Ivana Gottová poskytla téměř dva roky od smrti jejího manžela Karla Gotta první rozhovor. Zdroj: ČTK / Profimedia.cz
Ivana Gottová poskytla téměř dva roky po smrti svého manžela Karla Gotta první oficiální rozhovor. Učinila tak mimo jiné i kvůli slibu, který Mistrovi dala před jeho odchodem. S publicistou Milošem Skalkou si povídala nejen o manželově autobiografii Má cesta za štěstím, která vyjde 14. července, tedy v den Gottových narozenin, ale i o jejich společném životě a plánech do budoucna.
Je o vás známo, že rozhovory neposkytujete. Proč jste v tomto případě udělala výjimku?
K rozhovorům jsem několik let neměla důvod. Neměla jsem na srdci nic, co bych chtěla veřejně sdělit. Po odchodu z televize Prima v roce 2015 jsem se rozhodla, že se chci plně věnovat rodině a péči o svého nemocného manžela. Ale myslím, že teď nastal čas, abych udělala výjimku a vyšla na chvíli ze svého soukromí. Dodržela jsem slib, který jsem dala svému drahému muži, a dotáhla do finále kromě filmového dokumentu Karel také jeho autobiografickou knihu Má cesta za štěstím. Proto jsem se rozhodla dát rozhovor po mnoha letech. Další interview ale už neplánuji.
Kdy jste vlastně začala Karla Gotta vnímat?
Už od svého nejútlejšího dětství. Znalo ho každé malé dítě, jeho písně se hrály všude. Tedy alespoň u nás doma určitě. Maminka si často přehrávala jeho dlouhohrající desky. Pamatuji si, že jsme si je pouštěli každou sobotu k úklidu. Utírala jsem prach a zpívala si s „Kájou“ – Pojď, půjdem’ na zem hledat démanty… Když mi byly čtyři roky, můj o dva roky starší bratr po rozvodu našich rodičů snil o tom, jaké by to bylo mít za tátu právě Karla Gotta. Jakpak by mě napadlo, že si tohoto zpěváka jednou vezmu za muže!? Byla jsem malá holka a Karel muž v nejproduktivnějším věku, navíc s mnoha životními zkušenostmi.
Vidíte – a nakonec jste si k sobě našli cestu…
Věřím, že duše dávno dopředu vědí, ke komu patří. A když přijde ten správný čas, najdou se, lhostejno, v jakých tělesných schránkách se právě nacházejí. Mnozí si kvůli našemu věkovému rozdílu zpočátku klepali na čelo. I když nám oběma vždycky záleželo na tom, co si myslí ostatní, v tomto případě jsme měli svou hlavu. Spřízněné duše se prostě poznají, i když si někdy jedna na tu druhou musí chvíli počkat. Důležité je, že se našly a mohou být zase spolu. Ano, říkám zase. Věřím, že smrtí život nekončí, věřím v opětovné shledání.
Měl váš muž stejný názor?
Karel dříve pochyboval, ale s nemocí mnohé přehodnotil. Když odcházel, uvěřil, že se potká s těmi, kteří odešli před ním a které měl rád. A jednou zase i se mnou… S láskou a pokorou jsem byla vděčná za každou chvíli po jeho boku. Příchod nemoci nás naučil, že nic není samozřejmé. Společně jsme se radovali z každého dne, z každého okamžiku. Žili jsme přítomností, ale i minulostí. Karlovou bohatou historií. Ve chvílích, kdy mi při psaní své autobiografie začal vyprávět o celém svém dlouhém a vrchovatě naplněném životě. Přál si, aby zde po něm zůstal nějaký dárek pro jeho věrné fanoušky, a rozhodl se knize vzpomínek věnovat tolik sil, kolik bude moci.
Vše probíhalo ke Karlově velké spokojenosti.
Kdy Karel Gott začal na své autobiografii pracovat?
