Ničivé zemětřesení odkrylo tajné město ve skalách. Gruzínští mniši v něm žijí dodnes
Navždy mělo zůstat ukryté v hloubi horského masivu, poskytovat bezpečné útočiště před nájezdy nepřátel a chránit jižní hranici království. Jenže v roce 1283 zasáhlo Malý Kavkaz ničivé zemětřesení. Živel strhl mnohametrovou stěnu hřbetu Erušeti a odhalil tajnou pevnost – skalní město Vardzia v Gruzii. A spolu s ním i ikonickou nástěnnou malbu královny Tamary s otcem Jiřím III., od jejíhož vytvoření právě uplynulo 840 let.
Dnes je jeskynní komplex Vardzia pravým opakem skrytého útočiště, jakým měl ve 12. století být. Sjíždí se sem zvědavci z celého světa a do útrob rozlehlého labyrintu lze nahlížet z širokého okolí jako do otevřeného včelího úlu.
A na místě je slyšet i čeština. „Stavbu podle místních zdrojů zahájil v roce 1156 král Jiří III. K největšímu rozmachu ale došlo za jeho dcery Tamary,“ popisuje Aneta Mrkvičková z Čedoku, která po Gruzii provádí už třetím rokem. „Budoucí královna poručila, aby ve skále každý den vznikla alespoň jedna místnost. Naši politici by se mohli inspirovat,“ vtipkuje.
Za Tamary Gruzínské se ryze vojenské prostory přerodily v klášterní město a duchovní centrum země.
Před vstupem do areálu nacházejícího se asi 10 kilometrů od hranic s Tureckem dostává průvodkyně spoustu otázek. Kolik lidí se sem vešlo? Kolik tu bývalo místností? Jak řešili vodu?
Anetu doplňuje kolegyně Kristi z Gruzie a v angličtině líčí: „Hovoří se i o tom, že město pojalo 50 tisíc lidí.“ Hned vzápětí ale s úsměvem přehnané představy krotí. Ústně šířené tradice rády nadsazují, připouští. 50 tisíc obyvatel by ve 12. století odpovídalo velikosti významné středověké metropole. Reálné odhady odborníků pro Vardzii počítají s několika tisíci stálých obyvatel – od mnichů přes vojáky až po služebnictvo.
Stovky pokojů a desítky vinných sklepů
I tak šlo v době své největší slávy o monumentální 13patrové město. Podle údajů státní Gruzínské encyklopedie zde stavitelé vyhloubili přes 420 obytných pokojů rozdělených do 120 bytových jednotek, 25 vinných sklepů, refektář i 15 kostelů. Pitnou vodu do města přiváděli asi 3,5 kilometru dlouhým kanálem z výše položené osady.
Nyní z města vidíme jen část – soupis eviduje 242 dochovaných jeskynních prostor včetně lékárny, tajných tunelů či královských cel. Zlom přišel v roce 1283. Zemětřesení mělo odhadované magnitudo 7,0 a strhlo celou čelní stěnu skály. Město tím v jediném okamžiku přišlo o dvě třetiny svých prostor.
Existuje však místo, na které byl i hněv přírody krátký. Když člověk překoná sérii cestiček a schodů v západní části města a projde zdobeným portálem, ocitne se u samotného srdce Vardzie. Ze skalní dvorany se třemi zvony a výhledem na řeku Kuru v údolí je už jen krok do chrámu Nanebevzetí Panny Marie.
Uvnitř vládne klid. Vlhkým, chladným vzduchem prostupuje světlo plápolajících svíček a vůně vosku. Právě tady se ukrývá největší poklad Vardzie. Návštěvníci obracejí hlavy ke klenbě, pod níž se odehrály tisíce náboženských obřadů, a hledají slavnou fresku. Po chvíli zazní: „Támhle je!“
A skutečně: Tamara po boku svého otce Jiřího III. Nikoliv na stropě, ale na levé zdi chrámu. Na hlavě má korunu a v ruce model kostela. Dílo, které vzniklo před 840 lety.
„Freska je nejstarším dochovaným portrétem Tamary a vznikla pravděpodobně mezi lety 1184 a 1186,“ vysvětluje pak Aneta. „Malba ji navíc zachycuje ještě jako svobodnou. Pod panovnickou korunou totiž nemá bílý závoj,“ přidává nenápadný detail průvodkyně.
Požár fresku ochránil před zubem času
Že se ikonický výjev dochoval až do dnešních dnů, je štěstím v neštěstí. Chrám v průběhu staletí čelil nájezdům znepřátelených zemí i cíleně založeným požárům. Plameny zanechaly na stěnách černou vrstvu, která malby paradoxně uchránila před zubem času. Restaurátoři pak mohli tvářím Tamary a Jiřího vrátit původní podobu.
Pro českou skupinu, která se do Gruzie vydala na poznávací zájezd s cestovní kanceláří Čedok, byla Vardzia jedním z nejsilnějších bodů celého týdne. Předchozí dny přitom patřily přímořskému Batumi, metropoli Tbilisi nebo výpravám pod sněhem zahalené vrcholy Velkého Kavkazu. Skalní město nad řekou Kura nabídlo úplně jinou, hlubší atmosféru.
Duch Vardzie totiž přetrvává dodnes. Hned vedle zábradlí u uzavřené části kláštera si mohou návštěvníci všimnout dvou výmluvných kontrastů – stojí zde rezavý elektrický naviják s ocelovým lanem k vyvážení zásob z údolí a za ním září pečlivě udržované záhony bílých růží. Ukazují, že klášter není jen prázdným skanzenem, ale místem k životu. Malá komunita pravoslavných mnichů zde obnovila dávnou tradici a v tichu skal drží stráž nad jeho více než 800letou historií.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Výprava jako žádná jiná. Putování Mléčnou dráhou dokazuje starou známou pravdu – budoucnost je ve hvězdách
Vojta je editorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. Po deset sbíral zkušenosti v Lidových novinách a následně v časopisu Marketing & Media. Volný čas věnuje studování burzovních grafů, trápení se nad šachovnicí a ochutnávání exotických čajů.
