Už několik let se jeden ze synů režiséra Ladislava Smoljaka domáhá autorských práv a z nich pramenících odměn za svého zesnulého otce. Vede několik soudních sporů, kde proti němu častokrát stojí Zdeněk Svěrák, který s jeho tatínkem dlouhá léta spolupracoval a založil s ním divadlo Járy Cimrmana. Dřív byli skoro jako rodina, dnes si nemohou přijít na jméno. Svůj boj ovšem vede Filip Smoljak sám, jeho sourozenci od něj dali ruce pryč.
Zdeněk Svěrák líčí vztah s Ladislavem Smoljakem nejen jako tvůrčí, ale také velmi přátelský. Bral to podobně i váš otec?
Jak si byli ti dva blízcí v tvorbě a smyslu pro humor, tak byli od sebe na míle vzdálení v občanských postojích a etice. Pro řadu lidí je Svěrák symbolem skrblictví a megalomanství, což se bohužel projevilo i v jeho filmové tvorbě po odluce se Smoljakem. V osobní rovině se rozešli začátkem devadesátých let kvůli společné chalupě v Růžkových Lhoticích. Smoljak chtěl Svěrákovi prodat svou polovinu za férovou cenu posvěcenou znalcem. Svěrák však chtěl kupovat značně pod cenou a udělal doslova vše, aby tu polovinu levně získal. Navíc o této události zalhal v dokumentu Tatínek, který režíroval jeho syn. Ano, ti dva byli velcí přátelé, dokud spolu nemuseli vyjednávat o majetku.
Zmiňovanou chalupu si kupovali v sedmdesátých letech, tedy v době, kdy jejich filmová spolupráce byla nejintenzivnější, aby spolu mohli psát v klidu scénáře. Vy jste byl tehdy malý, jak jste pana Svěráka vnímal?
Svěráka vnímáte úplně jinak jako dítě a úplně jinak jako dospělý. Je to tím, že děti miluje. V tom mu celkem rozumím. Děti jsou tak trochu z jiného těsta, z těsta, ze kterého bychom chtěli mít celý svět. A v takovém světě se cítí šťastný. Děti mu to věří, a proto jsou v jeho přítomnosti šťastné a laskavé. Bohužel ten druh empatie, kterým se Svěrák vciťuje do dětí, mu chybí ve vztahu k dospělým. Dospělý je pro něj něco jako věc. Buď je potřebná, nebo se mu zajídá. Pak se láska k dítěti může proměnit v nenávist k témuž dítěti, když si dovolí vyrůst. A to se stalo i mně.
Svěrák bohužel nedokázal unést, že by se jeho dílo mohlo kdy promítat bezplatně na internetu, a tak se do mě pustil.
Zatímco na divadle jejich spolupráce pokračovala až do tatínkovy smrti, po revoluci už spolu žádný film nenatočili. Proč?
Ve filmové tvorbě tak soudržní nebyli. Smoljak s filmařinou postupně skončil a Svěrák svého parťáka vyměnil za vlastního syna. Bohužel s koncem umělecké dvojice jedné a nástupem dvojice nové přišla filmová tvorba o unikátní styl, který byl místy nahrazen stylem kýčovitým a komerčním. Lidem se ale nová tvůrčí dvojice velmi líbila a těžko říct, zda by dvojice Smoljak–Svěrák měla se svým středoevropským smyslem pro humor šanci získat nejvyšší ocenění v Hollywoodu...
Kdy začaly vaše spory se Zdeňkem Svěrákem?
Moje spory s rodinou Svěrákovou začaly v roce 2015, kdy jsem jako jednatel společnosti Smoljak–Svěrák, s. r. o., zjistil, že Svěrákův syn Jan za mě podepsal docela významnou obchodní smlouvu se svou vlastní společností Biograf Jan Svěrák. Dodnes mám uschován dokument, na kterém jsou dva podpisy téhož Jana Svěráka. Jeden za jeho vlastní společnost a druhý totožný za naši společnost, kterou založil jeho otec s námi – Smoljakovými potomky, tedy všichni držitelé autorských práv k Cimrmanovi. Honza ale ani neměl právo za naši společnost jednat, ani v ní nebyl majetkově angažován. Tehdy jsem to sice přešel, ale chyba lávky aneb čiň čertu dobře, peklem se ti odmění. Za to, že jsem na Honzův protiprávní prohřešek přišel, se mi jeho otec začal mstít.
