REPORTÁŽ ze Lvova: Vojenský hřbitov je plný. Leží tam i Iryna, díky které se denně ctí padlí
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Na lvovském hřbitově leží 1 266 padlých vojáků.
Celostátní minutu ticha vymyslela dnes již padlá vojačka.
Každý den v 9:00 se pietně zastaví celá Ukrajina.
Jaký nápis bude zdobit nový památník hrdinů?
Každý den v 9 hodin dopoledne se celá Ukrajina zastaví. Vojačka, která během ruské invaze prosadila na Ukrajině minutu ticha, už ale odpočívá věčným spánkem na vojenském pohřebišti ve Lvově. Irynu Cybuchovou, které bylo jen 25 let, když padla na charkovské frontě, připomíná pro CNN Prima NEWS Pavlo Bohajčik ze správy hřbitova. „Na Ukrajině už máme všichni své padlé, zahynul i můj nejlepší kamarád ze studií,“ svěřuje se mezi hroby. Leží tu 1 266 padlých vojáků. „I můj syn, bylo mu jen 34 let,“ vzlyká matka Vasila Zadorožného, který v srpnu 2023 padl u Bachmutu. K Vasilovu hrobu chodí téměř denně.
Každý den přesně v 9 hodin dopoledne se po celé Ukrajině nese zvuk metronomu. Odpočítává minutu ticha za vojáky, kteří během ruské invaze položili život za svou vlast. Zrovna nastala ta chvíle, a to v rušné Mečnikově ulici v západoukrajinském Lvově.
Ze stejných pouličních reproduktorů, z nichž se vojensky přísným hlasem oznamují vzdušné poplachy, teď zaznívá strohá prosba: „Stůj! Skloň hlavu! Začíná celostátní minuta ticha.“ Zní to až jako rozkaz, jenže tohle nařízení každý Ukrajinec rád splní. Všichni už v této zatracené válce někoho blízkého ztratili.
Navždy.
Národní minuta ticha
Minutu odpočítává zvuk metronomu. Přesně a zároveň přísně, z tikání či jak nazvat tento křiklavý akustický signál, mrazí v zádech. Hlasité odklepávání minuty ticha se zvláštním způsobem odráží od činžáků v ulici, ozvěna vyvolává až jakési „záhrobní“ pocity.
Ano, Rusové zavraždili 100 tisíc, půl milionu či ještě více ukrajinských vojáků a civilistů (oficiální údaje nejsou dostupné), a z toho jde velká hrůza. Zároveň je to rozhodná výzva k dalšímu boji a zvuk metronomu lze vnímat i jako hymnus, který Ukrajince sjednocuje ve víře, že Putin tuhle válku nemůže vyhrát.
Sláva Ukrajině!
„V této válce už máme všichni své padlé, zahynul třeba můj nejlepší kamarád ze studií. Hodně mých přátel zůstává nezvěstných,“ svěřuje se chvíli po takzvané Národní minutě ticha Pavlo Bohajčik ze správy lvovského Lyčakivského vojenského hřbitova. Na pohřebiště, kterému se také vznešeně říká Martovo pole, vcházíme z Mečnikovy ulice, kde se při pietě zastavila tramvaj i celá kolona automobilů. Někteří řidiči vystoupili a sklonili hlavy. Na 60 sekund jako sochy strnuli i chodci.
Všichni, kdo šli po chodníku. Bez výjimky.
Na Lyčakivském vojenském hřbitově je pohřbeno 1266 padlých vojáků ze Lvova a už se tu další nevejdou. Pohřebiště se pomalu mění v Památník hrdinů Ukrajiny, na každém hrobě bude vztyčen kamenný bílý kozácký kříž. Zdroj: Ivan Motýl
S pomníkem nepočkají až na konec války
Stanice tramvaje nese název Památník hrdinů Ukrajiny, ale zatím je to řadový vojenský hřbitov. Alej hrdinů. Přesně taková pohřebiště se dají najít i v té nejmenší dědině na Ukrajině, padlé už má každá vesnička. Jde o provizorní hroby, do hlíny jsou zabodány státní vlajky či prapory brigád, v jejichž barvách vojáci padli. Po válce však mají všechny armádní hroby v zemi dostat přibližně stejnou podobu, aby byly oběti ruské invaze působivě připomínány na „věky věků“.
„Ve Lvově jsme se rozhodli trochu jinak. Je pravda, že s památníky se obvykle čeká až na konec války, ale tahle vojna je příliš dlouhá a myslíme si, že rodiny padlých si už teď zaslouží důstojnější místo pro poslední odpočinek hrdinů,“ vysvětluje pro CNN Prima NEWS Bohajčik. Projekt budoucího Památníku hrdinů Ukrajiny je prezentován hned u vchodu, stavět se začne ještě letos.
Čtěte také
Matka u hrobu padlého syna
„Někteří pozůstalí sem přicházejí každý den a u hrobu zůstávají dvě nebo třeba i čtyři hodiny. Je to jejich způsob, jak se smířit s tou strašnou ztrátou života, kterou nečekali, ale válka nezná slitování,“ vypráví správce hřbitova. Vcházíme do úzkých uliček mezi hroby a záhy potkáváme pozůstalé, hlavně matky vojáků. Některé slzí, jiné i polohlasně vzlykají, další nahlas lamentují a snaží se najít útěchu u kolemjdoucích.