Vlastně již v roce 2002, kdy o knize začal diskutovat s Arnoštem Lustigem. I přes snahu obou stran ale nakonec nedošlo ke shodě. Na chvíli tehdy Karel s přípravou knihy ustal, ale ne zcela. Stále se k ní vracel, sem a tam si něco někam poznamenal. Intenzivněji se k ní vrátil po roce 2015, kdy překonal první závažné onemocnění. To umocnilo jeho potřebu na knize zapracovat, sepsat svůj příběh.
Jak vlastně jeho práce na knize probíhala?
Probíral se svými diáři, četl starší rozhovory a po letech vytáhl z knihovny své knížky Říkám to písní a Jak to vidí Gott. Znovu je pečlivě přečetl, díval se na svá historická vystoupení na internetu, aby si připomněl dávnou minulost. A také si u nás doma nebo na naší chalupě povídal s mnoha přáteli, aby si zavzpomínali na různá vystoupení, zahraniční cesty či dovolené. Přece jenom toho za svůj život tolik zažil…
Dobře. Ale jak práce na autobiografii vypadala konkrétně?
Asi nejdůležitější fáze byla, když si vytvářel koncept knihy, tedy jak bude vypadat. Karel pročítal mnoho různých autobiografií, říkal, co se mu čte líp a co hůř, která kniha vypadá hezky také svou obrazovou částí a která mu naopak připadá nudná. Po nějaké době dospěl definitivně k rozhodnutí, že by to měl být příběh, tedy vlastně beletristickým stylem napsaná autobiografie, která bude zároveň proložená mnoha fotografiemi a dalšími dokumenty, které se nám pak i podařilo získat.
Pro stylistickou supervizi svého textu se domluvil s renomovaným autorem knih o české historii Petrem Horou Hořejšem. Než ale došlo ke spolupráci, několikrát se setkali a povídali si. Témata se netočila pouze kolem knihy, tedy o tom, jak má vypadat, ale o všem možném, zejména o historii, která oba spojovala, neboť Karel byl vášnivý čtenář historických knih. Bylo důležité, aby si sedli i lidsky. A to se stalo, a tak vše probíhalo ke Karlově velké spokojenosti.
Na knize pracoval do posledních chvil, i v době, kdy mu nebylo nejlíp.
Poslední rok Karlova života se natáčel také dokument Karel. Překrývala se v něčem práce na knize a na filmovém snímku?
Samozřejmě, protože jak film Olgy Malířové-Špátové, tak kniha jsou postaveny na jeho životě. Natáčení probíhalo i v archivech, například hlavního města Prahy, kde si Karel prohlížel svá vysvědčení. Tyto materiály a některé další raritní archiválie čtenář najde také v knize.
Na sklonku života Karlu Gottovi evidentně ubývalo sil. Povedlo se mu dotáhnout do konce všechno, co chtěl?
Myslím, že ano. Pracoval na knize až do posledních chvil, a to i v době, kdy mu nebylo nejlíp. Měl vysoké teploty a špatně se mu dýchalo. Jeho celoživotní profesionalita, svědomitost a láska k fanouškům mu ale nedovolily odejít od nedokončené práce. Ještě pár týdnů před odchodem, i když už měl všechny kapitoly dokončené, ho občas napadaly nějaké zajímavosti, a tak v knize vzniklo ještě několik boxů navíc. Stihl si i vybrat velkou část fotografií a nadiktovat mi k nim mnohdy vtipné popisky. Poté již mohl s klidným svědomím odejít, protože mi důvěřoval, že zbytek snímků už vyberu za něj a knihu dokončím přesně podle jeho představ.
Proč vychází jeho autobiografie až dva roky po jeho odchodu na věčnost?
Poté, co jsem musela najít sílu na organizaci pohřbu a pietního rozloučení, jsem neměla několik měsíců energii se ke knize vrátit. První dny a týdny jsem se potřebovala věnovat především dětem, kterým odešel tatínek a na které jsem kvůli intenzivní péči o manžela před jeho odchodem neměla moc času.
