Záhady života Zdroj: Shutterstock
Opravdu v zahradách ticha straší?
Tajuplná energie nočních hřbitovů lidem naháněla hrůzu odjakživa. A podle vyšetřovatelů paranormálních jevů zcela právem! Proč na nás některé hřbitovy působí mírumilovně, zatímco z jiných nám vstávají chlupy po celém těle?
Není pochyb, že každý člověk vnímá energii hřbitovů jinak, a je to pochopitelné. Jinak na nás bude působit hřbitov, kde jsou pochováni naši blízcí, a zcela odlišně ten, který navštívíme za slunečného dne ve zcela neznámém městě či vesnici po prohlídce místního kostelíku. Pokud bychom ale stejné místo navštívili za soumraku a navíc v době, kdy by se náhle zvedal vítr, nebo by se mezi žulovými náhrobky začala povalovat mlha, patrně bychom zde měli úplně odlišné pocity než za bílého dne. Do naší redakce nedávno přišlo několik dotazů, v nichž jste se ptali, zda na starých pověrách může být něco pravdy a zda se právě na hřbitovech mohou zjevovat duše zesnulých. Například pan Martin z Českých Budějovic nám napsal: „Nikdy jsem se nad smrtí příliš nezamýšlel, bylo to téma, kterému jsem se raději vyhýbal obloukem. Ale asi před třemi lety jsem se jako blízký přítel rodiny zesnulého účastnil posledního rozloučení v kostele a následného obřadu uložení do země. Prožil jsem něco velice zvláštního. Měl jsem několik krátkodobých vidění, že nás starý pán doprovází a že se účastní svého vlastního pohřbu. Byl (a stále jsem) z toho velice zmatený. Působil na mě velice klidně a odevzdaně, jednou se na mě dokonce pousmál, jako by si byl vědom, že ho vidím, ale nijak zvlášť se mi nevěnoval. Od pohřbu jsem hřbitov navštívil ještě několikrát, abych tam rozjímal o tom, co jsem viděl, a možná našel odpovědi, kterých se mi stále nedostává. Ale od té doby se mi už nic podobného nepřihodilo.“ Martin však rozhodně není jediný, kdo nad zvláštními energiemi, které na hřbitovech občas vnímáme všichni, přemýšlí hlouběji…
Z dalších dopisů, emailů a zpráv na Facebooku
„Hřbitovy mě z nějakého důvodu přitahují už odmalička. Jsou pro mě jakousi oázou klidu a míru, kam občas chodím v tichosti rozjímat nad svým životem i problémy, které se mi pak, za hřbitovní zdí, zdají být mnohem méně důležité. Někdy s sebou přináším květiny, které nasbírám na své zahradě, nebo při procházce, a dávám je s úctou a pokorou na zcela zapomenuté nebo opuštěné hroby. Na hřbitovech jsem se vždy cítila bezpečně, ale nedávno se mi stalo, že tam na mě náhle padla zvláštní tíseň a já nejdřív ucítila »knedlík v krku« a pak sevření, jako by mě někdo škrtil. Vůbec nikdo tam ale nebyl! Mrazilo mě po celém těle a nohy mi ztěžkly tak, jako bych je obě měla v sádře. Když sevření pustilo, měla jsem co dělat, abych se ze hřbitova vypotácela. Byla to otřesná zkušenost a od té doby na staré a opuštěné hřbitovy nechodím vůbec. Po několika týdnech, kdy jsem svůj prožitek stále nemohla dostat z hlavy, jsem navštívila regresní terapeutku, aby mi pomohla rozklíčovat, co se tam tehdy stalo. Nebyla jsem si totiž vědoma, co jsem udělala z duchovního hlediska špatně a proč si na mě tento duch (jinak si to vysvětlit nedovedu) vybil svou zlost. Ukázalo se, že jsem potkala revenanta, navrátilce, který za života hodně pil. Byl to agresívní a nesmírně negativní člověk, který si vztek často vybíjel na své ženě. Vzhledově jsem mu ji velice připomínala. Regresní terapeutka mě varovala, že hřbitovy bývají pro lidi, kteří aktivně pracují na svém duchovním růstu, vysoce rizikové. Naše přítomnost je prý pro navrátilce přitažlivá. Vnímají ji jako jasné světlo, za kterým jdou, a hrozí, že se stanou naší přivtělenou duší, což nevěstí vůbec nic dobrého…“ svěřila se nám paní Jitka H. z okresu Šumperk.