Vasil Zadorožnyj padl 30. srpna 2023. Někde u vsi Kliščivka, zhruba 5 kilometrů od Bachmutu, který je dnes městem duchů. V ruských rukou. „Můj syn patřil k těm, kdo měnili dějiny Ukrajiny, a na přelomu let 2013 a 2014 demonstroval na Majdanu v Kyjevě za svržení proruského prezidenta Janukovyče. Po ruské invazi v únoru 2022 se hned přihlásil do armády jako dobrovolník,“ vypráví matka padlého a občas jí slza steče po tváři: „Chápete to? Většina chlapů na Ukrajině si dál žije svoje bezstarostné životy, nějak se té válce vyhýbají, ale on do toho šel dobrovolně. A já teď nevím, jak s tím žít dál, tak to vyprávím lidem, co jdou kolem, ale stejně nic nechápu.“
Pláč na vojenském hřbitově, na Martově poli v ukrajinském Lvově. Tato matka (vlevo) už tři roky nemůže pochopit smrt syna Vasila Zadorožného, který ve 34 letech padl u Bachmutu. Na Lyčakivském vojenském hřbitově je pohřbeno 1266 padlých vojáků ze Lvova a už se tu další nevejdou. Pohřebiště se pomalu mění v Památník hrdinů Ukrajiny, na každém hrobě bude vztyčen kamenný bílý kozácký kříž. Zdroj: Ivan Motýl
Medaile, Karel Kryl a odvaha
Taková je válka. Každá válka. Někteří umírají, jiní se snaží frontě za každou cenu vyhnout, ale i to je jejich právo. Právo na přežití. Vasil Zadorožnyj nepřežil, i když teď jeho hrob zdobí fotka, jak na bitevní linii pózoval se samopalem. Také jsou tu zobrazena všechna vyznamenání, která získal: Medaile sv. Jiří, Železný kříž, Vyznamenání prezidenta Ukrajiny.
Obdivuji Vasilovu odvahu, jeho hrdou matku a zároveň myslím i na píseň Karla Kryla: „Je to trapas, když s pózou mistrnou zkoušejí zabrečet. / Pak se zvednou a hraje muzika písničku mizernou. / Ještě jednou se trapně polyká nad hrobem s lucernou. / Co tady čumíte? Zkoušíte vzdechnout?“ Hned dvě zahraniční delegace teď na lvovském Martově poli zrovna kladou věnce. Rozhodně to ale není důvod ke kritice a spíše obdivuji, že prokázali odvahu a na Ukrajinu vůbec odjeli. Nesoudím, jen naslouchám a dívám se kolem sebe.
Jen slepí nevidí válku
„Odpočívá tu i žena, která každodenní minutu ticha za padlé vymyslela. Pětadvacetiletá Iryna Cybuchová. Zahynula u Charkova,“ vypráví správce hřbitova Bohajčik. To je další šílený příběh. Iryna byla válečnou novinářkou, ale zároveň se hned na začátku války přihlásila jako dobrovolnice do záchranářského praporu. Volací znak „Čeka“, to bylo její armádní jméno, pod kterým zachránila desítky těžce zraněných. Nesčetněkrát riskovala život, když jim ve frontové zóně zajistila první pomoc a evakuaci.
„Abyste válku neviděli na vlastní oči, musíte být slepí,“ prohlásila v jednom rozhovoru z října 2023. „Abyste nepochopili, že vaše účast ve válce je povinná, musíte být infantilní idiot. Je mi líto těch civilistů, kteří věří, že je něco zachrání před účastí v této válce,“ dodala. Zahynula ve středu 29. května 2024 na charkovské frontě, pohřbena byla v rodném Lvově. Tady na Martově poli.
Právě Iryna Cybuchová vymyslela Národní minutu ticha, která se od počátku roku 2024 prosazovala nejprve ve Lvově a dalších velkých městech. Nyní je to celostátní rituál požehnaný prezidentem Zelenským. „Iryna je také Hrdinou Ukrajiny, to je nejvyšší státní vyznamenání. Na našem hřbitově leží celkem 10 Hrdinů Ukrajiny,“ informuje Bohajčik.
Čtěte také
Hřbitov pro 1 266 vojáků
První, co návštěvníka Lyčakivského vojenského hřbitova čili Martova pole zajímá, je počet padlých. Těžko se to odhaduje, jde o obrovskou plochu. „1 266 padlých vojáků,“ oznamuje Bohajčik šokující číslo. A to zde neleží všichni občané Lvova, kteří padli na frontě. Rodiny své oběti ukládají i na jiná místa. „V každém případě tady je to číslo 1 266 už konečné. Sem se nikdo další nevejde,“ říká správce.