Pak jsem se ale vrátila k práci. Schvalovala jsem dokumentární film Karel a mnohokrát viděla původní sedmihodinovou, ještě nesestříhanou verzi. Byl to pro mě vlastně určitý druh terapie, obklopila jsem se na rok a půl Karlem zcela – denně jsem slyšela jeho hlas, viděla všude kolem jeho fotografie, archiválie, jeho texty…
A teprve potom jste se vrátila ke knize?
Ano, až když se film dokončil. Přestože byly texty a velká část fotografií pohromadě, bylo potřeba udělat spoustu další redakční práce. Pro mě to bylo něco zcela nového, často jsem tápala, radila se, co a jak dělat. Do toho se mi stále dostávaly do rukou nové fotografické a archivní materiály, které jsem chtěla v knize využít. Přece jenom, je to poslední kniha mého manžela, která navíc mapuje celý jeho život. Záleželo mi na tom, aby publikace byla zcela profesionální, na stejné úrovni jako jeho vystupování.
A aby toho nebylo málo, přišel covid, který mi, podobně jako všem ostatním, narušoval pracovní plány. Protože je kniha výpravná také obrazově, nechtěla jsem, aby se prodávala pouze přes internet. Chtěla jsem, aby si ji čtenáři mohli vzít v knihkupectví do rukou, prolistovat si ji, začíst se a říct si: „To je příběh, Karle!“
Na sklonku života došel k velkému smíření, nevyhýbal se tématům, ve kterých se kdysi necítil komfortně.
Existují témata, kterým se Karel Gott ve své knížce raději vyhnul? Nebo se i k těm hodně problematickým, často bolestivým, postavil čelem? Jestliže ano, která témata to byla?
Jeho upřímnost a otevřenost mě samotnou překvapily. Nebál se hovořit napřímo například o své nemoci nebo odchodu svých rodičů. Stejně tak chtěl jednou provždy uzavřít léta diskutovaná témata Anticharty či „cvičné“ emigrace.
Myslíte, že by byl stejně otevřený, i kdyby knihu psal před dvaceti, třiceti lety?
Podle mého názoru by takto otevřený nebyl. Na sklonku života došel k velkému smíření. Už se nevyhýbal tématům, ve kterých se kdysi necítil komfortně. Dříve by nikdy neukázal svá slabá místa. Chtěl ale za sebou zanechat pravdivou výpověď a k tomu i složitá témata patří. Pokud by se ale neotevřel, nevyjádřil k těžším obdobím a nepostavil se čelem i k nepříjemným věcem, jeho osobnost by nemusela být plně pochopena.
Čemu věnuje Karel Gott ve své knize největší pozornost? A jak hluboko do minulosti se vrací? Až ke svému dětství?
Kniha sahá až do raného dětství. Přál si, aby byla tak trochu i kronikou pro jeho dcery a vnoučata, aby se v ní dočetly i něco o svých předcích. Díky nejbližší rodině jsou v autobiografii také soukromé fotografie a informace, které nikdy předtím nebyly zveřejněny.
Kniha má nakonec velkorysý formát, text se rozrostl Karlu Gottovi doslova pod rukama, stejně jako přibývaly obrazové materiály, fotografie a dokumenty. Když se pustil do psaní, tušili jste, jak rozsáhlá autobiografie nakonec vznikne?
To zcela jistě netušil nikdo z nás, Karel ani já jsme si na začátku neuvědomovali, jak objemné dílo nakonec vznikne.
Můžete přiblížit obrazovou dokumentaci knihy? Co se fotografií týče, pokud vím, hodně jste dbali na to, aby se v knize objevily především snímky neznámé nebo méně známé. Je to tak?
Ano, snažili jsme se o to, ale samozřejmě, že s těmi nejlepšími snímky už se manžel v minulosti veřejnosti či v médiích pochlubil. Takže opakování některých fotografií se zabránit nedalo. Věřím ale, že si v knize každá generace najde své. Pro mladší čtenáře budou třeba i ty známější fotografie novinkou.
Na jaké zajímavosti jste při kompletaci obrazové stránky knihy narazila? A s čím byl největší problém?