Reakce Jana Svěráka
Děkuji za poskytnutý prostor, ale vyjadřovat se nechci.
V čem konkrétně?
Skutečné spory začaly krátce poté, když jsem v roce 2016 napsal Svěrákovi dopis, ve kterém jsem ho zdvořile požádal, zda by byl pro, abychom těm divákům, kteří z jakéhokoliv důvodu nechodí do divadla, umožnili bezplatně sledovat záznamy her Járy Cimrmana na internetu. Ostatně by to nebylo nic převratného, protože mému návrhu předcházely dva roky, během nichž se ty hry streamovaly za takzvané dobrovolné vstupné čili de facto zdarma. Velice mě však překvapila Zdeňkova prudká reakce. Už v první větě formuloval odpověď takto: „Píšeš mi sice v přátelském duchu, ale asi si ani neuvědomuješ, jak hluboký příkop jsi mezi námi vybagroval.“ A tak dále. Všechno by se prý mělo odměňovat a já jsem populista a zklamal jsem ho a o tátovo dílo jsem se nijak nezasloužil a poškozuji ho.... Koukal jsem na to jak blázen. Svěrák bohužel nedokázal unést, že by se jeho dílo mohlo kdy promítat bezplatně na internetu, a tak se do mě pustil. Zvláště, když můj návrh na uvolnění práv podpořili i Piráti. To ho ranilo asi nejvíc.
Nakonec jste skončili až o soudu...
Spory vygradovaly v okamžiku, kdy Svěrákův manažer Václav Kotek (otec herce Vojtěcha Kotka, pozn. red.) si přihrál zhruba jeden milion korun za účast Divadla Járy Cimrmana při oslavách 50. výročí Járy Cimrmana. Podařilo se mu okrást nejen Smoljakovy potomky, jejichž práva prodal Českému rozhlasu, ale dokonce se mu podařilo odklonit na svůj účet skoro 100 tisíc korun z pokladny města Tanvald, neboť rozhlasu prodal i vstupenky na představení, které Tanvald pořádal, a dále rozhlasu pronajal tanvaldský divadelní sál. Prostě si ho počesku zprivatizoval. Takové případy, kdy se Svěrákův manažer obohatil na náš nebo jen na můj účet, se začaly množit a mám podezření, že se tak děje na pokyn samotného Svěráka, který mě už v roce 2016 vyzval, abych odklonil svoje peníze na jiný účet, že prý zažiju dobrý pocit. Ano, vzor mravnosti českého národa používá slovo „odklonit“. A nejen to slovo. Když se provalil Kotkův skandál s Českým rozhlasem, začal Václava Kotka ihned právně zastupovat.... hádejte kdo! Ano, rodinný advokát Zdeňka Svěráka, pan JUDr. Vyskočil.
Reakce advokáta Františka Vyskočila
Pan Filip Smoljak delší dobu žije v prapodivném bludu, že se proti němu všichni spikli. Jeho sourozenci, soubor Divadla Járy Cimrmana, pan Zdeněk Svěrák, já, DILIA, Aura-Pont, Divadelní agentura ECHO… Již tento fakt sám o sobě má silnou vypovídací hodnotu. Pokud vím, neexistuje jediné pravomocné rozhodnutí soudu, které by směřovalo vůči Divadelní agentuře ECHO (společnost zemřelého pana Václava Kotka). Agentura ECHO vede s panem Filipem Smoljakem pouze jeden spor, který se ale ani okrajově netýká kausy spojené s tématem Tanvald či Český rozhlas. Jakákoli obvinění vůči panu Kotkovi jsou pouze v hlavě pana Filipa Smoljaka. Je krajně morálně pokleslé, že pan Smoljak obviňuje osobu, která se nemůže sama bránit. Jediné, co má oporu v reálném světe, je soudní smír, ke kterému byl pan Filip Smoljak na začátku února přinucen poté, kdy mu soudce sdělil svůj právní názor, že je jeho žaloba vůči Žižkovskému divadlu Járy Cimrmana v principu úplně mimo…
To jsou dost silná obvinění. Navíc vámi zmiňovaný manažer Václav Kotek zemřel a nemůže se bránit. Máte pro to nějaké důkazy?
