Čekat, až člověk přestane fungovat, je pozdě. Kdy vyhledat pomoc, radí zakladatelka platformy Terapio.cz
Sezení u psychologa Zdroj: ČTK, Profimedia.cz
Dlouhodobě špatně spíte, jste podráždění, ztrácíte zájem o věci, které vás dříve bavily, a přesto si říkáte, že vlastně nemáte důvod si stěžovat? Podle Magdaleny Kajan, zakladatelky platformy Terapio.cz, bychom podobné signály neměli přehlížet. Na odbornou pomoc totiž nemusíme čekat až do chvíle, kdy přestaneme zvládat práci nebo běžný život. Zvlášť obtížné může být přiznat si trápení u mužů, kteří od dětství slýchají, že musí být silní a všechno vydržet.
Světový den duševního zdraví připomíná, že psychická pohoda si zaslouží pozornost. O duševní zdraví bychom ale měli pečovat po celý rok, nejen při podobných příležitostech. Jak poznat, že je čas něco změnit, i když stále chodíme do práce, staráme se o rodinu a navenek působíme, že všechno zvládáme?
Jedním z varovných signálů může být dlouhodobě narušený spánek. Pokud člověk několik týdnů špatně usíná, často se budí nebo se ráno necítí odpočatý, neměl by tento stav automaticky považovat za běžnou součást života. Podle Magdaleny Kajan je důležité všímat si také tělesných projevů stresu, například častějších bolestí břicha spojených s nervozitou. „Tělo nám tím říká, že se s námi něco děje,“ upozorňuje Kajan.
Dalším signálem může být ztráta zájmu o aktivity, které nám dříve přinášely radost. Člověk chodí do práce, vrací se domů, sleduje televizi, ale postupně se přestává těšit na věci, které ho dříve bavily. Pokud se taková změna drží delší dobu, stojí za to se u ní zastavit a hledat její příčinu.
Nejde přitom o to, že každý špatný den znamená psychický problém. Důležité je vnímat, zda potíže přetrvávají, zhoršují se a začínají zasahovat do běžného života. Čím déle člověk své trápení přehlíží, tím náročnější pro něj může být cesta zpět k lepší psychické pohodě.
Na pomoc často čekáme až do chvíle, kdy je nejhůř
Lidé přicházejí do psychologické péče z různých důvodů. Někteří si uvědomují, že jsou dlouhodobě ve stresu a chtějí svou situaci změnit dříve, než se zhorší. Jiní se rozhodnou vyhledat odborníka až ve chvíli, kdy už jejich potíže výrazně zasahují do každodenního fungování. „Mnoho lidí přijde až ve chvíli, kdy už hoří nebo bliká alarm. Třeba když zažijí vyhoření, nejsou schopni chodit do práce nebo se začnou cítit velmi špatně i fyzicky,“ popisuje Kajan.
Právě včasné zachycení potíží může podle ní celý proces zvládání psychického trápení usnadnit. Není nutné čekat na krizi, aby člověk mohl začít hledat řešení. Někdy stačí přiznat si, že současný způsob života už mu nevyhovuje, a probrat své pocity s někým, komu důvěřuje.
Ani samotné vyhledání pomoci nemusí automaticky znamenat dlouhodobou terapii. Záleží na konkrétní situaci, intenzitě potíží a na tom, jakou podporu člověk potřebuje. Pokud jsou však příznaky výrazné, přetrvávají nebo se zhoršují, je namístě obrátit se na odborníka.
„Je fajn žít, ne přežívat“
Jednou z překážek bývá přesvědčení, že naše problémy nejsou dost velké na to, abychom s nimi někoho obtěžovali. Člověk se srovnává s lidmi, kteří jsou podle něj v mnohem horší situaci, a své vlastní pocity zlehčuje. „Lidé často sami sobě říkají, že by měli být v pohodě, protože se nemají tak špatně. To ale neznamená, že se nemohou cítit zle,“ vysvětluje Kajan.
Podle ní navíc někdy člověk dlouho považuje za normální i situaci, která mu ve skutečnosti výrazně ubližuje. Může jít například o dlouhodobě nezdravý vztah nebo prostředí, ve kterém se necítí bezpečně. Teprve při rozhovoru s někým nezávislým si začne uvědomovat, jak závažné jeho trápení je.
Pro někoho je odpočinek těžší než práce. Zdroj: Profimedia.cz
Důležité je proto nečekat, až budeme schopni svůj problém přesně pojmenovat nebo vysvětlit, proč se cítíme špatně. I nejistota, smutek či dlouhodobý pocit, že náš život není takový, jaký bychom chtěli, mohou být důvodem začít situaci řešit. „Je fajn žít, ne přežívat,“ shrnuje Magdalena Kajan.
