Většina automobilových serverů se koncem roků předhání v podávání přehledů o automobilových novinkách příštího roku nebo o trampotách toho minulého. Při pohledu na obrázky je často člověku smutno ze vzájemné podobnosti nových modelů. Zveme vás na prohlídku docela jinačího autosalonu, který se konal právě před šedesáti lety.
Rok 1961. Československo po skončení války rozjelo svou třetí pětiletku, z Letné na Prahu stále shlíží Stalinova monumentální socha a Otto Wichterle vyrobil první měkké kontaktní čočky. Prezidentského úřadu se v USA ujímá J. F. Kennedy a po vylodění kubánských emigrantů v Zátoce sviní se svět ocitá na pokraji třetí světové války. Napětí mezi Východem a Západem demonstruje také zahájení stavby Berlínské zdi. Dál ale běží i každodenní život a do popředí se stále více dere konzumní způsob života s jeho požitky, mezi které neodmyslitelně patří také auta. Zatímco na Západě slaví v tomto roce premiéru modely jako Jaguar E-Type, Volvo P1800 nebo Alpine A110, u nás si musíme vystačit s novou „stejšnou“ Škoda 1202. To všechno ale není nic proti přehlídce automobilového pokroku Sovětského svazu.
Jedním z taháků sovětské automobilové přehlídky bylo před šedesáti lety i rodinné provedení klasické Volhy - Carevny. Drobný problém byl v tom, že si jej běžné rodiny nemohly dovolit ani v hodně divokých snech. Zdroj: VDNCh
Komunistický ráj na dosah
Sovětský automobilový průmysl, to byly dlouhá léta především těžké nákladní vozy, bojová technika a sem tam nějaká ta vládní limuzína okopírovaná z amerického vzoru. Aut teoreticky dostupných běžným občanům sovětské říše bylo minimum nebo spíše žádné. Mezi to nicotné patřily především Moskviče. K Volhám nebo dokonce Pobědám se dostali přinejlepším taxikáři, tedy v podstatě státní zaměstnanci.
Věrno známé stupnici velký–větší–sovětský stalinistický režim v Moskvě už od roku 1939 pořádal v rozlehlém areálu velkolepé Výstavy úspěchů národního hospodářství (rusky Vystavka dostiženij narodnogo chozjajstva). Smyslem bylo prezentovat úspěchy jednotlivých republik, krajů a oblastí SSSR. K tomuto účelu tu ve stylu socialistického realismu bylo vybudováno několik pavilonů, přičemž každý z nich představoval určitou oblast a byl také vyzdoben motivy typickými pro konkrétní kraj. Mimochodem i dnes je to úžasná podívaná dokumentující historii velké země na východě.
Areál výstaviště VDNCh byl a je gigantický Zdroj: VDNCh
Do kosmu i na pole
V roce 1961 byl na moskevské přehlídce vedle kosmických raket, kombajnů, těžebních strojů nebo Jurije Gagarina, který téhož roku jako první člověk letěl do vesmíru, vystavován také výkvět sovětského automobilového průmyslu. Pro běžné občany šlo o vysoce atraktivní záležitost, neboť na ulicích byla ryze osobní auta neurčená byrokratům k vidění stále poměrně málo. Díky restaurovaným fotografiím z archivu VDNCh si tehdejší nabídku můžete dnes prohlédnout v plné kráse.
Nákup nových aut za socialismu byl u nás záležitostí pro silné žaludky. V zemi Velkého bratra to platilo dvojnásob. Nejvyvolenějším darovali auto generální tajemníci zcela bez placení. Váleční veteráni a nositelé vyznamenání měli povoleno si jednou za život koupit auto bez čekání v řadě. Všichni ostatní však museli na auto čekat v průměru sedm až osm let.Samotný průběh koupě auta byl krajně ponižující.
Po mnohaletém čekání dané pořadníkem bylo nutné ještě vystát řadu v prodejně automobilů, kterých bylo jen několik. I v městech jako je Moskva či Petrohrad byl jen jeden "autosalon". Žádná auta v něm však nebyla. Kupující dostal stvrzenku, se kterou šel do zvláštní spořitelny, kde zase vystál řadu.Pak se vrátil do prodejny, kde vystál další řadu, aby dostal poukaz. S ním odešel do skladu, kde vyčkal příjezdu kamionu s moskviči či zaporožci. Nakonec dostal to, co bylo. A to měl ještě štěstí.
Čekání na auto se mohlo výrazně protáhnout kvůli spoluobčanům, kteří se zcela nepochopitelně náhle objevili v pořadníku. Koupit si místo v pořadníku bylo prakticky nemožné: peníze nikdo nepotřeboval, protože se za ně stejně nedalo skoro nic koupit.Bylo však jednoduché protlačit své jméno do pořadníku přes známých či vyššího stranického funkcionáře. Žádné elektronické pořadí s čísly neexistovalo a prakticky nebylo možné odhalit, zda se člověk v řadě posouvá podle pravidel.
Život v SSSR v roce 1961 očima propagandistického filmu, realita byla nesrovnatelně chudší:
