Měli jsme se v roce 1938 bránit? Odvaha nechyběla, spor dodnes budí vášně
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Cvičný výsadek u Bruntálu skončil pro Němce fiaskem.
Mobilizovaná armáda měla přes milion odhodlaných mužů.
Historik: Obrana by znamenala čestnou, ale jistou porážku.
Měla to být velkolepá ukázka schopností nové zbraně německé Luftwaffe, jenže cvičný seskok výsadkářů v týlu československých opevnění nedaleko Bruntálu, uskutečněný s maximální pompou, málem skončil fiaskem. Pod dohledem říšského maršála Hermanna Göringa a dalších pohlavárů Třetí říše 7. října 1938 nejprve seskočilo asi 1 000 německých parašutistů, aby připravili plochy pro přistání dalších jednotek a simulovali útok proti linii v té době už zbytečných československých bunkrů. Nepovedené cvičení ještě neznamená, že by si podobně neumětelsky při útoku na Československo vedly i ostatní složky německé armády. Přesto se už desítky let vtírá otázka, zda jsme se v roce 1938 neměli bránit.
Při výše zmíněném nepovedeném cvičení německé armády na zemi i ve vzduchu nastal chaos. Terén nebyl pro přistání letadel s dalšími asi 2 000 příslušníky letecké pěchoty vhodný, na zemi se hromadily zásoby a některá letadla se po dlouhém čekání ve vzduchu musela vracet i s nevyloženým nákladem zpět. Vlastní útok na československé opevnění byl nakonec odložen na druhý den, což by v reálných podmínkách znamenalo fatální promrhání momentu překvapení.
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Podepsal Mnichovskou dohodu, Hitler ho pak poslal do koncentráku. Daladier si selhání vyčítal
Dalším nepříjemným zjištěním pak byly nebývale odolné střílny československých pevnůstek, palebné vějíře, které nikdo nečekal, i dodatečné překážky. „Za války by se nebyla tato akce podařila. Bylo to divadlo,“ zhodnotil lakonicky operaci Bruntál šéf Abwehru Wilhelm Canaris.
Málo přesvědčivý výsledek epizodní operace, navíc ve cvičném provedení, ještě neznamená, že by si podobně neumětelsky při útoku na Československo vedly i ostatní složky německé armády. Přesto se už desítky let vtírá otázka, zda se mohla československá armáda s veškerou svou výzbrojí a v počtu téměř 1,25 milionu mužů na začátku října 1938 ubránit. A pokud ano, na jak dlouho a jak by vojenské operace probíhaly.
Milion mužů s tanky, letadly a pevnostmi
Československo večer 23. září 1938 vyhlásilo a v následujících hodinách provedlo ukázkovou mobilizaci 18 ročníků záloh, armádních specialistů a důstojníků v záloze mladších 40 let. K více než půl milionu mužů aktivovaných už v květnu přibyly statisíce dalších a celkový počet rychle přesáhl milion.
Čtěte také
Velitelem mobilizované československé branné moci se v září 1938 stal armádní generál Ludvík Krejčí. Ten měl k dispozici 37 pěších a čtyři mobilní divize, kolem 450 tanků, především LT vz. 34 a 35, několik tisíc děl a také stíhací dvouplošníky Avia B-534, jichž bylo vyrobeno 566.
K září 1938 bylo dokončeno i téměř 10 000 železobetonových pevnůstek vzorů 36 a 37 a dalších 260 těžkých pěchotních srubů a dělostřeleckých tvrzí nebo jejich částí, především na severní hranici státu. Jejich rozmístění včetně palebných vějířů si můžete prohlédnout na interaktivní mapě.
Příprava k boji
Rozhodujícími dny byly zřejmě 26. a 27. září 1938. Zatímco Britové provedli plnou mobilizaci Královského námořnictva, sešel se 26. září Adolf Hitler v Berlíně s vyslancem britského premiéra Nevilla Chamberlaina sirem Wilsonem. Hitler během slyšení propadl záchvatu vzteku, na Wilsona křičel a prohlásil, že československý stát rozbije na kousky. Wilson se 27. září vrátil do Londýna se vzkazem, že pokud Československo nepřijme německé podmínky do 29. září do 14:00, německá armáda okamžitě zahájí invazi. Praha ale týž den večer ultimátum odmítla a začala se připravovat k boji.
Na německé straně bylo k útoku připraveno zhruba 45 plně vyzbrojených divizí, přičemž hlavní úder měl být veden přes Plzeň na Prahu masou tanků soustředěných na západ od československých hranic. Tento plán ale československá rozvědka odhalila a obranu Čech, kterou měla na starost 1. armáda o síle 11 divizí v čele s armádním generálem Sergejem Vojcechovským, včas posílila.
