Sladké jako odměna i útěcha. Odbornice vysvětlují, kdy už naše chuť na cukr přestává být nevinná
Průměrný Čech sní přes 30 kilo cukru ročně. Odbornice radí, jak zkrotit chutě bez drastických zákazů. Zdroj: Se svolením Nové rituály
Sladkosti nás provázejí od dětství. Dostáváme je za odměnu, nosíme je na návštěvy a saháme po nich, když jsme unavení, smutní nebo ve stresu. Jenže někdy už nejde jen o chuť na něco dobrého. Odbornice upozorňují, že nadměrná konzumace cukru může mít vážné zdravotní důsledky. Cesta ke změně ale nevede přes přísné zákazy a výčitky.
„Jsem schopná sníst několik krabiček bonboniéry nebo klidně takovou tu velkou čokoládu,“ přiznává moderátorka a influencerka Alexandra Mynářová. Že její chuť na sladké překračuje běžnou míru, si začala uvědomovat i díky reakcím nejbližších. Jednou se jí například syn smutně zeptal: „Mami, ty jsi mi snědla toho čokoládového zajíčka?“
Podobnou zkušenost má i její manžel. Když mu Mynářová uklízela bundu do skříně, vypadla z ní načatá čokoláda. „Udeřila jsem na svého manžela a on mi říká: ‚No když ty všechno sníš, tady nic není.‘“ Sladkosti tak začal před manželkou schovávat, aby mu vůbec nějaké zbyly.
Mynářová popisuje, že v jejím případě nejde vždy o pomalé vychutnávání. „To není o tom, teď si to dám, vychutnám si to, užiju si to. Já to do sebe prostě naházím. Hlavně abych ten cukr v sobě měla,“ říká. Když sladké nemá, bývá podrážděná, hůře se soustředí a nedokáže se věnovat běžným činnostem. Sama si uvědomuje, že její návyky dopadají také na okolí.
Cukr není jed, problémem je jeho množství
Specialistka na zdravotní prevenci a výživu Margit Slimáková upozorňuje, že cukr sám o sobě není potřeba démonizovat. Běžný řepný nebo třtinový cukr tvoří glukóza a fruktóza. Obě látky mají v těle své místo, problém ale nastává při jejich nadměrném příjmu.
„Cukr sám o sobě nebo glukóza za mě problém není. Já bych nelepila lebku s hnátama na něj a neříkala, že je to jed. Ne, je to součást přirozené stravy, ale naprostá většina ho jíme příliš mnoho,“ vysvětluje Slimáková.
Dlouhodobě vysoký příjem cukru může přispívat k nadměrnému energetickému příjmu, přibírání na váze a zhoršování metabolického zdraví. S tím souvisí také vyšší riziko cukrovky druhého typu a kardiovaskulárních onemocnění. Odbornice upozorňuje i na souvislosti mezi metabolickým zdravím a některými dalšími zdravotními problémy.
Velkou roli podle ní hrají vysoce průmyslově zpracované potraviny. Výrobci u nich často kombinují cukr, tuk, sůl a dochucovadla tak, aby člověku co nejvíce chutnaly. Výsledkem může být, že se od takového jídla obtížněji odchází a člověk ho sní víc, než původně zamýšlel.
„Tak když ten člověk jí tady tento produkt, měl by dosáhnout něčeho, čemu potravináři říkají bliss point, pocit blaženosti,“ popisuje Slimáková. Právě tato kombinace chutí může podporovat opakovanou konzumaci. Jeden balíček chipsů samozřejmě nikoho nezničí, problémem se ale může stát pravidelný návyk a množství, které během dne sníme.
Když sladké nahrazuje odpočinek nebo řeší stres
Nutriční koučka a trenérka Týna Honajzer rozlišuje dva základní druhy chutí na sladké – biologické a psychologické. Ty první mohou souviset například s příliš nízkým kalorickým příjmem nebo omezováním sacharidů. Druhé vycházejí z emocí. Sladké si dopřáváme při nudě, smutku, stresu, ale také při radostných událostech.
„Emoční jedení není ve své podstatě úplně špatné. My jíme emočně, jsme tak zvyklí,“ vysvětluje Honajzer. Vzpomínky na jídla z dětství nebo narozeninový dort jsou přirozenou součástí našich životů. Potíž nastává ve chvíli, kdy se sladkost stane automatickou reakcí na každou nepříjemnou situaci nebo jediným způsobem, jak si zlepšit náladu.
Podobný vztah ke sladkému měl také moderátor a reportér Láďa Hruška. Vyrůstal v prostředí cukrárny, kde pracovala jeho babička. Sladkosti pro něj byly samozřejmostí a za dobré známky dostával čokoládu. „Opravdu jsem byl schopný spořádat tabulku čokolády během pěti minut,“ vzpomíná.
