Vyvraždění Slavníkovců mohla způsobit nevěrná žena, Přemyslovci v tom zřejmě byli nevinně
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Vyvraždění Slavníkovců: Přemyslovci v tom zřejmě byli nevinně.
Masakr na Libici mohl být důsledkem krevní msty.
Stopy vedou k mocnému rodu Vršovců.
Jakou roli v tragédii sehrála nevěrná manželka?
O roku 995 se učí všichni žáci 7. třídy základní školy. A nejen ve starších učebnicích dějepisu je u něj napsáno, že za vyvražděním Slavníkovců shromážděných na hradě Libici k hostině na oslavu svátku svatého Václava stáli 28. září onoho roku Přemyslovci. Vinu vládnoucího rodu ale dobové prameny nezmiňují. Zato se v nich skrývá pozoruhodný příběh nevěrné manželky a pražského biskupa Vojtěcha, jehož rozuzlení ukazuje na jiného pachatele této masové vraždy – mocné Vršovce.
Na podzim roku 2000 se poprvé slavil Den české státnosti, který připadá na svátek patrona českého státu svatého Václava. Ten měl být zavražděn 28. září 935 (anebo také 929) ve Staré Boleslavi svým bratrem Boleslavem. Když ovšem čeští zákonodárci v létě roku 2000 zákon č. 245/2000 Sb. bouřlivě projednávali a nakonec i schválili, zapomněli připomenout, že týž den, tedy 28. září – jen o 60 let později v roce 995 – došlo k další krvavé události úzce související s českým státem. Bylo jí vyvraždění Slavníkovců na hradě Libici.
Zapomenutý masakr na svatého Václava
Ten se nacházel poblíž soutoku Labe a Cidliny nedaleko dnešní vesnice Libice nad Cidlinou (okres Nymburk). Útočníci využili shromáždění významných Slavníkovců k uctění památky svatého Václava a v okolí kostela je i s jejich rodinami povraždili. Archeologický průzkum ale neprokázal, že by útočníci Libici vypálili. Navíc je známo, že hrad sloužil jako významný bod na obchodní cestě spojující Prahu s východními Čechami i po roce 995.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: ROZHOVOR: Ve jménu sv. Václava chtěli Češi bojovat i za Hitlera, připomíná historik
O pachatelích masakru na Libici nevíme nic určitého. Jisté ale je, že přemyslovský kníže Boleslav II. byl v té době raněn mrtvicí a upoután na lůžko, výpravy se tedy rozhodně účastnit nemohl. „O nepřátelství ze strany Přemyslovců není žádný doklad,“ potvrdil v dokumentu Utajené příběhy českých dějin historik a archeolog Michal Lutovský.
Vinu Přemyslovců za tuto masovou vraždu nezmiňují ani dobové prameny. Nejstarší legenda o životě svatého Vojtěcha Vita prior sancti Adalberti (První život svatého Vojtěcha), za jejíhož autora je považován Jan Canaparius, vznikla už v roce 999 a za viníky neurčitě označila „český národ“. Autor další významné legendy Bruno z Querfurtu (Život svatého Vojtěcha, kolem roku 1004) pak mluví o „zlomyslných Češích“. Kosmas, který svou kroniku sepsal pravděpodobně v letech 1119 až 1125, je ještě neurčitější – vyvraždění Slavníkovců měli podle něj na svědomí „ničemných otců ničemní synové“.
Příběh nevěrné ženy a biskupa Vojtěcha
Vyvraždění Slavníkovců 28. září 995 i s jejich rodinami přežili tři zástupci významného rodu. Biskup Vojtěch pobývající v Římě, jeho průvodce bezdětný kněz Radim a bojovný Soběslav, uváděný také jako Soběbor. Ten byl zrovna na válečné výpravě proti pohanským Obodritům, shodou okolností spolu s přemyslovským vojskem. Jenže pokud za masakrem na Libici nebyli Přemyslovci, tak kdo tedy?