Z právního hlediska jsou to podezření, nikoliv obvinění. Ale důkazů je mnoho. Klíčovým je smlouva mezi Divadelní agenturou ECHO, s. r. o., s Český rozhlasem v plném znění. Rozhlas chtěl její hlavní pasáže původně utajit, ale podařilo se mi díky zákonu o svobodném přístupu k informacím celou smlouvu získat a zveřejnit. Je v ní přesně uvedeno, za co pan Kotek získal těch několik set tisíc korun, a ještě si k tomu připočetl DPH, přestože vstupenky do divadla by měly být od něj osvobozeny. Smlouva je nyní u Městského soudu v Praze. Příští stání je 19. března. Václav Kotek se podezření z podvodu, kdy si nechal zaplatit za cizí autorská práva a peníze si ponechal, bránit mohl. Přišla na to řeč ještě za jeho života u Krajského soudu v Brně, kde vystupoval jako svědek. Nejprve se to snažil i pod přísahou popřít, ale pak na přímou otázku, zda za pány Smoljaka a Svěráka udělil v roce 2016 nějakou licenci Českému rozhlasu, přiznal, že „asi ano“. O tom samozřejmě existuje písemný záznam.
Nešlo se přece jenom domluvit mimosoudně? Není škoda, že to došlo až tak daleko?
Vše začalo tím, že jsem přátelsky, tedy po dobrém, navrhl, aby se na internetu Cimrmanovo dílo nezpoplatňovalo, ale Svěrák to afektovaně odmítl a začalo peklo. Když někdo odkloní vaše peníze, jak se to dá řešit po dobrém? Zvláštní je, že pár měsíců po mém návrhu skutečně bylo zahájeno bezplatné streamování záznamů na YouTube, avšak prošpikované reklamou. Takzvaný oficiální kanál Járy Cimrmana běžel až do loňského června se Svěrákovým souhlasem a zisk z reklamy šel všem oprávněným osobám kromě mě. A další a další případy se množily. Kolekce vinylových desek vydavatelství Supraphon vydaná bez licence. Moji sourozenci dostali každý 50 tisíc, já ani korunu. Turné anglicky mluvícího souboru Cimrman English Theatre v USA bez licence. A tak dále. Zákony v této zemi totiž platí pro každého kromě agentů Zdeňka Svěráka. Taková je realita české kultury. Mimosoudně lze ty věci řešit až poté, kdy na tom má protistrana zájem a pochopí, že se dopustila něčeho nekalého, což se stalo poprvé až nyní, ale jen v jednom dílčím v případě u Žižkovského divadla Járy Cimrmana, příspěvkové organizace Prahy 3.
Svěrák učil češtinu podle komunistických osnov a se stranickou knížkou v kapse se probojoval až do Armádního oddělení Československého rozhlasu.
Vaši sourozenci ale od začátku stojí pevně za Zdeňkem Svěrákem. Proč se nepřidali na vaši stranu?
Otázka je, proč se moji sourozenci nepřidali na stranu táty... Jednou z odpovědí je dopis, který jsem dostal od sestry Kateřiny. Píše v něm, že se mnou souhlasí v tom, že se Svěrákův manažer Václav Kotek patrně dopouští protiprávního jednání, ale že se proti němu bojí postavit, protože by to znamenalo střet se Svěrákem. Takže se sice můžeme bránit, ale nesmíme jít proti Kotkovi. Odvodil jsem si z toho, že ji někdo hodně silně tlačí ke zdi. To se mi potvrdilo, když nedlouho poté vytáhl Svěrákův advokát JUDr. Vyskočil podepsanou plnou moc od mých sourozenců, kterou mně začal hrozit, že když se nevzdám svých práv ve prospěch společnosti ovládané Svěrákem, dá mě k soudu. U mého bratra Davida ale patrně převládla jiná motivace než strach. Bratr dostává od agentury rodiny Kotkovy apanáž ve výši 10 tisíc korun měsíčně. A to, že se v roce 2019 a loni opakovaně úspěšně ucházel o křeslo v Senátu s mimořádnou Svěrákovou podporou, byla odměna za jeho loajalitu ke Svěrákovým metodám a za přimhouření obou očí nad nekalými činy agentur zastupujících Zdeňka Svěráka. Můj bratr dokonce chodí na policii a tam prohlašuje, že jsem nemohl být okraden, neboť může dosvědčit, že jsem ukradené peníze výslovně odmítal! Tak je to tedy s mými sourozenci...
