Strach i ostych mohou stát pacienty čas. Dvěma sestrám zachránili život jejich nejbližší
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Dvě dcery, dvě transplantace: rodinný příběh z Bydžova.
Matka i nevlastní otec darovali ledvinu svým dcerám.
V Česku loni proběhlo jen 39 odběrů od žijících dárců.
Proč se pacienti bojí o orgán blízké osoby požádat?
Ilustrační foto Zdroj: Profimedia.cz
Když mladší Evě začaly selhávat ledviny, neváhala její maminka Jindřiška ani chvíli a rozhodla se jí jednu darovat. O šest let později potřebovala transplantaci také starší dcera Kateřina. Žena už ale pomoci nemohla, a tak se dárcem rozhodl stát její druhý manžel Oldřich. Příběh rodiny z Nového Bydžova ukazuje, jak může ochota blízkých změnit život pacienta. Přesto statistiky ukazují, že transplantací od žijících dárců je v Česku překvapivě málo. Jednou z překážek je strach o pomoc vůbec požádat.
Paní Jindřiška ví, jak kruté může být onemocnění ledvin. Jejímu prvnímu manželovi Jiřímu začal už ve 33 letech orgán selhávat a musel začít dojíždět na dialýzu. I když byl velmi nemocný, snažil se žít každý den naplno. Nemoc si ale nevybírala – na selhání ledvin zemřeli v pouhých 36 letech Jiřího tatínek i dědeček. Sám Jiří je přežil o pouhých pět let, důvodem smrti byly těžké komplikace spojené s již druhou transplantací ledviny.
ČTĚTE TAKÉ: Telefon, počítač a televize. Oči dostávají zabrat, největší problém ale není modré světlo
Jindřiška dlouho věřila, že genetická zátěž postihuje v rodině výhradně muže. „Nenapadlo mě, že dcery onemocní, protože vždy byli nemocní mužští potomci. Holky byly zdravé,“ vzpomíná.
První špatná zpráva od lékařů přišla, když bylo Evě 27 let. Hodnoty kreatininu jí stoupaly a bylo zřejmé, že bude potřeba hledat vhodného dárce ledviny. Eva, která vystudovala ošetřovatelství na Univerzitě Karlově a pracovala v pražské nemocnici, si přitom život spojený s dialýzou nedokázala představit.
Když jí bylo 31 let, ledviny definitivně selhaly. Naději jí tehdy nabídla vlastní maminka. Jindřiška měla vhodnou krevní skupinu, prošla potřebnými vyšetřeními a rozhodla se, že dceři daruje jednu ze svých ledvin.
Transplantace v pražském Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) se uskutečnila 3. března 2011. Obě ženy během hospitalizace zažily i chvíle plné smíchu, přestože se jim nevyhnuly komplikace. Evin organismus totiž zpočátku novou ledvinu odmítal a po problémech s močovým měchýřem se Eva musela znovu učit močit. Nakonec se ale obě mohly vrátit ke svým životům.
Eva dnes na matčino rozhodnutí vzpomíná s hlubokou vděčností. „Celý život jsem si myslela, že mě táta naučil, jak žít a zvládnout nemoc. Ale ten největší hrdina byl celou dobu jinde. Potichu. Nenápadně. Beze slov. Tím hrdinou je moje maminka, bez ní bych tu nebyla,“ říká.
Dárce se našel i podruhé
Rodina si mohla na chvíli oddechnout. Bohužel ne na dlouho – o šest let později genetická vyšetření potvrdila stejnou odchylku také u starší Kateřiny. Jindřiščiny obavy se naplnily na jaře 2016, kdy Kateřině po těžké chřipce selhaly ledviny.
„Byla jsem vyčerpaná, bez energie, neustále jsem jen spala a stěží jsem se dokázala postarat o svého tehdy devítiletého syna Adama. A lékaři mi zakázali pracovat,“ vzpomíná Kateřina.
Situace byla o to složitější, že Jindřiška už jednu ledvinu darovala a znovu odběr podstoupit nemohla, původně zamýšlená dárkyně navíc ze zdravotních důvodů vypadla. Kamarádka Petra, která ledvinu bez váhání nabídla, se totiž nakonec sama stala pacientkou IKEM.
V době, kdy se zdálo, že se možnosti tenčí, přišel s nečekanou nabídkou Jindřiščin druhý manžel Oldřich. Své nevlastní dceři řekl: „Jindra ledvinu darovala a nic jí není. Tobě dám ledvinu já.“
Čtěte také
Oldřich se kvůli tomu podrobil náročným vyšetřením a zhubl téměř deset kilogramů. Přestože shoda mezi dárcem a příjemkyní nebyla ideální, lékaři našli způsob, jak transplantaci uskutečnit. Kateřina před operací podstoupila výměnu plazmy a 23. května 2017 dostala novou ledvinu.
