KOMENTÁŘ: Nejdřív covid, pak válka, teď poplatky. Co nás ve skutečnosti rozděluje?


Společnost byla rozdělená vždy. Lidé měli odlišné názory, politické preference i životní hodnoty. Jenže v posledních letech mám stále silnější pocit, že jsme ztratili schopnost spolu nesouhlasit, aniž bychom se automaticky stávali nepřáteli.

Vláda versus opozice. Dva tábory, které spolu často nesouhlasí už z principu. Silná hesla, vyvolávání emocí, obchodování se strachem a vzájemné nálepkování. Politická debata se stále častěji mění v souboj o to, kdo koho hlasitěji překřičí. A společnost tento způsob komunikace přejímá.

ČTĚTE TAKÉ: Letnou svolali profesionální štváči, řekl Vondráček. Nálepkujete bez dialogu, vyčetl mu Rakušan

Nejdřív přišel covid. Šlo o zdraví a lidské životy. Situace byla vážná. Sám mám ve svém okolí lidi, kteří na covid zemřeli. Znám také ty, kteří se odmítli očkovat. I ty, kteří se nechali očkovat především proto, aby mohli cestovat.

S některými jejich rozhodnutími jsem nesouhlasil. S jinými ano. Ale nikdy jsem nechtěl člověka posuzovat pouze podle toho, zda byl očkovaný, nebo ne. Zdravotní rizika i důsledky jednotlivých rozhodnutí samozřejmě existovaly. Jenže i složitá odborná debata se postupně proměnila v další společenský příkop.

Pak přišla válka na Ukrajině. Rusko je agresor. Napadlo suverénní stát. To je fakt, nikoliv otázka názoru. Jenže společnost se začala přít také o příčiny konfliktu, rozsah pomoci Ukrajině a možnosti jeho ukončení.

A opět vznikly dva tábory. Ti, kteří Ukrajinu podporují, a ti, kteří ji podporovat nechtějí. Prostor mezi nimi jako by postupně mizel. Stačilo položit otázku, zda existuje jiná cesta k ukončení války, a člověk mohl být okamžitě zařazen do jedné ze skupin.

Přitom odmítat ruskou agresi a současně vést debatu o způsobu pomoci Ukrajině se vzájemně nevylučuje. Stejně jako kritika konkrétního politického rozhodnutí nemusí znamenat podporu opačného tábora.

Silná slova místo diskuse

A teď přišly televizní a rozhlasové poplatky. Zase úplně jiné téma. Tentokrát nejde přímo o lidské zdraví ani o válku. Jde o financování veřejnoprávních médií a otázku jejich nezávislosti.

A znovu se společnost rozdělila. Na pražskou Letnou 15. listopadu přišly stovky tisíc lidí. Vyjádřily obavy o budoucnost České televize a Českého rozhlasu, ale také nespokojenost se způsobem vládnutí. Je jejich nezpochybnitelným právem demonstrovat. Stejně jako je právem jiných lidí s jejich požadavky nesouhlasit.

Komentáře a glosy

Texty zveřejňované v rubrice Názory se nemusí ztotožňovat s postoji redakce CNN Prima NEWS. Jedná se o autorské komentáře redaktorů a externích přispěvatelů.

Problém vidím v něčem jiném. Zrušení poplatků samo o sobě neznamená konec svobody ani demokracie. Stejně tak ale nelze tvrdit, že změna financování veřejnoprávních médií nepředstavuje žádné riziko.

Záleží na konkrétních pravidlech, garancích nezávislosti a způsobu, jakým budou média financována. O tom by se měla vést věcná debata. Místo ní ale opět slýcháme silná prohlášení. Na jedné straně varování před autoritářstvím a koncem demokracie, na druhé zlehčování obav a označování protestů za pouhou politickou akci opozice.

Jenže proč by měl být člověk, který nechce platit koncesionářské poplatky, automaticky považován za odpůrce nezávislých médií? A proč by měl být člověk, který se jejich zrušení obává, automaticky považován za protivládního aktivistu?

Nemůžeme prostě připustit, že oba mohou mít legitimní důvody pro svůj postoj? Demokracie přece není o tom, že všichni dospějeme ke stejnému závěru. Je o tom, že dokážeme žít s tím, že k němu nedospějeme.

Co nás rozdělí příště?

Základním pilířem demokracie je pluralita názorů. To ovšem neznamená, že všechny názory jsou automaticky pravdivé nebo stejně podložené fakty. Pokud někdo šíří prokazatelně nepravdivou informaci, měli bychom ji vyvracet. Argumentovat. Vysvětlovat. A pokud je to možné, pokusit se dotyčného přesvědčit. Ne jej automaticky zařadit mezi nepřátele, se kterými nemá smysl mluvit.

Stejnou odpovědnost mají politici. Je přirozené, že prosazují vlastní program a přesvědčují voliče o jeho správnosti. Měli by to však dělat argumenty, nikoliv pouhým vyvoláváním strachu z těch druhých.

Protože právě v tom vidím jeden z největších problémů současné politiky. Postupně nás učí, že kdo není s námi, musí být proti nám.

A možná už jsme si na to zvykli natolik, že stejným způsobem začínáme přemýšlet i o svých přátelích, kolezích nebo rodině.

Přitom můžeme nesouhlasit s něčím názorem, aniž bychom zpochybňovali jeho charakter. Můžeme kritizovat vládu, aniž bychom chtěli její pád. Můžeme souhlasit s jedním rozhodnutím politika a s druhým zásadně nesouhlasit. Nemusíme si přece vybírat jeden ze dvou táborů a přijmout všechny jeho postoje.

A tak si po další velké demonstraci kladu otázku: Jaké téma nás rozdělí příště? Protože nějaké další nepochybně přijde. A možná bychom se měli mnohem víc než samotných názorových rozdílů obávat toho, že postupně ztrácíme schopnost spolu o nich mluvit.

MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Okamura udělal zkratku, říká Vondráček k neúčasti vojáků. SPD nemůže mít svou obrannou politiku