Jak silná byla čs. armáda v září 1938? Přes milion mužů mělo k dispozici tanky, letadla i pevnosti
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Vláda v roce 1938 povolala do armády postupně přes milion mužů.
Armáda disponovala 469 tanky a 1 500 letadly.
Pohraničí chránilo téměř 10 000 betonových objektů.
Jak probíhal nástup do služby v civilním obleku?
Mobilizace československé armády v září 1938 byla několikadenním triumfem logistiky a výrazem odhodlání více než milionu vojáků zabránit hitlerovskému Německu v obsazení Československa. Ani dostatek vojáků a výkonných zbraní československé výroby opírajících se o téměř 10 000 železobetonových objektů pohraničního opevnění ale nedokázal zvrátit politickou situaci v Evropě, která směřovala k mnichovské dohodě a odevzdání Sudet Německu.
Pozdě večer v pátek 23. září 1938 seděli u rozhlasových přijímačů snad všichni Čechoslováci. Od plamenného projevu německého vůdce a říšského kancléře Adolfa Hitlera na sjezdu NSDAP v Norimberku uplynulo už 11 dnů a ve vzduchu stále visel jeho požadavek na postoupení Sudet Německu. Jak zareaguje nová československá vláda v čele s legionářským hrdinou generálem Janem Syrovým, která byla teprve druhým dnem u moci?
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Podepsal mnichovskou dohodu, Hitler ho pak poslal do koncentráku. Daladier si selhání vyčítal.
Rozhlas hrál jednu pochodovou skladbu za druhou a napětí se dalo krájet. Ve 22:30 hudba náhle ustala a hlasatel oznámil vyhlášení všeobecné mobilizace československé branné moci, kterou na základě paragrafu číslo 23 branného zákona nařídil prezident republiky Edvard Beneš. Následovala informace o vyvěšení mobilizačních vyhlášek a výčet 18 ročníků, které se povolávaly do činné služby.
Obnošený oblek a jídlo na dva dny
Mobilizační vyhlášky o rozměrech 84 × 59 cm připomínaly spíše předtištěný formulář, do nějž se další údaje doplňovaly podle potřeby, než květnaté provolání z dob císaře Františka Josefa I. Přesto vyhláška podrobně popisovala, co se bude dít dál. Mimo jiné nařizovala, aby se všichni muži, kterých se mobilizace týká, do šesti hodin od vyvěšení vyhlášky hlásili u určeného nebo nejbližšího vojenského útvaru s přesně daným vybavením.
„Každý, kdo nastupuje do činné vojenské služby, nastoupí v obnošeném civilním obleku a přinese s sebou všechny své vojenské průkazy, jídlo na dva dny, propriety (lžíci, vidličku, nůž, čisticí potřeby na šaty a obuv, kapesníky, ručníky, jehly, nitě, knoflíky atd.), přikrývku, trvanlivý obal (kufřík, pytel apod.) a poštovní průvodku k odeslání (nebo uschování) civilního oděvu,“ určovala vyhláška s tím, že povolanci by měli mít i jídelní nádobí v podobě mělké a hluboké misky, v zimě teplé prádlo a „obuv způsobilou pro polní službu“, pokud ji chtějí použít místo té erární. Vše ostatní dostali v kasárnách.
Rychlost všechny zaskočila
Reakce na výzvu odvysílanou rozhlasem byla okamžitá, což druhý den komentovaly všechny deníky. Novináře – a, jak se později ukázalo, zdaleka nejen je – fascinovala především rychlost, s jakou se muži všech povolaných ročníků hlásili u svých útvarů. „Přihlíželi jsme vyhlášení mobilisace na pražských ulicích. O půl jedenácté hodině zazněla z rozhlasu výzva a přesně v 11 hodin v noci projelo již kolem nás první nákladní auto, obsazené branci a bouřlivě vítané pražským obyvatelstvem. Po 23. hodině již byla pražská nádraží zaplněna mobilisovanými,“ popsaly situaci v Praze Haló noviny.
Čtěte také
Marie Ustohalová už tehdy pracovala jako novinářka. „Kamarádi mi telefonovali: ‚Nazdar, nazdar, držte nám palce, vydržte, my jdeme na frontu.‘ Bydlela jsem v Ženských domovech na Smíchově, stejně jako hodně mladých děvčat, a ti hoši se tam dobíhali s kufříkem rozloučit,“ vzpomínala pro projekt Paměť národa.
Rychlost byla zásadní a klíčovou roli hrála železnice. Mužstvo povolané do činné vojenské služby mělo nárok na jednu cestu vlakem zdarma ze stanice nejbližší nebo nejpříhodnější místu trvalého bydliště nebo dočasného pobytu do stanice nejbližší místu výkonu služby. Odvedenci měli na nádražích v pokladně předložit orazítkovaný vojenský průkaz, vojenskou knížku, určovací nebo svolávací lístek nebo alespoň ověřovací lístek vydaný obecním úřadem.
Cestu autobusem vzhledem k nízké spolehlivosti a malé kapacitě úřady nedoporučovaly. Mobilizační vyhláška povolávala také koně, vozy, motorová vozidla všech typů, plavidla a letadla.