Jak poznat, že se něco děje?
Změny v psychickém stavu si někdy snáze všimne naše okolí než my sami. Člověk, který se dlouhodobě trápí, může být tišší, podrážděnější nebo reagovat prudčeji než dříve. Nemusí jít o nápadnou změnu – důležité je všímat si odchylek od toho, jak se daný člověk běžně chová.
U dětí může být varovným signálem například to, že náhle přestanou chtít chodit na oblíbený sport či kroužek. Rodiče by si měli všímat také změn ve školních výsledcích, vztazích s vrstevníky, komunikaci nebo celkové náladě dítěte.
Prvním krokem přitom nemusí být okamžitá návštěva odborníka. Podle Kajan může hodně změnit obyčejný rozhovor – pokud se ovšem neomezí na otázku „Jak se máš?“ a automatické „Dobře“. „Můžeme říct: Všiml jsem si, že jsi v poslední době jiný. Děje se něco? A pak opravdu naslouchat“.
Zvlášť u dětí hraje důležitou roli také prostředí, ve kterém vyrůstají. Pokud doma často sledují křik, ponižování nebo násilné řešení konfliktů, mohou si podobné způsoby komunikace osvojit. Podle Kajan je proto důležité nejen sledovat chování dětí, ale také přemýšlet o tom, jak spolu dospělí doma mluví a jak řeší spory.
Samotná změna chování však automaticky neznamená psychickou poruchu. Je důvodem k zájmu, rozhovoru a případně k vyhledání odborné rady, pokud potíže přetrvávají nebo jsou výrazné.
Proč muži často přiznají problém na poslední chvíli?
O svých pocitech se stále nemluví stejně snadno všem. Muži mohou mít zvlášť silně zakořeněnou představu, že mají být odolní, všechno zvládnout sami a nedávat najevo slabost. „Muži od dětství slýchají, že musí být silní, nemají plakat a všechno zvládnou. Ženy mají často větší prostor mluvit o svých pocitech a svěřovat se,“ říká Kajan.
Zakladatelka platformy Terapio.cz upozorňuje také na nepoměr mezi ženami a muži, kteří její službu využívají. Podle jejích zkušeností tvoří ženy přibližně 80 procent klientely. Zároveň připomíná, že muži v Česku umírají vlastní rukou výrazně častěji než ženy; v rozhovoru uvádí přibližně čtyři muže na jednu ženu.
Za jedním z možných vysvětlení vidí právě stud a obavy přiznat si, že člověk potřebuje pomoc. Závažný problém – například ztráta zaměstnání nebo finanční potíže – pak může pro někoho představovat nejen samotnou zátěž, ale také pocit selhání, o kterém nedokáže s nikým mluvit.
Přiznat, že mi není dobře, není projevem slabosti. Naopak to může být první krok k tomu, aby člověk svou situaci začal řešit. Proto je důležité, aby chlapci už od dětství věděli, že mohou mluvit o svých pocitech, požádat o podporu a někdy také plakat. „Všichni máme emoce a všichni máme právo něco prožívat. Byla bych ráda, kdyby si každý muž dovolil říct: Nejsem v pořádku,“ vzkazuje Magdalena Kajan.
Pomůže rozhovor s blízkým, nebo už jen terapeut?
Ne každé trápení vyžaduje okamžitou odbornou péči. Pro začátek může být velmi důležité mít někoho, komu se dokážeme svěřit a kdo nás vyslechne bez zlehčování nebo rychlého udílení rad.
Někdy ale člověk takového důvěryhodného člověka ve svém okolí nemá. Jindy zjistí, že se s blízkými nedokáže posunout dál, že jejich reakce jeho situaci spíše komplikují nebo že potíže přetrvávají navzdory snaze je zvládnout.
V takové chvíli může pomoci psycholog či terapeut. Odborník nabízí bezpečný prostor, ve kterém lze své pocity pojmenovat, lépe porozumět vlastní situaci a hledat konkrétní způsoby, jak ji změnit.
Kajan zároveň upozorňuje, že při závažných psychických potížích nemusí samotná terapie stačit. Pokud se stav výrazně zhoršuje nebo odpovídá závažnějšímu onemocnění, může být potřebná také péče psychiatra. Jednotlivé formy pomoci se přitom mohou doplňovat.
Není tedy nutné, aby každý člověk chodil preventivně na terapii. Důležité je nezůstávat se svými problémy sám, všímat si změn a nebát se říct si o pomoc, pokud běžná podpora nestačí.
Péče o duševní zdraví nemusí začínat až ve chvíli, kdy se náš život rozpadá. Někdy začíná mnohem nenápadněji – tím, že si připustíme, že nám není dobře, a rozhodneme se o tom s někým mluvit.