Další jednotky kryly severní Moravu a Slezsko (čtyři divize 2. armády, armádní generál Vojtěch Luža) před útokem z německého Slezska, z jihu pak proti německým jednotkám rozmístěným v obsazeném Rakousku stála od Jindřichova Hradce po hranice Slovenska 4. armáda s devíti divizemi (armádní generál Lev Prchala). Slovensko a Podkarpatskou Rus před případným útokem Polska nebo Maďarska bránila 3. armáda (sedm divizí) v čele s armádním generálem Josefem Votrubou.
Část jednotek byla držena na Moravě jako záloha podléhající přímo hlavnímu velitelství. Jejím úkolem bylo provést rozhodující protiúder ve směru hlavního německého postupu poté, co by se nepřítel vyčerpal na linii opevnění.
Obklíčená země
Německé plány útoku na Československo se už od roku 1937 opíraly o průběžně upravovaný plán operace nazvané Fall Grün (Případ zelená). Nejpozději k 27. září 1938 ale Hitler podcenil hned několik okolností. Jak ve své vojensko-historické mystifikaci na téma Mnichov 1938 Žáby v mlíku připomíná Jan Drnek, nebyla mimo jiné dodržena podmínka vhodného počasí pro Luftwaffe. Ale nejen to. „Pevnostní linie byly obsazeny, cesta do srdce Čech mnohonásobně přehrazena, zálohy přisunuty. Pátá kolona Henleinova Freikorpsu byla ve velké míře eliminována a Němci v Sudetech zastrašeni,“ vypočítává Drnek.
V neprospěch obrany Československa nicméně mluvil jeho protáhlý tvar a také fakt, že se nepřátelům zemi podařilo téměř zcela obklíčit. Ze severu v oblasti Slezska se kromě německých armád chystala zaútočit i polská operační skupina „Slezsko“ s 36 000 vojáky, obrněnou divizí vybavenou tanky 7TP a asi stovkou stíhaček PZL P.11. Na jihu Slovenska a na Podkarpatské Rusi zase početné čs. jednotky vázala maďarská armáda.
Jak víme, odhodlání mobilizovaných mužů i vojenského velení bránit se agresi zhatila mnichovská dohoda, kterou na nejvyšší úrovni krátce po půlnoci z 29. na 30. září 1938 bez účasti Československa podepsali představitelé Británie, Francie, Německa a Itálie. Sudety měly nejpozději 10. října připadnout Německu a čs. armáda se demobilizovala.
Alternativní vývoj
Alternativní historie, zastoupená zejména publikací Jana Drnka, ale rozvíjí jiný příběh, který se i přes svou mystifikaci stále opírá o reálné plány a známé skutečnosti. V něm se vojenské velení československé armády vzepře prezidentu Edvardu Benešovi a odmítne mnichovský diktát přijmout. Zatímco prezident by byl v této dějinné alternativě už 30. září se svým doprovodem evakuován do Turčianského Sv. Martina, vrchní velitel armády generál Krejčí by si v sídle štábu v Račicích u Vyškova promýšlel další postup.
Čtěte také
„Ze západu byl očekáván trvale vzrůstající tlak a pomalý ústup na další obranné linie, na severu urputná obrana linie těžkých opevnění, a navíc mezihra s Poláky, kterou bude muset Prchalova armáda zvládnout sama, snad s přispěním některých záložních divizí,“ inscenuje Drnek myšlenky generála Krejčího. A zatímco se měl večer z rozhlasu ozvat chorál Kdož sú boží bojovníci, dvě armády by se chystaly na nevyhnutelný střet.
Jeho prologem měla být hned 1. října operace Bruntál, tedy už zmiňovaný výsadek německých parašutistů v týlu čs. opevnění. Na Chebsku by se do pohybu daly tankové jednotky tvořené hlavně lehkými tanky PzKpfw II. Do 10. října by se podle Drnka mohlo čelo této německé armády útočící ze západu dostat až ke Stříbru. Tady ale obráncům hrály do ruky členitý terén a obranná linie železobetonových pevnůstek, díky čemuž by mohly čs. jednotky klást účinný odpor. Přesto měl 16. října vjet do Plzně první německý tank.
Polsko a jih Moravy
Mezitím měli netrpěliví Poláci 6. října zaútočit ze severu. Po obsazení Jablunkova a Českého Těšína by ale narazili na obranu ve vnitrozemí Těšínska a útok by skončil fiaskem. V reálném světě se Poláci skutečně dali do pohybu už 2. října 1938, kdy polská armáda překročila řeku Olši a zahájila vojenské obsazování Těšínska, které trvalo do 11. října. Později polské jednotky obsadily také menší oblasti na severním Slovensku.