Reakce bratra Davida Smoljaka
Bratr si vzal do hlavy, že jeho životním úkolem je všemi prostředky bránit cimrmanovský odkaz před různými vetřelci, jako jsou všichni jeho sourozenci, Zdeněk Svěrák, Divadlo Járy Cimrmana, Česká televize, Český rozhlas, vydavatelství Economia, Supraphon, Deník N, hnutí STAN i Piráti, agentura Echo, Dilia, AuraPont, neschopná policie, zkorumpovaní právníci, zmanipulovaní státní zástupci, podjatí soudci a vlastně každý, kdo se v některý okamžik nepřidal na jeho stranu a bezvýhradně nepodpořil jeho požadavky. Úplně přitom ignoruje skutečnost, že táta tu zanechal nikoli jednoho, ale čtyři potomky, a že Zdeněk Svěrák není nějakým náhodným kolemjdoucím, ale zásadním spoluautorem všech Cimrmanových her (s výjimku Vyšetřování ztráty třídní knihy). Když se dívám zpátky, vidím, že naše cesty se rozdělily po tátově smrti. Já a sestry jsme chtěli, aby vše kolem Cimrmana pokračovalo tak, jak si to táta se Zdeňkem Svěrákem domluvili, bratr se rozhodl, že začne nastavovat vlastní pravidla. A od té doby zasypává všechny, kdo mu z jeho pohledu stojí v cestě, lživými obviněními, předžalobními výzvami a trestními oznámeními. Je mi to samozřejmě líto. Ale je to jeho cesta a my s tím, obávám se, nemůžeme nic dělat.
Jak soudní spory dopadly?
V České republice je zhruba sto divadel, ve kterých se pravidelně nebo občas hrají Cimrmanovy hry. Zhruba s polovinou z nich jsem se setkal u soudu. Výsledek je skoro vždy stejný. Soudy zjišťují, že tato divadla nemají platnou licenci k realizaci divadelních představení, přestože se Svěrákova zastupující agentura smluvně zavazuje jim ji zajistit, ale nezajišťuje jim nic. V tomto směru mi soudy dávají zapravdu a zhruba tři čtvrtiny všech divadelních provozovatelů to dnes už konečně chápe a respektuje Smoljakova práva k dramatickému textu her. V této věci tedy pomalu dochází k nápravě křivd. Pak je tu spor o mou hudbu v inscenaci Posel z Liptákova, kterou pan Svěrák a spol. nerespektují, ale využívají ji a vydělávají na ní. I to se začíná lámat. Bohužel se mi však nedaří prolomit vlny v otázce tátových práv k režii divadelních inscenací, které se dodnes hrají ve stejné podobě, v jaké ty hry táta inscenoval. To není jen problém pana Svěráka nebo mých sourozenců, kteří tátovo dílo popírají, ale bohužel i česká justice se drží nesmyslného ustanovení v českém autorském zákoně, které označuje divadelního režiséra za výkonného umělce a dovozuje z toho, že tím pádem nemá nárok na autorská práva. To je něco tak absurdního, že to nikde jinde na světě nenajdete. Češi jsou bohužel schopni dát si do zákona jakoukoliv pitomost, nejspíš i to, že voda teče výhradně do kopce nebo že je Země placatá. Ale jenom ve čtvrtek.
Zdeněk Svěrák před soudním líčením do médií řekl, že chcete ze Žižkovského divadla Járy Cimrmana vyždímat, co můžete, a že jste člověk pro něj naprosto nepochopitelný..
Všichni víme, nebo alespoň trochu tušíme, co pan Svěrák chápe a co nechápe. Když užívá cizí dílo, například i moji hudbu bez mého souhlasu, nemůže to přece nechápat. Nebo je snad nesvéprávný? On sám by se na mém místě okamžitě pustil do soudních sporů. Stačí připomenout jeho spor s Bauhausem o tři slova „Upeč třeba zeď“ (Svěrákův text na píseň Dělání, pozn. red.), kde nakonec vysoudil dvě stě tisíc korun. Za pouhá tři slova. On ale užívá neoprávněně mnohem víc než část textu, celkem jde o patnáct divadelních inscenací, tedy rozsáhlé režijní dílo mého otce, dále mou hudbu a celou řadu dalších autorských děl, která nejsou jeho, například díla výtvarná a fotografická. A za nic nechce platit. Parafrázoval bych slova Svěrákovy národní písně takto: „Nemít prachy jiným lidem, než jsem já, nevadí!“
Ani vy ho ovšem ve svých vyjádřeních nešetříte. Prohlásil jste například, že je to ješitný bolševik, který se chová jako soudruh z padesátých let, kdy skutečně vstupoval do strany...
