes nacházíme — v civilizačním, náboženském a společenském tavícím kotli, pod nímž horlivě topí OSN, EU a koalice svolných přisluhovačů.

Ta kniha by měla být povinnou četbou už proto, že vzbuzuje dvě spojité otázky, před kterými každý z nás bude dřív či později postaven a které každý budeme muset řešit sám a po svém.

Co dělat, když se nikdo nedokáže zříci se svojí důstojnosti člověka za cenu souhlasu s rasismem?

Co dělat, když každý člověk – a každý národ - má svaté právo ochraňovat své rozdílnosti a svoji identitu ve jménu budoucnosti a ve jménu minulosti.

Kam se odstěhovat

V úvodu zmíněný můj vnuk Anton, který pochopitelně není ještě stoletý, jde se mnou na procházku a na mé problémy namítá: „Neříkej mi, dědo, že s tím nejde nic dělat.“ „ Číňané to zvládli, proč by totéž nemohli udělat jinde?“

„Byla jiná doba, hochu,“ řekl jsem. „Kdyby dneska někdo vyrukoval s kontrolou porodnosti, víš, co by bylo?“

„Ne, ale ty mi to jistě řekneš…“

„Přeci mít děti je nezcizitelné lidské právo, jasně? A co nám přikázal náš Pán? Jděte a množte se! A co vzkazuje Mohammed věřícím v mešitách? Úrodným klínem vašich žen dobydete svět! Tihle všichni rukou společnou a nerozdílnou ubijí každého, kdo se postaví proti, jako štíra. Ne, hochu, jsme v rychlíku, který nemá brzdy a řítí se do neznáma.“

„Co teda navrhuješ?“

Napadlo mi, že to bude: Přežij, kdo můžeš a jak můžeš, že středomořské a západní země Evropy, jakož i Anglie a Švédsko, které doplácejí na svoji migrační politiku, jsou už z větší míry obsazeny, že Rakušané, Švýcaři se uzavřou v horách, že náš národ, my Češi, můžeme mít také šanci, když si zavčas rozpomeneme, kde jsou naše kořeny, ale místo toho jsem pokrčil rameny a řekl jsem: „Souhlasím s Hawkinsem, zničili jsme Zemi a Země ničí nás,“ řekl jsem. „Nezbývá nám, jak říká, než se vystěhovat, najít si exoplanetu, kde může živočich, jako jsme my žít, a usadit se tam. To mi připomíná, že bys na univerzitě měl studovat astrofyziku. Jak jsi na tom v matematice?“

Jan Vítek (český novinář žijící v Ženevě)