5 nejpovedenějších filmů dua Svěrák–Smoljak: Je lepší Na samotě u lesa, nebo Trhák?

Zdeněk Svěrák a Ladislav Smoljak. Málokterá dvojice se do dějin české, potažmo československé kultury zapsala tak výrazně jako právě oni dva. Kinematografie druhé poloviny 20. století pamatuje snad jen dva srovnatelné případy: Dodnes se velké divácké oblibě těší spolupráce režiséra Oldřicha Lipského se scenáristou Jiřím Brdečkou (Limonádový Joe aneb Koňská opera, Adéla ještě nevečeřela a další vydařené parodie) a také duo Václav Vorlíček – Miloš Macourek („Pane, vy jste vdova!“, Dívka na koštěti či Jak utopit Dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách). Pokud si však třeba ve filmové databázi vyjedete seznam nejoblíbenějších československých komedií, v první desítce budou dominovat především zakládající členové Divadla Járy Cimrmana.

Když necháme stranou divadelní tvorbu a samostatné práce Zdeňka Svěráka (Vesničko má středisková, Tři veteráni), jenž je scenáristicky podepsán i pod množstvím snímků svého syna Jana, zjistíme, že na filmová plátna se dostala jen zhruba desítka děl, pod nimiž je dvojice Svěrák–Smoljak výrazněji podepsána. Podívejme se na pětici těch nejpovedenějších, která dodnes dovedou svérázným způsobem pobavit.

Kulový blesk

„Máte sklep? A mohla bych ho vidět?“ Bydlení bylo během normalizace velkým tématem. Sehnat optimální místo k životu byl pro leckoho nadlidský úkol a řada postav tohoto snímku znázorňuje i nemožnost smysluplného životního uplatnění. Stále se primárně jedná o třaskavou komedii, pro Svěráka typická posmutnělost však ani tentokrát nechybí. Pod záštitou Zdeňka Podskalského si zde Smoljak odbyl svůj režijní debut (1978), v němž dokázal skloubit početný ansámbl profesionálních herců i vytrvalých neherců.

Jáchyme, hoď ho do stroje!

„Slezte z toho lustru, Donalde, vidím vás!“ První filmová spolupráce (1974) Svěráka a Smoljaka ještě vyžadovala režijní vedení zkušenějšího Oldřicha Lipského, stala se však diváckým hitem se třemi miliony diváků. Film nepojednává o titulním Jáchymovi (malinká role cimrmanologa Petra Bruknera), nýbrž o naivním Františkovi, který se ve velkoměstském ruchu nedokáže orientovat bez pseudovědeckého kondiciogramu. Ten určuje šťastné a kritické dny, snímek však předkládá (na svou dobu) až rebelskou myšlenku, že každý je za svůj život zodpovědný sám. Pokud se ale sympatickým existenciálním přesahem nechcete zabývat, nemusíte; nejlepší výkon Luďka Soboty a obrovská kadence komických nápadů fungují i tak.

Vrchní, prchni!

„Stěrače stírají! Ostřikovače stříkají!“ Hlavní roli měl původně ztvárnit Petr Nárožný, Smoljak však chtěl od filmu (1980) víc než jen komedii o převlecích a záměnách. Josef Abrhám dodal knihkupci Vránovi nádech svůdníka, jemuž dala nenápadná Smoljakova režie o to výrazněji vyniknout. Druhý život obyčejného muže středního věku se ukazuje jako potřebný únik z každodenní šedi, zároveň se však scenárista Svěrák nepustil do žádné kontroverze, a tak snímek ve vyznění zůstává především moralistickou hříčkou.

Na samotě u lesa

„Pane Lorenc, uvezu to?“ Rok 1976 byl pro Svěráka a Smoljaka extrémně úspěšný, tehdy šly do kin hned dva jejich legendární hity. Na režijní výpomoc si tentokrát vypůjčili Jiřího Menzela, který měl pro venkovskou poetiku snad vrozený cit. Pichlavé poznámky ústřední rodinky na adresu nezlomného zenového starce ve skvělém podání Josefa Kemra jsou v zábavném kontrastu s kýženým vesnickým klidem. Sociálně satirický osten však ustupuje humanistickému poselství o možnostech soužití lidí z různých generací i životních stylů.

„Marečku, podejte mi pero!“

„Hliník se odstěhoval do Humpolce!“ Svěrák i Smoljak v této „nahláškované“ komedii (1976) využili vlastních pedagogických zkušeností a do hávu bláznivé taškařice zabalili chytrou kritiku komunistické společenské nomenklatury. Lepšího postavení v práci či ve škole se nedostává nutně těm, kteří svou profesi vykonávají lépe a smysluplněji, nýbrž těm s lepší orientací v podmínkách určených vládnoucí stranou. Na povrchu se z povinného zvyšování kvalifikace dospělých dělá legrace, to aby byl život v socialistických restrikcích vykreslen co možná nejvlídněji; když se však do díla ponoříme hlouběji, nemůžeme přehlédnout absurditu školního režimu, kvůli němuž se dospělí částečně vracejí do svých vývojově mladších období. A fakt, že titulní Mareček se v těchto společenských přetvářkách nakonec vůbec nevyskytuje, jen zdůrazňuje podvratnost Smoljakova a Svěrákova přístupu.

Rozkolísaní Cimrmani

Na která díla někteří téměř zapomněli? Svébytnou triádu tvoří snímky Jára Cimrman ležící, spící (1983), Rozpuštěný a vypuštěný (1984) a Nejistá sezona (1987). Ty ve filmovém médiu rozvíjejí cimrmanovskou divadelní poetiku, avšak se střídavými úspěchy. Přestože obsahují množství hlášek, jimiž původní hry překypují, ne vždy se podařilo převést ducha ochotnického divadla do soudržného filmového tvaru. V těchto snímcích můžeme žasnout nad vypointovaností některých scén a vtipů, ovšem jako celek zůstávají cimrmanovské filmové příspěvky lehce pod vysoko nastavenou laťkou jiných snímků Svěráka a Smoljaka.

A nakonec musíme zmínit i místy až experimentální Trhák (1980), pod nímž je režijně podepsán Zdeněk Podskalský. Parodický film o filmu, v němž nebyla nouze o nečekaná hudební čísla ani o nenápadné rýpání do socialistické touhy po vyšší produktivitě. Přesto se výsledný tvar poněkud rozpadl pod rukama a nezáměrně tak ukázal, jaký osud mohl potkat i většinu výše zmíněných děl. Svěrákovsko-smoljakovský přístup k psaní a humoru totiž vždy stál na chytlavých hláškách a chytře odpozorovaných skutečnostech, což bylo obvykle přednější než vytvoření důsledně soudržného díla s dostatečně vyklenutým dramatickým obloukem. Každopádně však cimrmanovské duo v tomto svém ranku dosáhlo takového mistrovství, že jejich dílo nezapadne ani pro další generace.

Většinu komedií dua Svěrák-Smoljak si nyní můžete přehrát v iPrima Videopůjčovně – např. snímky Jáchyme, hoď ho do stroje, Kulový blesk, Marečku, podejte mi pero, Na samotě u lesa, Vrchní, prchni! a také cimrmanovské trio Nejistá sezóna, Jára Cimrman ležící, spící či Rozpuštěný a vypuštěný.