Jak jsem již říkala, dohledali jsme například jeho stará vysvědčení, poznámky ze základní školy i z konzervatoře. Manžel si nejspíš kdysi myslel, že když tyto dokumenty spálí, už je nikdy nikdo nespatří. Spletl se. Kopie byly pěkně uložené v archivech. Ale nakonec svolil, aby je čtenáři jeho autobiografie viděli i přesto, že byly jeho studijní výsledky nevalné. Na žádný zásadní problém jsme nenarazili, snad jenom shánění licencí k fotografiím a zjišťování autorů některých snímků byly občas tvrdý oříšek.
Grafik Honza Zachariáš měl se mnou svatou trpělivost, protože mi v průběhu posledního roku během kompletace knihy přicházely do rukou stále nové a nové obrazové podklady či fotografie. A mnohdy se stalo, že už měl kapitolu graficky dávno hotovou a já přispěchala s dalšími materiály, které, jak jsem s oblibou prohlašovala, „svět neviděl“. A on, chudák, pak musel, aby se vešly, třeba i celou kapitolu od začátku „překopat“.
To je pochopitelné, nepochybně vám šlo o to, aby byl Karel tam nahoře s knížkou maximálně spokojený.
Karel mi před odchodem slíbil, že mi s knihou pomůže i z nebe. Myslím, že to dodržel. Cítila jsem, jak při dohledávání a vybírání zbylé části fotografií, tak při grafických úpravách knihy byl po celou dobu při mně. Stejně tak jsem ho vnímala, když jsem za něj musela dokončit některé nutné popisky k snímkům, které by se bez nich neobešly. Jak jsem ale už zmínila, většinu si jich ještě stihl zformulovat sám, což čtenáři jistě poznají díky jeho typickému humoru.
Do knihy jste zařadili i Karlovou rukou psané texty…
Ano, napadlo mne a grafik Honza nebyl proti, že by mohlo být oživením pro příznivce a čtenáře vidět v knize manželem psané věty, názvy či texty písní. Jsou z různých období jeho života, proto mají často jiný styl písma. Přidali jsme tam také jeho rukopisné poznámky, které si dělal při úpravách textů ve vytištěných kapitolách. Doufali jsme, že to pro čtenáře bude zajímavé, a věříme, že někoho nenapadne knihu reklamovat s tím, že mu ji kdosi počmáral… Pár mých přátel totiž hned nepochopilo, že všechna psaná slova v knize byla psána manželem, proto raději ještě doplním, že každé ručně psané slovo v publikaci Má cesta za štěstím je pouze a jen napsáno rukou Karla Gotta.
Nejtěžší bylo to, že autor knihy odešel ještě před jejím vydáním. Je běžné knihy takového formátu slavnostně pokřtít, ale s ohledem na fakt, že už autor nemůže být křtu přítomen, jsem zvolila alternativu.
Co vám při dokončovacích pracích připadalo nejtěžší, nejsložitější?
Nejtěžší bylo zcela jednoznačně to, že autor knihy odešel ještě před jejím vydáním. A byl to navíc můj milovaný manžel. Byla jsem si vědoma, že Karlova kniha musí být dokončena a vyjít dle jeho přání. Přistupovala jsem k práci s ohromným respektem a úctou, s ohledem na drahocenný čas, který on sám své knize věnoval, a důležitosti, kterou jí přikládal. Měla jsem ale naštěstí k ruce skvělý tým spolupracovníků, kteří mi pomohli knihu dotáhnout až k jejímu vydání.
Proč jste se rozhodla udělat místo křtu videoukázku s načtenými úryvky z knihy?
Jsem si vědoma, že je běžné knihy takového formátu slavnostně pokřtít, ale s ohledem na fakt, že už autor nemůže být křtu přítomen, jsem zvolila alternativu, která mi přijde unikátní, originální. Osm osobností – mužů, kterých si Karel vážil a měl je rád – čte vybrané ukázky z jeho knihy. Až na jednu výjimku v prostředí jeho domova. S jeho oblíbenou kávou, všude tam, kde autobiografie vznikala. Libor Bouček, náš rodinný kamarád a velký profesionál, propojil všechna videa srdečnými a osobitými komentáři. Celé video, které má téměř půl hodiny, bude zveřejněno 14. července, tedy v den Karlových nedožitých 82. narozenin. A to od 10.00 hodin na YouTube kanálu Supraphonu.
