Veronika Vieweghová Zdroj: archiv Veroniky Vieweghové
Domácí vzdělávání je téma, které má své příznivce i odpůrce. Mnohdy je na vině nedostatečná informovanost či strach z neznámého. Veronika Vieweghová, bývalá manželka slavného spisovatele, se touto cestou vydala s oběma dcerami a na domácí výuku nedá dopustit. V čem vidí hlavní přínos a jak učení dětí doma probíhá?
Kdy a proč jste se rozhodla své dcery vzdělávat doma?
Dcery jsem začala vzdělávat doma v době, kdy starší Sára měla nastoupit do první třídy, ale uvažovala jsem o tom minimálně rok předem. Naštěstí jsem měla kamarádku (dnes metodičku domácího vzdělávání), která už jeden rok učila doma. Měla jsem tedy vše z první ruky a moc mi to při rozhodování pomohlo.
Co vše je třeba pro to udělat, když se rodič rozhodne děti vzdělávat doma?
Rodič se musí jen rozhodnout a je to. Ale tak snadné to samozřejmě není. Je potřeba se na individuální domácí vzdělávání podívat z většího odstupu. Při besedách a konzultacích s rodiči se snažím vysvětlit, že je dobré si odpovědět na některé otázky:
- Proč si myslím, že je naše rodina vhodná na domácí vzdělávání?
- Proč je to pro nás dobré?
- Mám podporu partnera, rodiny, okolí?
- Zvládneme být pro okolí „jiní“?
- Jaké obavy a překážky mě napadají, když přemýšlím o umístění dítěte do běžné školy, nebo když je budeme vzdělávat doma?
- Jaký má naše rodina režim, jak vlastně fungujeme?
- Co vše je nutné před zapsáním do domácího vzdělávání splnit?
Doporučuji si tuto problematiku nastudovat alespoň rok předem, protože jsou zákonné podmínky, jako například doporučení pedagogicko-psychologické poradny, které je potřeba splnit. Bohužel termíny v poradnách se domlouvají mnoho měsíců dopředu. Je důležité vybrat si vhodnou kmenovou školu, která nemusí být spádová ani v místě bydliště. Důležitým předpokladem je komunikace mezi vedením školy a rodiči.
Pak by mě jako rodiče mělo zajímat, jakým způsobem bude moje dítě přezkušováno, jak často se musíme ve škole „ukázat“, jaký mají školní vzdělávací program, zda filozofie školy je mi blízká, zda je možné mít slovní hodnocení a podobně.
Je velký rozdíl vyučovat doma dítě na prvním stupni, nebo pak starší na druhém?
To záleží na rodičích a na dětech. Jsou děti, které jsou velmi samostatné už v šesti letech, mají velký zájem si vše připravovat samy a rodič funguje spíše jako průvodce. Pak jsou děti, které mají rády, když jsou jejich rodiče stále přítomni při jejich učení, a to až na druhý stupeň.
Rodič, který vzdělává své děti na prvním stupni, musí doložit maturitní vysvědčení, při pokračování na druhém stupni je již vyžadováno vysokoškolské vzdělání. Je ale možné, když rodič dané vzdělání nemá, aby se domluvil s někým, kdo se za vzdělání dítěte zaručí a danou podmínku splňuje.
„Každý rodič zná nejlépe potřeby svého dítěte“
Jak probíhá domácí vzdělávání, co vše to obnáší?
Co se týče způsobu učení, jsou rodiny, které si přenesou školu domů a připravují se dle školního vzdělávacího plánu dané kmenové školy, používají jejich učebnice a obsah učení ladí podle potřeb dětí. Pak jsou rodiče, které s dětmi vytvářejí různé projekty a učí se spíše v souvislostech, kde v jednom tématu obsáhnout všechny předměty. Například my jsme se učili o severním pólu a děti si během několika dní prošly v jedné oblasti všechny předměty – zeměpis, dějepis, matematiku, češtinu, hrály divadelní představení Dobytí severního pólu, malovaly kulisy, zpívaly písničky od Jarka Nohavici, musely se zabalit na expedici, spočítat množství potravin, zátěž…
Čím je dítě starší, tím může být více samostatné, protože se už na prvním stupni naučilo vyhledávat a třídit informace, jít do takové hloubky, která mu vyhovuje, ví, co je a není podstatné i co potřebuje. Většinou neztrácí motivaci se učit, není srovnáváno a hodnoceno, tím jeho sebevědomí není narušeno. Přesto moc dobře ví, co umí a neumí, kde potřebuje přidat a co mu již stačí. To je velký bonus do života, protože běžné školství je zaměřeno na to, aby děti byly výborné ve všem, což nejde a vytváří to velký tlak na dítě i rodiče. Ztrácí se pozornost na specifické dovednosti a talenty.
Je možné, aby se rodiče střídali, tedy učili oba a rozdělili si předměty podle toho, ve kterých se cítí silnější?