Pavlo Bohajčik ze správy hřbitova. Na Lyčakivském vojenském hřbitově je pohřbeno 1266 padlých vojáků ze Lvova a už se tu další nevejdou. Pohřebiště se pomalu mění v Památník hrdinů Ukrajiny, na každém hrobě bude vztyčen kamenný bílý kozácký kříž. Zdroj: Ivan Motýl
Na počátku války padlé vojáky pohřbívali v jiné části hřbitova ve čtvrti Lyčakiv, kde Alej hrdinů vznikla v roce 2014. Hned poté, co ozbrojený konflikt na Donbase poslal do nebes první odvedence ze Lvova. Na Martově poli se pak přestalo pohřbívat v prosinci 2025 a další nové pohřebiště zřízené městem bude dle lvovských úřadů schopno přijmout až 50 tisíc obětí. Děsivá představa.
Ve Lvově také existuje hřbitov, kde jsou pohřbíváni padlí, jejichž rodiny si nepřejí pohřeb na oficiálním vojenském pietním místě. Loni v létě jsem ho navštívil, založen byl na někdejší pusté stráni, a to naproti vývojovému centru na výrobu protéz lvovské nemocnice Unbroken.
Celkový počet padlých vojáků ze Lvova, v němž žije asi 700 tisíc lidí, se těžko odhaduje. Kdyby jich bylo 2 000, což je asi reálné číslo, tak na frontě zahynul každý 350. obyvatel města. K tomu je třeba přičíst pár stovek nezvěstných. Válka tak možná zabila každého třístého občana Lvova, včetně nemluvňat. A to nejsou započítány civilní oběti náletů.
Důstojně jak u Verdunu
Zástupce ředitele Lyčakivského vojenského hřbitova ukáže ke kamenným křížům, na kterých nevlají žádné vlajky. Jsou to vlastně „figuranti“, neboť tyto kříže jsou vytesány z různých materiálů a veřejnost spolu s odborníky má rozhodnout, který typ bude instalován na hroby. Aby pohřebiště dostalo podobu Památníku hrdinů Ukrajiny, aby se proměnilo v důstojné místo podobné například vojenským hřbitovům z první světové války ve Francii.
Správce namátkou připomene třeba Národní hřbitov Fleury-devant-Douaumont u francouzského Verdunu, kde leží asi 16 tisíc padlých. Bílé kříže tam jsou zasazené do pečlivě udržovaného trávníku. Do nekonečných řad.
Na Lyčakivském vojenském hřbitově je pohřbeno 1266 padlých vojáků ze Lvova a už se tu další nevejdou. Pohřebiště se pomalu mění v Památník hrdinů Ukrajiny, na každém hrobě bude vztyčen kamenný bílý kozácký kříž. Zdroj: Ivan Motýl
Exhumace kvůli nové válce
Ve starověkém Římě sloužilo Martovo pole u řeky Tibery k triumfálním přehlídkám po vítězných vojenských taženích. Mars je bůh války. A Martovo pole ve Lvově bylo v polovině 19. století založeno jako cvičiště 5. pěšího pluku rakouské armády. Lvov tehdy patřil k habsburské monarchii, které vládl císař František Josef I., a Praha, Krakov, Vídeň či Terst, to byla rovnocenná města ve společné říši. V únoru 2022 se ovšem Ukrajinu rozhodla dobýt Moskva.
Za první světové války se Martovo pole ve Lvově proměnilo v pohřebiště vojáků rakousko-uherské armády a na konci druhé války tu ukládali rudoarmějce, ale i příslušníky tajné sovětské služby NKVD, kteří ve Lvově a okolí likvidovali členy Ukrajinské povstalecké armády (UPA) – ty, kdo se nechtěl smířit se sovětskou nadvládou a usiloval o samostatný ukrajinský stát. „Po ruské invazi v roce 2022 byla tahle část Lyčakivského hřbitova vyčištěna a všechny ostatky exhumovány a převezeny na jiná pohřebiště. Věřili jsme, že tento nový prostor bude stačit pro všechny oběti ruské invaze. Nestačí,“ rozhlíží se po hřbitově správce a znova se zastavuje u křížů, které mají ozdobit hroby.
Starý kozácký kříž
„Rozhodnuto už je o tvaru kříže, bude to typ starého kozáckého kříže. Veřejnost i odborníci odmítli kříže z tmavého kamene a jednoznačně zvolili bílé. Teď už jen vybíráme materiál, tedy druh kamene,“ vypráví Bohajčik. Na každém bílém kříži bude samozřejmě jméno oběti.
Monumentální nápis, který na Martově poli uvítá návštěvníky Památníku hrdinů Ukrajiny ve Lvově, pochází z díla básníka, který padl ve frontovém zákopu 7. ledna 2024. „Jmenoval se Maxym Kryvcov a bylo mu jen 33 let. Kristova léta. Myslím, že ten nápis byl vybrán velmi dobře,“ přemítá správce pohřebiště. V ukrajinštině bude znít takto: „Коли мене запитають, що таке війна, я без роздуму відповім: Iмена.“
„Až se mě zeptají, co pro mě znamená válka, bez váhání odpovím: Jména.“
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jedí psy, nemají vodu a loví je drony. Lidé v ukrajinském městě bojují o přežití, jsou v pasti
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