Závratná umělecká kariéra Karla Gotta prakticky nemá na naší hudební scéně žádnou paralelu. Poté, co jste byla Karlu Gottovi tak blízko, a poté, co jste se zabývala jeho textem i obrazovým doprovodem knihy… Proč tomu podle vás tak bylo?
Byl to čestný, upřímný, laskavý a pracovitý člověk s nezměrnou pílí, talentem, výjimečným hlasem, noblesou a charismatem. Můj muž nechtěl své fanoušky a příznivce nikdy zklamat. Miloval je, vážil si jich a oni to dobře věděli. Stejně tak jako já vím, jak moc lidem Karel chybí. Od jeho odchodu mám pocit, jako by se svět tak trochu zbláznil a kvůli pandemii, izolaci a odloučení od milovaných osob se z lidí vytratila radost. V dobách, kdy jistoty přestávají být jistotami a zavládne chaos, se lidé upínají k pevným bodům, ohlížejí se po tom, kde jim bylo dobře. Tím pevným bodem, stálicí, dle mého názoru, můj muž byl.
Teď chvíli nic plánovat nechci. Chci se věnovat především dcerám, ráda bych se podívala na pěkný film a přečetla hezkou knihu.
Co plánujete dál?
Teď chvíli nic plánovat nechci. Potřebuji se po několikaletém jak soukromém, tak pracovně náročném období zastavit a pořádně se nadechnout. Chci se věnovat především dcerám, které mi dospívají před očima a na které jsem kvůli projektům spojeným s Karlem neměla poslední dobou moc času. Naštěstí jsou chápavé a tolerantní. Vědí, že jsem jejich tatínkovi dala slib, že všechny projekty dotáhnu do konce. Také bych se ale ráda třeba podívala na nějaký pěkný film a přečetla si hezkou knihu. Po dlouhé době jinou než Karlovu autobiografii Má cesta za štěstím, byť je to kniha z mých nejoblíbenějších.
Odpočinek občas samozřejmě proložím činnostmi souvisejícími s dalšími projekty. Na podzim chystáme s naší agenturou Karel Gott Agency a distributorem filmů, společností Bontonfilm – kvůli epidemiologické situaci už poněkolikáté – slavnostní premiéru našeho filmového dokumentu Karel a 7. října jeho uvedení do kin. Následně 19. a 20. června příštího roku se snad konečně uskuteční v O2 areně také několikrát odložená Pocta Karlu Gottovi, které se zúčastní plejáda báječných zpěváků a kamarádů.
A co bude pak, ukáže čas. Určitě chci pečovat o odkaz zesnulého manžela se stejnou láskou, jako jsem až do poslední chvíle pečovala o něj. Karel byl láska mého života a na tom se už nikdy nic nezmění.
Autobiografie Má cesta za štěstím právě vstupuje na knižní trh. Co byste této velkoformátové publikaci na její pouti za čtenáři a příznivci Karla Gotta popřála?
Vypustit do světa Karlovu autobiografii s jeho inspirativním příběhem o naplněné životní cestě je, myslím si, to nejmenší, co mohu pro Karla a jeho příznivce udělat. Nedokážu popsat svůj vděk všem lidem, kteří ho milovali, obdivovali a byli mu v těžkých chvílích, byť i jen na dálku, oporou. On jejich lásku cítil a vnímal. I díky ní odcházel v míru, smířený a vyrovnaný, v náručí mém a našich dcer. Snad je tedy kniha potěší a udělá jim radost. Věřím, že všichni budou na Karla vzpomínat, stejně jako já a naše dcery, jenom s láskou ve svých srdcích. A jak říkal: Nejsou to náhody, je to štěstí, které někdo vyšle. Může to však být jen jeden den, a ten nesmíte propásnout!