Ano, a je to ideální varianta. Je také možné, aby na oblasti, ve kterých se necítí být silní, požádali někoho jiného z rodiny - příbuzné, sousedy - nebo si domluvili konzultace s odborníkem.
Jak často musí chodit děti do školy na přezkoušení?
Na přezkoušení se chodí každý půlrok. Jiné je to u dětí, které jsou v zahraničí. Tam je frekvence jednou za dva roky.
„Rodina zůstane pospolu a dítě je v prostředí, které je mu přirozené“
V čem vnímáte výhody domácí výuky? Jsou i nějaké zápory?
Velkou výhodu vidím v tom, že rodina zůstane pospolu, dítě není pět a více hodin mimo svou přirozenou komunitu – rodinu, a tím se nepřeruší vazba mezi dítětem a rodičem. Dále, že je výuka přizpůsobena potřebám dítěte, jeho zájmům, ale i případným hendikepům. Podporují se talenty a dovednosti dětí a rodiče si čas, kdy se učí, plánují velmi individuálně.
My jsme oceňovali, že nemusíme ráno brzo vstávat a učili jsme se, kdy jsme chtěli - například o víkendu, o prázdninách. Neoddělovali jsme školu od života, nezačínala nám škola a pak rodinný život.
Samozřejmě domácí vzdělávání není pro každou rodinu a má i mnoho omezení. Tím jsou často finance, nepodpora rodiny, chybějící informace, komunikace s jinými doma učícími rodinami. Někdy je to domácí ponorka, únava a vyčerpání rodičů, když si dostatečně nenastaví hranice a prostor pro sebe. Je velmi důležité, aby ten, co má vzdělávání na starosti a je s dětmi nejvíce (a tím často bývá matka), měl i volno a prostor pro sebe, aby si dokázal říci o pomoc a podporu.
Ne vždy totiž mají děti chuť se učit a někdy mohou i několik týdnů stávkovat a nic nedělat. Je to v pořádku a zdravé. Potřebují si totiž zažít a zafixovat naučené. To ale někdy bývá pro rodiče stresující, protože mají obavy, aby jejich děti nezaostávaly a pak vše dohnaly. A ony to doženou.
„Domácí vzdělávání je pro všechny děti, ale ne všechny rodiče“
Myslíte, že vzdělávat doma děti může každý rodič? Jak to vlastně skloubit například s pracovním životem?
Nebudu lhát. Myslím si, že domácí vzdělávání je pro všechny děti, ale není pro všechny rodiny.
S prací to skloubit lze, když oba rodiče mají velkou potřebu a touhu žít jinak, vystoupit ze zaběhnutých a společností daných mantinelů. Tito rodiče mohou také vyhledat komunitní školu v okolí svého bydliště, kde by jejich dítě mohlo být jeden i více dní v týdnu a oni by mohli pracovat na částečný úvazek nebo z domova. Proto jsem pro rodiče na facebookové stránce Komunitní školy ČR – rozcestník pro rodiče a KŠ vytvořila seznam takových komunitních škol, kde je již přes padesát škol a seznam se stále doplňuje
Co když mám doma jedináčka a rozhodnu se ho učit sama, neodstřihnu ho tak od kolektivu?
To záleží na tom, zda má dítě kolem sebe i další kamarády, sestřenice, bratránky, jestli rodiče s ním navštěvují divadla, muzea, chodí do města, nakupovat, na úřady a navštěvuje různé kroužky. Opět je třeba dívat se na potřeby dítěte, pokud je introvert nebo extrovert (introvert se ani ve škole nestane extrovertem a nebude se chtít tolik družit a kamarádit), zda chce být s dětmi a touží po společných hrách.
Když mám dítě, které má určitou poruchu (například dysgrafii), mohu i takové dítě učit doma sama?
Ano, a je to jeden z nejčastějších důvodů, proč se rodiče pro domácí vzdělávání rozhodnou.
Roste zájem o domácí výuku?
Určitě. Když jsme před deseti lety začínali, bylo v domácím vzdělávání zapsáno asi 850 dětí. Dnes je to kolem 3000. Informovanost je mnohem větší, výukových a podpůrných materiálů je možné na internetu najít velké množství a je jich mnoho již připravených, jen objednat a vytisknout nebo čekat na balíček.
Čekáte teď miminko, dcery už máte velké, budete i jeho učit doma sama?
Ano, rádi bychom, protože máme v plánu hodně cestovat a vlastně posunout domácí vzdělávání na vzdělávání učení se životem cestováním (worldschooling).
Pořádáte semináře a workshopy pro rodiče o domácím vzdělávání a jaké jsou ohlasy?
Výborné! Mám krásné zpětné vazby, kdy nejenom rodiče získají odpovědi a následně se zbaví svých obav, ale také jich už několik založilo vlastní komunitní školu.
Martina Richterová