Čtěte také
Odpověď nabízí přední medievalista Dušan Třeštík, podle nějž mohl v dramatickém konci Slavníkovců sehrát klíčovou roli Vojtěch, který své příbuzné přežil jen o dva roky, než byl v roce 997 během své snahy obrátit na křesťanství pohanské Prusy rituálně zavražděn. Ještě předtím ale stačil v Mohuči autoru (nebo autorům) pozdější legendy Vita prior sancti Adalberti vyprávět těžko uvěřitelný příběh odkazující k Libici. Ten historik Třeštík připomněl ve sborníku Antiqua Cuthna Slavníkovci v českých dějinách:
„Přihodilo se totiž, že jedna urozená žena byla svému manželovi nevěrná s jakýmsi klerikem. Když se na to přišlo, uvědomila si, že propadla hrdlem a utekla s nářkem k biskupovi, který ji tajně schoval v klášteře sv. Jiří, aby tu našla azyl, a klíč svěřil strážci kostela… Mezitím vtrhl zástup příbuzných uraženého manžela se zbraněmi na biskupův dvůr a dožadovali se biskupa, který chce protiprávně chránit cizoložnici. Vojtěch neohroženě vyšel z kostela a postavil se jim. Ti mu řekli, že se marně vystavuje nebezpečí smrti v touze po mučednictví, že ho nezabijí, nýbrž se pomstí na jeho bratrech a jejich ženách, dětech a majetku. Vtom však přiběhl jakýsi zrádce a zavedl příbuzné k úkrytu nešťastné ženy. Ti donutili strážce kostela, aby jim ženu vydal. Odtrhli ji od oltáře, vyvlekli ven z kostela a vydali manželovi, aby ji sťal. Ten se ale zdráhal, až to za něho učinil obyčejný pacholek.“
Stopy vedou k Vršovcům
Podivnou historku Třeštík okomentoval v kontextu tehdejší raně středověké společnosti: „Příznačné je, že vše se zde děje podle práva, až na to ovšem, že jsou tu v konfliktu dvě práva, církevní právo azylu a domácí právo české společnosti. To jednoznačně stanovovalo pro nevěrnou manželku trest smrti stejně jako pro jejího svůdce. Obyčejně ho bylo možno nahradit jednáním mezi poškozenou a škodu působící stranou o náležité odškodné.“
Pokud nedošlo k potrestání nebo dohodě o odškodném, nastupovala krevní msta. Při ní bylo dovoleno zabít nejen viníka, ale i jeho ženu a děti, stejně jako uloupit jejich majetek. To je přesně to, čím vyhrožovalo příbuzenstvo uraženého manžela Vojtěchovi. „Protože ho nemohli jako biskupa zabít nebo od něho požadovat odškodné (ať už byl viníkem on, nebo jeho člověk, natož pak nevolník), postupovali ve shodě s právem tak, že vyhlásili krevní mstu jeho příbuzenstvu,“ dodal Třeštík.
Čtěte také
Podle něj se odedávna soudí, že útočníky byli Vršovci, tedy jeden z velmožských rodů, kteří bývají vedle Municů a Těpticů řazeni mezi takzvanou ranou šlechtu. „Svědčí o tom především to, že pražská tradice věděla o klatbě, kterou na ně vložil sv. Vojtěch. Zdá se, že opravdu šlo o ně a že Vojtěch uprchl z Prahy na jaře roku 995 před krevní mstou, kterou vyhlásili. Předtím na ně ovšem vložil církevní klatbu za znesvěcení kostela jakožto azylu,“ domnívá se Třeštík.
Odkaz německých historiků?
Přestože přemyslovská státní moc, kterou v době nemoci knížete Boleslava II. (967/972–999) fakticky řídila jeho družina nebo synové (v tomto případě Boleslav III., Jaromír a Oldřich), musela o akci minimálně vědět a tolerovat ji, přímými iniciátory masakru Přemyslovci se vší pravděpodobností nebyli.
Obvinění, že Slavníkovce vyvraždili Přemyslovci, zřejmě vychází z jednostranného výkladu německých historiků z konce 19. století o pozdním sjednocení věčně znepřátelených slovanských kmenů a z úvah moderních českých dějepisců o nutné rivalitě mezi Slavníkovci a přemyslovskými knížaty. Archeologické nálezy ani soudobé prameny ale nic z toho nepotvrzují.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Svatý Vojtěch unikl vyvraždění Slavníkovců. Krutou smrt mu přinesla vlastní neústupnost