Myslím, že slovo ješitný jsem nepoužil, ale pro přesnost: Svěrák vstupoval do komunistické strany koncem padesátých let. Nějakou dobu trvalo, než se stal plnohodnotným členem KSČ, k čemuž nakonec došlo, myslím, v roce 1961. Učil češtinu podle komunistických osnov a se stranickou knížkou v kapse se probojoval až do Armádního oddělení Československého rozhlasu, podobně jako Miloň Čepelka. Můj otec je z jiného soudku, s komunisty nechtěl mít nikdy nic společného, učil studenty matematiku, fyziku a také dramatické umění. V Brandýse nad Labem založil první studentský divadelní soubor a hned veleúspěšný. Poté se seznámil s Jiřím Suchým a Václavem Havlem. Do strany otec nikdy nevstoupil, naopak se podílel na protirežimních aktivitách, odmítl titul zasloužilého umělce a po revoluci byl předním zastáncem takzvané dekomunizace společnosti.
Podle vás je Zdeněk Svěrák také velmi štědře dotován státem prostřednictvím Ochranného svazu autorského (OSA) a dalších podobných institucí. Nemá na to jako každý umělec přece jen nárok?
OSA velmi přísně utajuje, co s těmi stamiliony, které od nás občanů vybere, dělá. Ovšem tím, že Svěrák s Čepelkou jsou jedni z nejlépe honorovaných autorů – textařů, se OSA sama v minulosti chlubila na webových stránkách. Já si ale myslím, že to dnes není úplně podstatné. Podstatnější je, že Svěrák a spol. jsou dotováni Městskou částí Praha 3. A to je pro řadu diváků dost nepochopitelné. Divadlo, které bylo, je a vždy bude absolutně vyprodané, divadlo, které prodává vstupenky za 500 i 1 000 korun, potřebuje několikamilionovou dotaci od města? Na co? Na elektřinu, aby bylo možné herce dvakrát tak dobře nasvítit? Tohle divadlo má minimální provozní náklady. Vím to moc dobře, protože jsem v něm tři roky pracoval jako technik. Nejvýznamnější část výnosů jde na herecké honoráře a provizi agentury rodiny Kotkovy.
Není to ale spíše problém v systému?
To není standardní dotace na kulturu neboli grant, jak bychom mohli očekávat. To je každoroční transfer čtyř, pěti milionů z obecního rozpočtu příspěvkové organizaci Žižkovské divadlo Járy Cimrmana. Podařilo se mi zmapovat, že podobnou částku, která je z veřejných peněz poskytována tomuto divadlu, si rok co rok odnáší agentura Václava, respektive Vojty, Kotka absolutně za nic, neboť v tomto divadle agentura žádné služby neposkytuje. Pouze vybírá takzvané výpalné nebo chcete-li provizi z prodaných vstupenek. A dále je příjemcem sponzorských darů od významných českých firem včetně Pražské plynárenské. Pochopte, je to agentura, která patří jednomu z méně kvalitních herců a inkasuje neuvěřitelné peníze nikoliv za produkci, ale jen za jakési zprostředkování. Co se s těmi penězi děje, nikdo neví, protože tato agentura nezveřejňuje svoje účetní závěrky. A současná koalice na radnici Prahy 3 v čele s TOP 09 a STAN tomu zvesela tleská. Hoši k tomu mají důvod. Před komunálními volbami uzavřeli se Svěrákem veřejný deal – politický obchod. Svěrák je podpoří vahou své autority, natočí s nimi propagační video a až oba politici uspějí, budou jako radní hájit letitý penězovod do Svěrákovy zastupující agentury vlastněné rodinou dnes již zesnulého Václava Kotka. Ten plán vyšel s tichou podporou Pirátů z Prahy 3. Svěrák je dotován i dalšími desítkami divadel po celé ČR, neboť žádá tak vysoké honoráře, že na ně nestačí vstupné. Obce musí často sáhnout hluboko do svých rozpočtů, aby jim Kotkova rodina cimrmanovský zážitek dopřála, vstupné od diváků těmto výdělkářům prostě nestačí.