Časem se ale nadměrná konzumace začala podepisovat na jeho zdraví. Nejvíce ho zasáhly problémy se zuby. „Mně prostě to sladké začalo ničit úsměv, a to až tak, že jsem se styděl smát,“ říká. Místo radikálního zákazu se proto rozhodl sladké postupně omezovat a hledat jiné varianty.
Přísné zákazy mohou chutě ještě zhoršit
Podle Týny Honajzer se lidé často pohybují od jednoho extrému ke druhému. Chtějí najednou změnit celý jídelníček, začít pravidelně cvičit, dostatečně spát a plnit všechna doporučení, která na ně doléhají ze sociálních sítí. Takový tlak ale nemusí být dlouhodobě udržitelný.
„Máme tendence chodit z extrému do extrému. Nechci říkat, že to máme jako lidi v povaze, ale musím říct, když se na to podívám sama z nějakého jiného oboru, tak i já mám trošku sklony k tomu, dejme tomu, buď všechno, nebo nic,“ říká koučka.
Ani úplné vyřazení sladkého proto nepovažuje za ideální cestu. Zakázané ovoce totiž často chutná nejvíc a příliš přísná pravidla mohou vést k dalšímu přejídání a výčitkám. Důležité je spíš pochopit, proč po sladkém saháme a co nám v danou chvíli skutečně chybí.
Margit Slimáková k tomu nabízí jednoduchý postup. Když člověk dostane silnou chuť například na koblihu, může se na chvíli zastavit a položit si otázku, proč ji vlastně chce. „V okamžiku, kdy na ni mám chuť, tak si tam jenom vložím mezi ten skok po té koblize deníček a napíšu si, sednu si 30 vteřin, minuta, proč chci spolknout koblihu,“ radí.
Někdy totiž zjistíme, že ve skutečnosti nepotřebujeme další sladkost, ale odpočinek, pořádné jídlo nebo chvíli klidu.
Pozor na cukr, který se tváří zdravě
Cukr se navíc neskrývá pouze v zákuscích, čokoládách a sladkých limonádách. Najdeme ho také v ochucených jogurtech, cereáliích, proteinových tyčinkách nebo některých mléčných výrobcích. Proto se vyplatí číst složení a sledovat nejen to, jak výrobek vypadá na obalu.
Týna Honajzer upozorňuje například na ovocné džusy. I když se mohou tvářit jako zdravá alternativa, sklenice šťávy může obsahovat cukr z několika kusů ovoce, přičemž v ní chybí velká část vlákniny, kterou bychom přijali při konzumaci celého plodu.
„Je určitě vhodné konzumovat ovoce v celém stavu, protože tady ho máme očištěné od vlákniny. Je to v podstatě rychlý zdroj energie,“ vysvětluje. Podobně je dobré dát pozor na ochucené kefíry a další nápoje, které mohou obsahovat překvapivě vysoké množství cukru.
Základem je skutečné jídlo, ne další dieta
Co tedy dělat, když nás chuť na sladké přepadá opakovaně? Podle Margit Slimákové je důležité především pořádně jíst. Dietní produkty a drobné svačinky nemusí tělu dodat to, co potřebuje. Základem mají být skutečné potraviny, které zasytí a dodají bílkoviny i vlákninu.
„My potřebujeme kus vajíčka, my potřebujeme třeba i klidně ten chleba s máslem, potřebujeme hromadu zeleniny. Potřebujeme vlastně skutečné jídlo, které nějakou dobu koušeme, které obsahuje vlákninu, které obsahuje ty bílkoviny, které nás zasytí, vyživí,“ říká specialistka.
Praktický tip přidává i Týna Honajzer. Pokud si chceme dopřát odpolední koláč ke kávě, nemusíme si ho odpírat. Můžeme ho ale spojit s potravinou bohatou na bílkoviny, například se skyrem, a přidat ovoce. Vznikne tak sytější svačina, po které nemusíme mít za chvíli znovu hlad a chuť na další sladkost.
Pomoci může také postupné omezování cukru a nahrazování části sladké chuti ovocem. Pokud chceme méně sladit, lze vyzkoušet například stévii nebo erytritol. Není ale nutné hledat zázračnou náhradu, která všechny chutě okamžitě odstraní.
Láďa Hruška si například oblíbil mangovo-banánovou zmrzlinu z ovoce, cottage sýra a trochy medu. Sám říká, že se sladkého úplně nevzdal, jen se naučil vybírat si jinak.
Podstatné je podle odbornic nepropadat výčitkám a nesnažit se změnit všechno ze dne na den. Průměrný Čech podle údajů uvedených v reportáži spotřebuje za rok přibližně 33 až 34 kilogramů cukru. O to důležitější je všímat si, odkud se cukr v našem jídelníčku bere, a postupně měnit každodenní návyky. Sladké nemusí ze života zmizet. Důležité je, aby nad námi nepřebíralo kontrolu. Podívejte se na další díl seriálu Nové rituály ve videu. Více informací o projektu najdete na noveritualy.cz.