Rukovali Němci, Slováci i Rusíni
Z vojenského i politického hlediska byla mobilizace z 23. září překvapivě úspěšná. U příslušných útvarů se do 24 hodin hlásily statisíce mužů, díky čemuž se početní stav začal rychle blížit plánovaným 1 250 000 mužům ve zbrani. Za velký úspěch lze – i s ohledem na sudetoněmecké povstání – považovat, že narukovalo i 40 % z povolaných Němců.
Mobilizace probíhala i na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Zdeněk Dittrich, jemuž bylo v době mobilizace 15 let a který žil s rodiči na Slovensku, vzpomínal pro Paměť národa, jak sledoval sedláka z okolí Lamače, který jako mobilizovaný šel do kasáren: „Šel ve svátečním kroji, asi pořádně přiožralý slivovicí, a za ním šel cikán a hrál mu do ouška. Pán odchází bojovat!“
PŘEČTĚTE SI TAKÉ: Hitler dostal, co chtěl. Velká válka byla příliš čerstvá, Čechoslováci museli složit zbraně
Víceméně hladký průběh mobilizace na Slovensku potvrzují i dobová hlášení ministerstva vnitra. „Nálada je dobrá. Mobilizace byla přijata u obyvatelstva československé a židovské národnosti s povděkem, u obyvatelstva maďarské národnosti vyvolala náladu skleslou. Občanstvo chová se úplně klidně,“ hlásil 24. září 1938 v 6:15 Zemský úřad v Bratislavě.
Podobný tón mělo i ranní hlášení z Užhorodu na Podkarpatské Rusi. „Podle souhlasných zpráv okresních a státních policejních úřadů je v zemi Podkarpatoruské všude průběh mobilizace klidný. Jediný incident byl hlášen z obce Berehy, okres Berehovo, kde je většina maďarského obyvatelstva; v této obci asi 10 mladíků zpívalo maďarskou hymnu. Naproti tomu v Mukačevu uspořádali obyvatelé po vyhlášení mobilizace rozhlasem velké manifestace, při nichž provolávali obyvatelé slávu armádě a generálu Syrovému. Těchto projevů se zúčastnilo i maďarské obyvatelstvo.“
Cesta k mobilizaci
Není pochopitelně pravda, že by se vše odehrálo za jediný den. Když po Hitlerově agresivním projevu z 12. září 1938 v Norimberku vypuklo v pohraničí Československa otevřené povstání henleinovců, československá armáda ihned reagovala a už 12. září v 17 hodin vydala rozkaz 5050. Ten znamenal vyhlášení pohotovosti na útvarech, což mimo jiné znamenalo, že mužstvo mělo zakázáno opouštět kasárna.
Čtěte také
Podle Vojenského historického ústavu (VHÚ) pak 13. září ve 23 hodin následovalo heslo „Domobrana, Tatry neprovádět“. To vedlo k přípravě k přesunu jednotek do obranných pozic nejen na hranicích, ale i ve vnitrozemí. K večeru dosáhla armáda stavu 357 600 mužů. Ráno 17. září se podle VHÚ dělostřelectvo začalo přesouvat do vyčkávacích prostorů pro rychlé nasazení v případě útoku. V 16:30 téhož dne bylo vyhlášeno heslo „Tatry“, což znamenalo povolání 1. ročníku I. zálohy, a celkový počet ozbrojených sil tak dosáhl 501 100, tedy téměř poloviny plánované mobilizované armády.
Armády, zbraně a pevnosti
Na úrovni divize disponovala československá armáda 18 jednotkami určenými k obraně hranic, dalších 23 divizí tvořilo zálohu pro manévrovací válku. K té měly sloužit především lehké tanky LT vz. 38, jejichž výroba byla v době mobilizace objednána, a které později do své výzbroje pod označením PzKpfw 38(t) zahrnul německý wehrmacht, a dále pak obrněné automobily vz. 27. Celkem bylo k dispozici 469 tanků, především LT vz. 35 a 34.
Letectvo spoléhalo na stíhací dvouplošníky Avia B-534 zařazované do služby v letech 1935–1937. Celkem jich bylo vyrobeno 566 kusů. K dispozici byly i bombardéry, mezi nimiž vynikal těžký bombardér Aero MB-200 (šlo o licenci francouzského letadla Bloch MB.200). Všech 67 strojů včetně čtyř nedokončených padlo po 15. březnu 1939 do rukou německé Luftwaffe. Československo mělo také množství cvičných, průzkumných a transportních letadel, celkem včetně stíhačů a bombardérů přes 1 500 strojů.
Přestože se opevnění na hranicích i ve vnitrozemí budovalo už od roku 1936, tvořily v září 1938 jeho základ především lehké železobetonové pevnůstky vzorů 36 a 37 pro 3–7 mužů, takzvané „řopíky“ (podle Ředitelství opevňovacích prací, ŘOP), kterých bylo dokončeno okolo 10 000. Vybudovaných a částečně vyzbrojených bylo i dalších 260 těžkých pěchotních srubů a dělostřeleckých tvrzí nebo jejich částí, především na severní hranici státu.