Záhady života na vlastní kůži
Naši věrní čtenáři, kteří nás odebírají pravidelně, si možná vzpomenou na mou dávnou reportáž o Bohnickém hřbitově. Připravila jsem ji pro vás ve spolupráci se správcem tamějšího hřbitova Jiřím Vítkem. Nejsem si však jistá, zda jsem vás seznámila i se svou vlastní pozdější – a jaksi nevyžádanou – zkušeností, která mi začala dávat celkový smysl až mnohem později. Těsně před Vánoci roku 2014 jsme se s Jiřím Vítkem procházeli po starém, břečťanem porostlém Bohnickém hřbitově a povídali si o zdejším ponurém osudu lidí, kteří zde byli v dávných dobách pochováni. Připomeňme si, že se jednalo především o pacienty bohnické psychiatrické kliniky. Mezi chorobomyslnými (a také zcela příčetnými, ale nepohodlnými dědici) byli i vrazi, pedofilové, násilníci, žháři a další vyvrhelové tehdejší společnosti. Ale ani oni to v životě neměli lehké. Úmrtnost bohnických pacientů byla nadměrně vysoká, protože byli zcela běžně léčeni silnými elektrošoky nebo lobotomií, drastickou operací, která z člověka udělala chodící mrtvolu – pokud tedy pacient tento složitý zákrok vůbec přežil. Jiří Vítek mi také vyprávěl o nehmotném strážci hřbitovní brány, který zdejší neklidné duše střeží a o jehož přítomnosti senzitivnější návštěvníci hřbitova nemají pochyb. Dnes budu po tom, kdo jsou tito strážci duší, pátrat. Ale o tom až později.
Bezdůvodný útok
Zdejší směsici negativních energií zaznamenal podle Jiřího Vítka i farář, který opuštěný Bohnický hřbitov navštívil. A teď zpět k mé zkušenosti. Po tehdejší návštěvě hřbitova jsem si v příštích dnech nemohla nevšimnout, že jsou ke mně někteří kolemjdoucí, jež ve městě »náhodně« potkávám, bezdůvodně agresívní. Zkrátka na mě pod různými záminkami křičeli a občas jsem měla pocit, že se chovají, jako když mají »o kolečko víc«. Stačilo okolo nich jen mlčky projít. Nikdy předtím jsem se s takovým nepříjemným chováním nesetkala. Vysvětlovala jsem si to však tím, že na ně působí městský vánoční stres a já jim zkrátka posloužila jako vhodný hromosvod. Nic jsem si z toho nedělala. Ale situace byly stále drsnější. Budu konkrétní. Přesně na Štědrý den jsem s maminkou nasedla do auta a po několika minutách jízdy se nám samo spustilo rádio. Bylo to zvláštní, ale čas na to, abychom to rozebíraly, jsme neměly. Krátce nato se nám rozbila spojka a my zůstaly s autem stát uprostřed velké několikaproudové křižovatky. Než jsme si stihli zavolat pomoc, už zdálky jsem viděla, jak se k nám z pěší zóny rychlým krokem přibližuje mladý muž.
Díval se přímo na mě a čišela z něho zlost. Křičel, nadával, mával rukama a bylo na něm vidět, že nám chce ublížit. Stihla jsem jen zamknout auto, než jedním skokem přeskočil svodidla, rozeběhnul se a plnou silou kopnul do mých dveří. Jeho oči byly prázdné a jeho jednání plné nenávisti. Možná byl pod vlivem drog, nevím. Popisuji vám to proto, abyste chápali, do jak zvláštních a nepředvídatelných situací jsem se dostávala. Ale teď to hlavní.
Kde jsi zase byla?
Občas si zajdu do Noetisu na dispoziční prognostiku a tam se mě, aniž bych toto téma řešila, najednou s údivem zeptali: „Nenavštívila jsi v poslední době nějaké zvláštní ponuré místo? Třeba kvůli článku?“ Vyvalila jsem oči, přesto mě nic nenapadalo. Dispoziční prognostik dále pokračoval: „Mně to tady vychází, že máš ve své blízkosti duši velice agresívního člověka, možná nějakého zločince. Bude třeba ho odvést, aby našel svůj klid. Také by ti mohl hodně znepříjemnit život.“ A pak mi to celé došlo. Byla jsem přece nedávno na Bohnickém hřbitově…
Všechno, co jsem v předchozích týdnech zažívala, mi najednou začalo dávat smysl.
A co si o podivných energiích na hřbitovech a toulavých duších myslíJan Kroča, průvodce po tajemných místech Čech a Moravy, vyšetřovatel paranormálních jevů Jaroslav Drábek, nebo záhadolog Petr Matura se dozvíte v listopadových Záhadách života, oblíbeném časopisu o mystériích, zdraví a duši.
V aktuálním čísle také například najdete:
• Jak vypadá posvátný japonský les Aokigahara? Na vlastní pěst se tam vydal cestovatel Petr Stallone.
• Záhada posledního útočiště: Jak to bylo s nacistickou základnou na Antarktidě?
• Paranormální jevy: Přízraky na silnicích zachytily kamery!
• Minulé životy: Byl jsem konstruktérem Titaniku a sedm let jsem si stavěl vlastní rakev!
• Ze světa: Lékařská studie potvrdila schopnosti léčitele!
• Co nás čeká v roce 2019? S Evou Joachimovou o roce Vepře – bude to síla! Nepůjde o “hodné prasátko” ale o “divokého kance”!
• Břímě druhých: Kdy je naše pomoc na místě, a kdy už je jí přespříliš?
Listopadové číslo najdete na stáncích od čtvrtka 1. 11.
Více info na www.facebook.com/zahadyzivota/ nebo www.zahadyzivota.cz.
časopis Záhady života