Kateřina se během zákroku nebála o sebe, ale celou dobu myslela na syna, manžela a na to, aby byl v pořádku tatínek Olda. Dodnes je mu hluboce vděčná a kupuje zachránci dárky – vždy se slovy: „Za záchranu života je to málo.“
Obě sestry dnes žijí aktivním životem. Eva pracuje na pražském magistrátu a je pěstounkou šestileté dcery. Kateřina se stala ředitelkou základní školy a se svým manželem vychovává syna. Jindřiška a Oldřich zase mohou s hrdostí vzpomínat na rozhodnutí, která jejich dcerám umožnila dál žít.
O ledvinu se blízcí často bojí požádat
Příběh této rodiny ukazuje, jak zásadní může být pomoc žijícího dárce. Přestože taková transplantace přináší řadu výhod, v Česku tvoří jen malou část všech provedených zákroků – podle statistiky Koordinačního střediska transplantací v roce 2025 proběhlo v České republice celkem 603 transplantací ledvin, z toho pouze 39 od žijících dárců.
Jedním z důvodů může být ostych pacientů. Mnozí se obávají, že své blízké vystaví zdravotnímu riziku, dostanou je pod tlak, popřípadě se setkají s odmítnutím. Jiní nevědí, jak tak citlivé téma vůbec otevřít.
„Transplantace ledviny od žijícího dárce přináší výrazně lepší výsledky – orgán obvykle vydrží déle, často se podaří naplánovat zákrok ještě před zahájením dialýzy, a tím předejít dalším zdravotním komplikacím,“ vysvětluje vedoucí Nefrologické a transplantační ambulance Silvie Rajnochová Bloudíčková.
Čtěte také
Podle ní dosahuje medián funkce ledviny od žijícího dárce zhruba 25 let, zatímco u ledviny od zemřelého dárce je to přibližně 12 let.
Obavy o zdraví potenciálního dárce jsou pochopitelné. Lékaři proto každého zájemce podrobně vyšetřují a k odběru přistupují pouze tehdy, pokud výsledky potvrdí, že je pro něj zákrok přijatelně bezpečný. Zbylá ledvina dokáže převzít potřebnou funkci a dárce zůstává pod pravidelným dohledem transplantačního centra.
Rozhovor nemusí znamenat žádost o darování
Podle odborníků je důležité, aby pacienti věděli, že otevřít téma transplantace neznamená automaticky požádat někoho o ledvinu. Prvním krokem může být obyčejný rozhovor o zdravotním stavu a možnostech léčby.
„Pacient se může obávat, že začít s blízkými upřímně hovořit o své situaci znamená hned je žádat o dárcovství. O to ale vůbec nemusí jít,“ vysvětluje docentka Rajnochová Bloudíčková.
Podle ní stačí, když pacienti sdílí informace o svém zdravotním stavu. „Z dlouholetých zkušeností víme, že se tím otevírá prostor pro altruismus. Lidé, kteří je mají rádi, často sami začnou zvažovat, jak mohou pomoci,“ dodává.
Pokud se člověk ocitne v situaci, kdy potřebuje transplantaci ledviny, nebo ji naopak potřebuje někdo blízký, je důležité mít dostatek kvalitních informací. Obsah edukačního webu www.transplantacenenitabu.cz byl vytvořen lékařskými specialisty, poskytuje rodinám v podobné situaci ověřená fakta a vyvrací časté omyly. Jak projekt srozumitelně vysvětluje, dárcem orgánu vůbec nemusí být pokrevní příbuzný, což jasně dokazuje právě krok nevlastního tatínka Oldřicha. Web rovněž informuje případné dárce: lidé po darování jedné ledviny žijí zcela plnohodnotný život bez dalších omezení a dožívají se běžného věku. Každý potenciální dárce prochází před odběrem detailním vyšetřením a zůstává pod doživotním dohledem transplantačního centra.
MOHLO VÁM UNIKNOUT: Nakažených je v Česku stále víc. Odborníci radí, jak s podzimními virózami bojovat
Vystudovala literární tvorbu na Vysoké škole kreativní komunikace a následně navázala studiem médií na Metropolitní univerzitě v Praze. Od dubna 2023 působí jako redaktorka v on-line redakci CNN Prima NEWS. (Michaela.Bartosova@iprima.cz)