Jižní Morava by se podle Drnka dostala do ohně německého útoku 11. října 1938. Tankové a pěší útvary by překročily Dyji a mířily k Brnu. Rovinatý terén jižní Moravy ale nahrával také československé obrněné technice. Z prostoru Bratislavy by se tak podle Drnka mohly čs. zálohy pokusit o výpad západním směrem a odříznout Němce postupující k Brnu od zásob. Tento protiútok se měl odehrát 15. října směrem na Vídeň a Linec.
Vytrvalý odpor čs. jednotek a pokles popularity Adolfa Hitlera měly v Drnkově fikci po necelých třech týdnech od Mnichovské dohody vést v Německu ke státnímu převratu a dojednání příměří s Československem. Jak víme, ve skutečnosti k ničemu z toho nedošlo.
Zcela bez výstřelu to přeci nebylo
Reálné šance na obranu zhodnotil pro CNN Prima NEWS vojenský historik Eduard Stehlík. „Určitě bychom to prohráli, byť třeba v horizontu tří nebo čtyř neděl. Ale byla by to čestná porážka – nebylo by to vzdání se bez boje,“ řekl Stehlík s tím, že Hitler nakonec využil příležitosti vyřešit situaci nikoliv vojensky – třebaže na to měl všechny prostředky – ale politicky. „Pokud by došlo k útoku, Československo by přešlo do obrany, ale armáda nakonec nedostala na výběr. Lidé se k tomuto tématu neustále vracejí, což lze brát jako určitý důkaz, že veřejnost bere tehdejší rozhodnutí nebránit se jako špatné,“ pokračoval Stehlík.
Pět měsíců po odevzdání Sudet Německu vyhlásilo 14. března 1939 Slovensko samostatný stát a den nato německá armáda obsadila zbytek Čech a Moravy. Maďarsko zároveň začalo s obsazováním Podkarpatské Rusi. Zcela bez výstřelu se ale českoslovenští vojáci přece jen nevzdali.
Už během noci ze 14. na 15. března 1939 se v Místku strhl boj o Czajankova kasárna poté, co československé hranice u Příbora překročil vratislavský sbor Wehrmachtu a část 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“. Obránci kasáren odrazili tři německé útoky. Když palba utichla, napočítali Němci podle různých zdrojů šest až osmnáct mrtvých, na československé straně byli dva lehce ranění.
Několik dnů čs. armáda bojovala i na Podkarpatské Rusi proti přesile maďarských vojsk. Částem jednotek se poté podařilo přejít hranici do Rumunska, další zamířily do Polska. Podle historika Jindřicha Marka vlak s hlavní částí ustupujících vojáků dorazil do Prahy 22. března 1939 a příběh několika stovek vyčerpaných, hladových a otrhaných vojáků, kteří ještě před několika dny bojovali na Podkarpatské Rusi, se pak uzavřel v dnes opuštěných kasárnách v pražském Karlíně.
Návrat na začátek: květen 1938
Odhodlání bránit teprve 20 let existující stát dobře dokumentuje už první vážná krize, k níž došlo v květnu 1938. Soustřeďování německých divizí u československých hranic tehdy vláda vyhodnotila jako akt agrese a reagovala vyhlášením částečné mobilizace. Do služby bylo tehdy povoláno i více než 27 000 příslušníků Stráže obrany státu (SOS), kteří na hranicích zaujímali obranné pozice.
Jak vyplývá ze vzpomínek tehdejších příslušníků SOS, jednalo se mnohdy o velmi provizorní postavení. „V noci dvacátého jsem měl službu na celnici u hranic. Na Bundeshöhe nad městečkem již naši budovali bojové stanoviště SOS. V boudě, ve starém kuželníku, si udělali pryčny, ve stráni zakopali kulomet a rouru od kamen v křoví zamaskovali z hecu jako polní dělo. Největší změny nastaly ráno. Henleinovci. Moc je to zaskočilo. Chodili nejistí jak zmoklé slepice. Kdepak byla jejich obvyklá zpupnost. Najednou dokonce všichni uměli i česky,“ citoval historik Marek z deníku dozorce finanční stráže Josefa Mately z Dolní Poustevny ve Šluknovském výběžku.
Jako by se tím zhmotnila slova prvního československého prezidenta T. G. Masaryka, která pronesl 27. dubna 1934 jen několik hodin před tím, než ho postihla mrtvice: „Národ, který chce bojovat, nemůže být ztracen.“
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Je načase to ukončit: Trump poslal Putinovi jasný vzkaz ohledně války na Ukrajině
