Nový Silent Hill v recenzích: Odvážný krok vpřed vrací hororový fenomén ke kořenům
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Nový Silent Hill: Townfall potvrzuje skvělou formu hororové série.
Hra přechází na pohled z vlastních očí a unikátní detektor monster.
Recenzenti chválí audio, ale nenadchla je mimika postav.
Vysoká hodnocení sráží mechanické nedodělky a obtížnost.
Podstatou kultovní herní hororové série Silent Hill byl vždycky psychologický horor sázející na tíseň, která se v děsivých formách zhmotňuje před hráči. Nová odbočka série s podtitulem Townfall ji podle kritiků skvěle naplňuje, když odmítá příklon k akčnosti a sází zejména na pečlivé napínání nervů. Zavádí i množství nových postupů, z nichž však ne všechny musí sednout dlouholetým fanouškům série.
První Silent Hill vznikl v roce 1999 jako atmosféričtější a dospělejší odpověď japonské společnosti Konami na úspěch Resident Evilu od konkurenčního Capcomu. Od počátku se odlišoval tím, že hlavním protagonistou nebyl elitní voják či policista uprostřed apokalypsy, ale zranitelný civilista, který jako by se ocitl ve vlastní noční můře, kde všechna vnitřní vina, zármutek či traumata získávají konkrétní a pořádně smrtící podobu.
ČTĚTE TAKÉ: Hvězdy Counter-Striku, hry o miliony i armádní technika. Brno zažije festival Life! plný akce
Kultovní druhý díl z roku 2001 s příběhem Jamese Sunderlanda hledajícího svou mrtvou manželku dal vzniknout nejen ikonickému monstru zvanému Pyramid Head, ale po rozpuštění původního vývojářského týmu Team Silent se stal postupně hlavně nostalgickou vzpomínkou na zlaté časy, jelikož pokusy posunout Silent Hill novými směry selhávaly a série se stala postupně spíše karikaturou sebe sama. Pokus vrátit jí původní styl v podobě Kodžimova konceptu P.T. byl navíc v roce 2014 utnut už v zárodku a nikdy se z něho nestala plnohodnotná hra.
Z klinické smrti ji dostala až sázka na kompletní, rozšiřující a citlivě modernizující remake právě druhého dílu, který dostal na starost polský Bloober Team (Layers of Fear, The Medium) a který v roce 2024 posbíral skvělá hodnocení i řadu cen. Na něj o rok později navázal Silent Hill f. Ten sérii poprvé přenesl mimo Ameriku, do jejího domovského Japonska – konkrétně do středoškolského prostředí šedesátých let. Byl to opět úspěch a podle herních novinářů se podařila i třetí fáze vzkříšení, kterou představuje právě vydaný Silent Hill: Townfall.
Není mlha jako skotská mlha
Novinku dostali na starost skotští Screen Burn Interactive, jejichž šéf a spoluzakladatel Jon McKellan dříve provozoval vlastní fanstránku Silent Hillu a miluje mytologii a symboliku série. Podle recenze GameSpotu to výsledku jenom svědčí: „On i jeho tým chápou, čím Silent Hill byl, ale také čím by mohl být. Chápou kořeny série a vědí, jak ji uchopit... Zároveň udržují otázky jako: Je Silent Hill fyzickým místem, nebo myšlenkou? Jsou všichni, kdo se tam ocitnou, odsouzeni k utrpení?“
Přenést hru do fiktivního skotského rybářského městečka St. Amelia byla logická volba, obzvlášť když pro sérii tak typická hustá mlha v něm funguje naprosto přirozeně. Podle Guardianu hra mistrně vykresluje prostředí, v němž je ve vzduchu přímo cítit slaný pach moře i hrůzu z nedávné masové tragédie, ale skvěle pracuje rovněž s analogovou nostalgií a sociálními motivy chudoby v konfliktu se zájmy těžařských korporací. Dobové reálie s typickými telefonními budkami či hranatými golfy u mileniálů zaberou na sto procent.
Čtěte také
Na agregátoru OpenCritic si novinka drží solidních 81 bodů ze 100 s doporučením od 84 % novinářů, přičemž na Metacriticu svítí v průměru rovněž velmi dobrých 81 bodů. V rámci novodobé renesance značky sice Townfall těsně zaostává za opěvovaným remakem Silent Hill 2 (86 bodů) i loňským japonským Silent Hillem f (84 bodů), ale s přehledem deklasuje dřívější rozpačité pokusy typu Homecoming (64 bodů). Většina recenzentů se shoduje, že jde o mimořádně sebevědomý spin-off, jemuž k absolutnímu vrcholu chybí jen větší dotaženost hratelnosti.