Mnichovská tragédie
Obsazení pohraničních opevnění, obnovení pořádku v Sudetech a celkové nadšení a podpora kabinetu Jana Syrového bohužel netrvaly dlouho. Už 29. září se v Mnichově na pozvání říšského kancléře Adolfa Hitlera sešli zástupci Francie, Velké Británie a Itálie, aby bez československé účasti odsouhlasili předání pohraničních oblastí Československa Německu. Mělo se tak stát do 10. října 1938. Armáda byla poté z velké části demobilizována a stáhla se na území okleštěné republiky.
Čtěte také
To, že se náš stát nebránil a podlehl politickým tlakům, patří mezi traumata, která si neseme dodnes. Naplňují se tak slova poslance Ladislava Rašína, syna prvního československého ministra financí Aloise Rašína, předsedy Výboru na obranu republiky, která pronesl 30. září 1938 u prezidenta Beneše: „Měli jsme se bránit. Ustoupili jsme sami. Příští generace nás odsoudí, že jsme bez obrany odevzdali své kraje. V čem má národ vidět sílu, v co má věřit, když jsme mu vzali armádu, která bez výstřelu opouští pozice? K té zbabělosti cizí připojujeme zbabělost vlastní. Je pravda, že jiní zradili nás, ale my zrazujeme sami sebe.“
Boj o Czajankova kasárna
Zcela bez výstřelu se ale českoslovenští vojáci Německu a Maďarsku nevzdali. O pět měsíců později, 14. března 1939, vyhlásilo Slovensko samostatný stát a den nato německá armáda obsadila zbytek Čech a Moravy. Maďarsko zároveň začalo s obsazováním Podkarpatské Rusi.
Už během noci ze 14. na 15. března 1939 se ale v Místku strhl boj o Czajankova kasárna poté, co československé hranice u Příbora překročil vratislavský sbor Wehrmachtu a část 1. tankové divize SS „Leibstandarte SS Adolf Hitler“. Důvodem spěchu byla obava německého velení, aby situace nevyužilo Polsko k vpádu do zbytku českého Slezska.
Německé jednotky tak ještě před oficiálním datem okupace bez odporu obsadily Slezskou Ostravu a rychle postupovaly dál. Kolem 18. hodiny ale narazily na ozbrojenou obranu Czajankových kasáren v Místku. Tam v tu chvíli probíhal kurz polštiny, který vedl poručík Karel Martínek a účastnil se ho i velitel kulometné roty kapitán Karel Pavlík.
Čtěte také
Jakmile zaslechl od brány střelbu, vydal Pavlík rozkaz k obraně. Výzbroj obránců ale byla omezená – disponovali jen 40 puškami, dvěma lehkými kulomety a bednou granátů. Kapitán Pavlík pověřil zkušenější vojáky obranou kasáren, a nováčky a střelce z kulometů umístil na střechu objektu.
Němci se pokusili prorazit bránu pomocí obrněného transportéru, ten ale obránci zneškodnili průbojnými náboji. Proti kasárnám pak útočníci nasadili minomety a protitankové dělo, ale bez účinku. Obránci odrazili tři německé útoky. Teprve když jim začalo docházet střelivo a od vyššího vojenského velení dostali rozkaz ukončit palbu, začali vyjednávat o kapitulaci. Celý incident stál životy několika Němců. O přesném počtu se stále vedou debaty, podle různých zdrojů to bylo šest až osmnáct. Na československé straně byli dva lehce ranění.
Odříznutá Podkarpatská Rus
Na nejzazším východě republiky zase stovky příslušníků 36. a 45. pěšího pluku, které byly součástí 12. divize, pod velením bývalého legionáře brigádního generála Olega Svátka od 14. března 1939 bránily proti maďarské přesile Podkarpatskou Rus. Přestože bojovali za už neexistující stát, odmítli vydat Maďarům poslední svobodnou část Československa bez boje.
Maďarská armáda v síle 50 000 mužů podporovaná oddíly polovojenské teroristické organizace Rongyos Gárda (asi 6 000 mužů) zahájila útok na československé jednotky v 5 hodin ráno 14. března. Proti nim stálo kolem 8 000 vojáků 36. a 45. pěšího pluku 12. divize. Po několikadenních tvrdých bojích, do kterých se navíc zapojili i ukrajinští nacionalisté, vydal generál Svátek rozkaz k organizovanému ústupu.
Částem jednotek se podařilo přejít hranici do Rumunska, další zamířily do Polska. Podle historika Jindřicha Marka vlak s hlavní částí ustupujících vojáků dorazil do Prahy 22. března 1939 a příběh několika stovek vyčerpaných, hladových a otrhaných vojáků, kteří ještě před několika dny bojovali na Podkarpatské Rusi, se pak uzavřel v dnes opuštěných kasárnách v pražském Karlíně.
MOHLO BY VÁS TAKÉ ZAJÍMAT: Putin nechce být mezinárodním vyvrhelem, říká Just. Popsal skutečné cíle Kremlu
