Časopis Záhady života: Stála tam a dívala se, jak umírám

8. března 1976 měl Rudolf Skřejpek (63) z jihomoravských Bučovic velice těžký úraz, když jej srazil na chodníku opilý řidič. „Byl jsem zkrátka v nevhodnou dobu na nevhodném místě. Otevřená zlomenina nohy, bérec úplně roztříštěný, levá ruku zlomená na několika místech… a tak bych mohl pokračovat. Pointa mého příběhu je ale v něčem jiném. Když jsem byl na jedné z mnoha operací, podařilo se mi se během ní vzbudit! Devatenáctiletý kluk skutečně nečeká, že se něco takového vůbec může stát. Vyvolalo to u mě šok a následnou zástavu srdce. A tak jsem umřel…“ popisuje pan Skřejpek. Nechme ho vyprávět celý jeho pozoruhodný příběh.

Rád bych čtenářům něco vysvětlil hned v úvodu: Víte, já si nemyslím, že za mou srdeční zástavu mohla technicky náročná operace, kterou jsem právě podstupoval. Nebyl jsem zkrátka psychicky připraven na to, co se mi stalo. Neměl jsem ani tušení, že by něco takového bylo možné – probudit se, vystoupit z těla a spatřit, jak vypadám takříkajíc zevnitř. Viděl jsem své kosti, jak je drátovali. Chirurgické rozpínáky všechno obnažovaly. Dnes už vím, že můj anesteziolog zkrátka udělal chybu a zaspal, ale to se už nedá vrátit, a tak je zbytečné nad tím dlouze uvažovat. Pamatuji si na šílenou bolest, která mne ochromila, a na slova pronášená z dálky: „Pane kolego, jak se mohlo stát, že pacient nespí?“ Krátce na to se mé vědomí ocitlo mimo fyzické tělo a já se díval z výšky na „kus bezvládného masa“ ležícího pode mnou. Věděl jsem sice, že jsem to já, má fyzická schránka, ale neměl jsem k ní najednou ani tu nejmenší citovou vazbu. Slyšel jsem, jak lékař křičel, že mám zástavu srdce, a pak se zájmem pozoroval, jak se mě všichni snaží oživit. Na rozdíl od nich jsem byl naprosto klidný, vůbec mi totiž na výsledku jejich snažení nezáleželo. Věděl, že je mi dobře a nic mi nechybí. Cítil jsem se tak krásně, jako nikdy předtím v životě.

Nečekané setkání

Z operačního záznamu jsem se později dozvěděl, že mě tenkrát oživovali dvacet minut. „Tam nahoře“ ale čas plynul úplně jinak. Neměl jsem žádný odhad, co se času týče, a vlastně mi to bylo úplně jedno. Vím jen to, že mě po nějaké době přestalo zdlouhavé pozorování zdravotníků bavit a chtěl jsem jít pryč. Lépe prozkoumat sféru, která se právě stala mým novým domovem. Vydal jsem se proto směrem ke dveřím operačního sálu a v tom okamžiku se tam objevili dva moji zesnulí předci, babička s dědečkem. Nesmlouvavým pohledem mi zatarasili cestu. Byli v té době už pět let po smrti. Z jejich přítomnosti jsem žádný strach neměl, spíše naopak. Okamžitě jsem je poznal a byl jsem nepopsatelně rád, že je znovu vidím. Vypadali mnohem lépe než krátce před svou smrtí. Abyste lépe porozuměli, moje babička kdysi zemřela na rakovinu celého těla, a když nás opustila, byla fyzicky ve velmi zbědovaném stavu. A teď přede mnou stála v podobě, kterou jsem znal, když jsem za ní jezdíval ještě jako malý kluk. Pokud to hodně zjednoduším, vypadala přesně tak jako kdysi, když ještě byla zdravá, šťastná a plná životního elánu. Dědeček byl teď také mladý, zjevil se mi v podobě, kdy byl na vrcholu svých sil. Tak rád jsem je oba viděl!

Stůj!

Chtěl jsem se urychleně vydat za nimi a těmi tajemnými dveřmi, v nichž stáli, bez rozmyšlení projít. Dveře na mě tak přitažlivě zářily! Moji milovaní mě ale prudce zastavili se slovy: „Ne, ty k nám nemůžeš! Ještě k nám nepatříš! Zůstaneš dál na tomhle světě, protože tady máš ještě hodně povinností.“ Byl jsem popravdě velmi zklamaný. Plně jsem si uvědomoval, že jsem teď po smrti (stejně jako oni), a neměl jsem v plánu se vracet k pozemskému utrpení. Zajímavé bylo, že i když jsem tenkrát nikoho jiného než své prarodiče neviděl, tušil jsem, že tam nejsme sami – a bytostí, které naše setkání sledovaly, tam bylo mnohem víc. Záměrně se mi ale neukazovaly. Stál jsem před nimi a s velkou touhou jsem sledoval dveře, které se přede mnou stále rozšiřovaly a zvětšovaly. Teď už sahaly až ke stropu. Byl jsem si jistý, že představují bránu a vstup do dalších sfér bytí. Kdybych do nich vstoupil, byla by moje smrt definitivní. Nikdo mi to přímo neřekl, ale v tu chvíli jsem to zkrátka věděl. Neměl jsem pochyb.

Co všechno zažil při svém prožitku blízkosti smrti Rudolf Skřejpek dalšího? A co se s jeho životem po návratu z druhého břehu dělo dál? Chcete se dozvědět víc? Více se dozvíte v listopadových Záhadách života, časopisu o mystériích, zdraví a duši.

Pro ty, kterým se nechce do stánku připomínáme, že si časopis za "stánkovou cenu" mohou včetně poštovného objednat na www.zahadyshop.cz/katalog/aktualni-vydani a https://send.cz/casopis/1042/zahady-zivota (na výběr roční předplatné, nebo jen jeden výtisk).

V aktuálním čísle také například najdete:

• Jak probíhalo vymýtání ďábla v lidovém podání? Záznamy »autoexorcismů« z 19. a počátku 20. století

• Česká expedice: Po stopách létajícího přízraku smrti se vydal do Zambie cestovatel Jaroslav Šmíd

• Na návštěvě u legendy astrologie Richarda Stříbrného. Co si myslí o současném dění a konci roku?

• V Uherském Hradišti manželé kreslili kříže, aby se ochránili před duchem! Další případ lovců duchů, brněnské skupiny EPRV777

• Podivné zprávy o koronaviru už v roce 2019 - jde o konspirační teorii? Co říkají fakta?

• Šílenství hraběte Chamaré aneb legendy Pardubického kraje

• Záhadná úmrtí bezejmenných - Jde o podivné sebevraždy, nebo o smrtící hry tajných služeb?

• Víte, co jíte? Myslíte si, že to, co nabízejí obchody, je pro vaše zdraví bezpečné? Zasvěcený rozhovor s P. Václavkem

• Sedmero zázraků východního léčitelství. Máte je na dosah!

• České prožitky blízké smrti: Rudolf Skřejpek: „Během mé operace jsem ji viděl - stála za dveřmi a sledovala, jak umírám...“

• Zakletý Denis: Třiatřicetiletý muž v těle dvanáctiletého chlapečka nestárne

To vše a ještě mnohem víc si přečtete v nových listopadových Záhadách života.

Listopadové číslo najdte na stáncích od čtvrtka 5. listopadu 2020

Více info na www.facebook.com/zahadyzivota/ nebo www.zahadyzivota.cz.

časopis Záhady života

časopis Záhady života