Vtahující střídání perspektivy
Hlavním hrdinou je tajemný americký návštěvník opuštěného městečka Simon Ordell ztvárněný hercem Jovanem Adepem (Watchmen, To: Vítejte v Derry), jehož charakter postupně začíná získávat rozporuplné kontury. Poprvé v rámci série se hraje z perspektivy vlastních očí, což zvyšuje napětí a děs, jak v minulosti ukázaly třeba značky Outlast nebo Amnesia. „Stále zůstává typicky pomalé tempo, takže perspektiva zážitek nijak zásadně nemění. Přicházíme o mechaniku úskoku z předchozích dvou her, což však není vada. Bez ní působí Simon zranitelněji, přičemž právě pocit zranitelnosti je jedním z témat hry,“ vysvětlil WorthPlaying.
Hra navíc v klíčových momentech přepíná i do pohledu dalších postav, které mají k temným událostem na ostrově co říct. Skrze nalezené pásky a retrospektivní sekvence lze poznat vyšetřování místní policistky i zoufalé pokusy přeživších dělníků o záchranu. „Hratelné vzpomínky ostatních obyvatel dávají St. Amelii tíživou hloubku a ukazují tragédii města v mnohem mrazivějším světle než pouhé poznámky poházené po stolech,“ shrnul Polygon, který pochválil i množství možných konců dávajících motivaci hru neodložit po prvním dohrání.
Brutální audiovizuální krása
Tomu jistě pomáhá i propracovaná audiovizuální stránka, z níž si kritiku vysloužila snad jen lehce toporná mimika postav a design monster, který ničím nepřekvapí. Prvotřídní je zejména v hororech tak důležitý sound design, na kterém pracovali lidé zodpovědní za geniální Alien: Isolation. „Jak skvělé jsou zvuky, mi naplno došlo v jedné z pozdních pasáží, kdy čelíte monstrům, jež se k vám plazí extrémní rychlostí. Slyšíte, jak plácají dlaněmi o beton, různě se to rozléhá, nevíte, odkud to přichází, což mě pokaždé vyděsilo a okamžitě jsem tasil zbraň,“ popsal recenzent SteamDeckHQ.
Fanoušci se obávali, jak dopadne hudba, na které se tentokrát nepodílí veterán série Akira Yamaoka, ale hudebník Anthony Scott Burns vystupující také pod pseudonymem Pilotpriest. Podle Eurogameru to však mohlo naopak spíše prospět: „Burnsův příchod do série je prvotřídní: vystihuje charakteristickou texturu Yamaokovy hudby – melancholické syntezátory i industriální brutálnost – a zároveň do ní vnáší vlastní krásu a intenzitu.“
Plížení a kapesní televize
Hratelnost je postavena na nutnosti plížení, jelikož přímý střet s monstry znamená ve většině případů smrt. Naštěstí má Simon po ruce miniaturní přenosné CRTV zařízení, které je variací na slavný detektor pohybu z Vetřelce a lze díky němu vidět nepřátele i za zdmi. Jenže každé z monster je viditelné jen skrze svou vlastní frekvenci. „Kdykoli jsem se ocitl v hustěji obydlených oblastech, byl jsem nucen neustále procházet frekvencemi, abych identifikoval nejbližší hrozbu, což ještě více zvýšilo úroveň mého stresu,“ popsal recenzent IGN s tím, že přestože tato mechanika ubírá množství lekaček, tvoří funkční celek.
Silent Hill: Townfall Zdroj: Konami Digital Entertainment
Využívá se totiž i v množství hádanek, které hráče rozhodně nevodí za ruku, a indicie k nim je často třeba najít v detailech nebo dokumentech, které po sobě zanechali obyvatelé města. „Jeden z hlavolamů na konci mi tak zamotal hlavu, až jsem měl pocit, že všudypřítomná mlha pronikla až do mého mozku... Pokud si to však chcete ulehčit, můžete si v menu zapnout nápovědu,“ dodal.
Největším problémem je tak podle většiny recenzí rozkolísaný závěr. Původně svěží a napínavé herní mechaniky se ve finální třetině začínají nepříjemně opakovat a dříve tísnivá atmosféra ustupuje stereotypu. Do toho hapruje křivka obtížnosti, která hráče vrhá do několika frustrujících pasáží. Vypravěčům se navíc nedaří uspokojivě dotáhnout všechny spletité linie a tajemství, jež příběh v úvodních hodinách tak slibně nakousl. „Bezpochyby jde však o kousek, který by si žádný fanoušek survival hororu neměl nechat ujít,“ shrnulo Dexerto. Silent Hill: Townsfall vyšel 24. září na PC a PlayStation 5.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Digitální mazlíček Tamagoči má nyní překvapivou podobu. Psycholog radí, co s ním
